Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

O lidské důstojnosti

 |  12. 10. 2006
 |  Vesmír 85, 629, 2006/10

V jedné ze scén nejlidštějšího filmu Andrzeje Wajdy se nejlidštějšímu z filmových hrdinů Januszi Korczakowi (který se ovšem ve skutečnosti jmenoval Henryk Goldszmit) vybavují hrůzy válek, jimiž prošlo jeho pokolení. Pamatuje si je, odmítá je a s odporem zavrhuje – jako nelidské akty, jež si zaslouží odsouzení a právem budí odpor. A přece nejživější a nejhrůznější vzpomínkou je pro něho opilý muž, který kope malé, nevinné dítě.

V našem světě, který se pobláznil ze statistik, aritmetických a jiných průměrů a „absolutních“ a „kvalifikovaných“ většin, jsme schopni měřit nelidskost válek počtem jejich obětí. Jsme schopni měřit zlo, krutost, násilí, nedůstojnost a urážku počtem pronásledovaných. A přece – v roce 1944 uprostřed nejzločinnější války, jakou kdy lidstvo vedlo, si Ludwig Wittgenstein poznamenal:

„Žádný křik zoufalství nemůže zahřmít hlasitěji než křik jednoho člověka. Ani žádné utrpení nemůže být větší, než je utrpení, jež zakouší jeden jediný člověk. Celá zeměkoule nemůže zakusit větší utrpení, než jaké může zakusit jedna jediná duše.“

O půl století později Madeleine Albrightová, budoucí velvyslankyně USA v Organizaci Spojených národů, pod tlakem Leslieho Stahla z CBS, který poukazoval na utrpení půl milionu dětí, jež zemřely v důsledku protahující se blokády Iráku, neodmítla tato obvinění a přiznala, že „to byla těžká, přetěžká volba“. Nicméně ji ospravedlňovala tím, že „jsme byli nuceni i tuto hroznou cenu zaplatit“.

Buďme spravedliví. Madeleine Albrightová nebyla a není jediným člověkem, který se řídí tímto způsobem myšlení. „Nemůžete udělat omeletu a nerozbíjet při tom vejce“ – to je přece oblíbené vysvětlení vizionářů, mluvčích oficiálně stvrzených postupů, ale také generálů, kteří jednají na doporučení či podle rozkazu svých představených. Tento způsob myšlení se totiž stal faktickým mottem naší bohatýrské moderní doby.

Bez ohledu na to, kdo jsou ti „my“, kteří se rozhodli pro „těžkou volbu“, je to právě tento typ krutosti a zla, proti němuž se obracel Wittgenstein, a právě týž typ u Korczaka vyvolával šok, pobouření a morální znechucení, tedy pocity a stavy, jejichž důsledkem pak byl celý Korczakův život. Většina z nás by se jistě shodla na tom, že nesmyslné utrpení a nesmyslné páchání zla na druhém se nedá obhájit před žádným tribunálem, ale jen nemnoho z nás by asi bylo ochotno připustit, že zavraždění či umučení byť by jen jediné lidské bytosti by nemohlo být „cenou, kterou jsme ochotni zaplatit“ za dosažení jakéhokoliv seberozumnějšího, a dokonce sebeušlechtilejšího cíle. Takovou cenou nemůže být ani pokoření člověka, ani zbavení důstojnosti. Nejde totiž o to, že důstojný život a úcta k člověku tvoří nejvyšší hodnoty, které nelze kompenzovat žádnými jinými hodnotami, ale především o to, že všechny ostatní hodnoty jsou hodnotami pouze a jedině natolik, nakolik slouží lidské důstojnosti, posilují ji a pomáhají jí, nakolik slouží věci lidské důstojnosti. Všechno, co má v lidském životě nějakou hodnotu, je toliko prostředkem k dosažení oné jediné hodnoty, která dává našemu životu smysl. Ten, kdo usiluje o přežití, a přitom ubíjí v jiných lidech jejich důstojnost, je prostě jen dokladem úpadku vlastního lidství.

Je-li člověk zbaven důstojnosti, je diskreditován i cíl, jehož dosažení takový prostředek vyžaduje. Utrpení třebas jediného dítěte diskredituje onu hodnotu stejně absolutně a definitivně jako utrpení milionů. To, co může platit o omeletách, se stává nekalou lží ve vztahu k lidskému štěstí i prosté lidské spokojenosti.

Životopisci a žáci Janusze Korczaka se shodují v tom, že klíčem k jeho myšlení a jednání byla láska k dětem. Takový výklad má solidní základy; Korczakova láska k dětem byla hluboká a bezpodmínečná, absolutní a všezahrnující – byla dostatečně silná, aby dala celému životu výjimečnou konzistenci a integritu. Ale podobně jako všechny jiné interpretace ani tato nevyčerpává celou pravdu. Korczak miloval děti láskou, k níž jsou připraveni a k níž jsou způsobilí jenom nemnozí, protože to, co v dětech miloval, bylo jejich lidství. Lidství v tom nejlepším smyslu, nefalšované, nezjednodušené, nezmrzačené, úplné – lidství v jeho stále ještě dětské, neurčité, utvářející se podobě, v podobě plné stále ještě nezlomených nadějí a nezklamaných obětí. Svět, v němž se rodí a dorůstají potenciální nositelé lidství, si přivykl lámat křídla v rozletu, nepobízet k rozvoji, a proto Korczak nacházel nedeformované a úplné lidství pouze u dětí. Jenom u dětí, a ani to ne vždycky, je možné lidství nalézt, poznat a uchovat.

Snad by bylo lépe, kdyby se mohly změnit zvyky a pravidla panující v tomto světě a kdyby se mohlo změnit prostředí tak, aby bylo příznivější pro rozvoj lidské důstojnosti, totiž tak, aby se člověk v běhu let svého života nemusel zpronevěřovat lidství svého dětství.

Mladý Henryk Goldszmit sdílel naděje svého století a upřímně věřil, že změna obludných návyků a pravidel světa je úkolem, který člověk může splnit, že je prostě v jeho vlastních silách, že je úkolem, který je nejenom možno, ale nutno vykonat. S plynoucím časem, přímo úměrně tomu, jak rostly do nebetyčných rozměrů počty obětí a „nezbytné ztráty“ jako důsledky stejně tak ušlechtilých jako zločinných záměrů, ztratily jeho naděje věrohodnost. Janusz Korczak již znal velice přesně nepohodlnou pravdu, o níž mladý Henryk Goldszmit ještě neměl potuchy: neexistuje žádná zkratkovitá cesta, která by vedla do světa stvořeného tak, aby odpovídal požadavkům lidské důstojnosti, ale co víc – náš každodenní svět je většinou budován lidmi zbavenými lidské důstojnosti, lidmi, kteří nejsou dokonce ani zvyklí lidské důstojnosti si vážit, vidět v ní hodnotu. A s nimi se svět lidské důstojnosti vybudovat nedá.

Od světa, v němž žijeme, nemůžeme žádat, aby byl dokonalý. Nelze mu násilím vnutit ctnosti, ale dokonce ani není dost dobře možné jej přesvědčit, aby ctnostně jednal. Nedonutíš svět, aby začal projevovat úctu a zdvořilost vůči lidem, kteří jej obývají, a nedonutíš jej k tomu, aby se připodobnil snu o jejich vlastní důstojnosti. Musíš se o to ale snažit, musíš o to usilovat. Budeš o to usilovat, budeš se o to snažit. A dělal bys to, kdybys byl Januszem Korczakem, v něhož se proměnil Henryk Goldszmit.

Ale jakým způsobem, jak? Dozajista ne tak, jak to dělali utopičtí proroci starších časů, kteří když nemohli proměnit v život svou perverzní vizi svobody, změnili se v projektanty uzavřených společností, v trhovce a nájemce prodejních a skladištních ploch a majitele tematických parků. Tvým úkolem je chránit přirozenou důstojnost každého člověka před zločinci a podvodníky, kteří chystají opravdová spiknutí proti ní a chtějí si ji přivlastnit, aby ji mohli zmrzačit. Ale tuto práci, práci na tvorbě lidské důstojnosti, která trvá celý život, je nutno začít včas – v dětství, abychom byli moudří dříve, než bude ohrožena.

Jedním ze způsobů, možná tím nejrozumnějším, je chránit děti před otravnými zplodinami světa, který je deformován lidským ponížením a pokořením – jejich izolací před zákony džungle, které platí „tam venku“. Když byl sirotčinec, který Korczak řídil, přemístěn z předválečného sídla na Krochmalné ulici do varšavského ghetta, Korczak nařídil zazdít okna v přízemí a trvale zavřít vstupní dveře. Když se hrozba deportace do plynových komor stala faktem, postavil se ostře proti myšlence zavřít sirotčinec a vypustit děti na ulici, aby si hledaly aspoň nějakou možnost útěku, která některým z nich mohla, ale pouze mohla, přinést záchranu. Korczak měl za to, že tato naděje za to nestojí: venku děti poznají jenom strach, nenávist, zlobu a ponížení. Ztratí to, co mají nejcennějšího – svou důstojnost. A jaký smysl by měl další život bez ní? Hodnotou, nejcennější lidskou hodnotou, vlastností sine qua non lidství, je důstojný život, nikoliv přežití za každou cenu.

Spielberg by se byl mohl naučit něčemu od Korczaka člověka i od Korczaka z Wajdova filmu. Něčemu, co nevěděl nebo nechtěl vědět, co si nechtěl přiznat; něčemu o lidských hodnotách, které dávají lidskému životu smysl; něčemu, co si nepochybně vůbec neuvědomoval nebo co strašně podcenil, když vyprávěl svůj vlastní příběh o nelidskosti, v komerčně tak úspěšném Schindlerově seznamu. Ten film, který ve světě vzbudil tolik pozornosti, věnuje lidské důstojnosti pramalou pozornost, zrazuje ji vlastně ve prospěch ponížení, jímž se musí zaplatit za přežití.

Wajdův film nebyl komerčně úspěšný, ale proč a jak by také mohl být? Ostatně ani jeho hrdina nepřežil a ani svým svěřencům nezajistil přežití. Zachránil jenom lidství dvou stovek dětí a zabránil jejich mravní degradaci.

Schindlerův seznam vypovídá o přežití jiných, o přetrvání za každou cenu, za jakýchkoliv podmínek a jakýmkoliv způsobem, bez ohledu na cokoliv. Diváci v sále jsou u vytržení, když se Schindlerovi podaří z transportu, který odjíždí do Treblinky, vyreklamovat mistra ze svého podniku. Ale co na tom, že vlak se dá za chvíli do pohybu a zbytek „pasažérů“ se vydá na jistou smrt v plynových komorách? Veřejnost reaguje stejně nadšeně, když Schindler odmítne nabídku, aby za „své Židovky“, které byly „omylem“ poslány do krematoria, dostal „jiné Židovky“, a na poslední chvíli napravuje toto „nedorozumění“.

Právo člověka silnějšího, mazanějšího, vychytralejšího a schopnějšího využít všech možností, které mu dovolují žít déle, než je dáno člověku slabšímu a bezradnějšímu – to je jedna z nejhrůznějších lekcí holocaustu. Jakkoliv hrůzná je to lekce, je stále ochotně předávána dále, ba je používána v praxi. Ale aby ji bylo možno uvést v život, je třeba ji samu zbavit všech etických asociací, redukovat ji na úroveň bezohledného zápasu o přežití. V životě jde o to, abychom přece přežili. Přežívá silnější. Přežívá ten, kdo první udeří. Dokud jsi silnější, můžeš se vyhnout trestu – bez ohledu na to, co jsi slabšímu učinil. Skutečnost, že tím, že se oběti zbavují lidství a mravně degradují, znamená současně dehumanizaci strůjců zla, vede nanejvýš k pokrčení rameny. A i to jen tehdy, jestliže si to vůbec ti druzí uvědomují.

Paměť má své dobré i špatné stránky. Je darem i prokletím. V paměti může přetrvat mnoho věcí s velice odlišným významem pro lidské skupiny a jednotlivé lidi. Minulost je vlastně pytel plný událostí a paměť je všechny neudrží pohromadě; a ty, které udrží a uchrání, nikdy neotvírá v jejich původní, nedeformované, nezměněné podobě. Paměť nikdy neotvírá celou minulost a už vůbec ne minulost wie es ist eigentlich gewesen, jak si přál starý dobrý Ranke. Kdyby tomu bylo jinak, paměť by se stala spíše závažím než předností. Paměť vybírá a interpretuje – to, co vybere a co interpretuje, zůstává spornou otázkou a předmětem neustálých polemik. Vzkříšení minulosti, zachování živého obrazu toho, co bylo, lze ale dosáhnout jedině díky aktivní, výběrové, přetvářející a odhalující činnosti paměti.

Z knihy Zygmunta Baumana Razem osobno (angl. orig. Together, apart), vydané nakladatelstvím Wydawnictwo Literackie, Krakov 2003, přeložil Miloslav Petrusek.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Zygmunt Bauman

Profesor Zygmunt Bauman je laureátem ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 1997.

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné