Ad Je Česká republika skutečně ekologické ošklivé káčátko?

M. Tichý odpovídá v srpnovém Vesmíru na náš článek o obchodování s emisemi (Vesmír 85, 485, 2006/8). Svou reakci na jeho připomínky dělíme na dvě části.

Dílčí námitky

• Autor věnuje tři odstavce vysvětlení, proč není objektivní srovnávat emise na jednu vyrobenou korunu hrubého domácího produktu v přepočtu podle směnných kurzů. S drobnými výhradami k některým argumentům mu dáváme za pravdu. Taková kalkulace by opravdu byla zavádějící. Jenomže my jsme – právě proto – samozřejmě pracovali s přepočtem HDP podle parity kupní síly, jak se běžně užívá v mezinárodních statistikách. ¹⁾
• V článku jsme odkazovali na údaje ze studie společnosti PriceWaterhouseCoopers o emisním faktoru evropských elektrárenských společností. „Je ale tato studie auditorské firmy veřejná…?“ – ptá se autor. Ano, je. ²⁾
• Poukazovali jsme na rozšířenou – ale mylnou – pověru, že hlavním zdrojem emisí oxidu uhličitého jsou auta. M. Tichý potvrzuje, že skutečně jde o nesmysl, protože příspěvek dopravy „je 12 % a nikdy nebyl vyšší“. Pochybuje ovšem, že by někdo věřil opaku: „Kdepak to autoři slyšeli?“ Inu, myslí si to například lidé, kteří o strategii snižování emisí rozhodují. Jeden z nás to při různých příležitostech osobně slyšel od ministra průmyslu a obchodu i od šéfa energetické politiky na jeho úřadě.

Příčiny vysokých emisí

Nicméně podstatou polemiky jsou koncepční problémy, především: Patří Česká republika mezi země s mimořádně vysokými emisemi oxidu uhličitého? Mimochodem, tuto otázku nepovažujeme za rozhodující. Snižovat emise by bezesporu měli nejen evropští rekordmani (například Česká republika), nýbrž i státy s průměrnými výsledky. Vraťme se ale k věci.

Banální pohled do statistik potvrzuje, že mezi asi čtyři až pět nejhorších států EU opravdu patříme. Autor se ovšem nepře s čísly, nýbrž poukazuje na důvody, hlavně přírodní podmínky. Závislost na hnědém uhlí je nesporně součást problému. To ale přece neznamená, že stát má rezignovat – pozornost by měl věnovat alespoň těm příčinám, se kterými lze něco udělat. Mezi ně patří především „nízká účinnost… elektráren“, ve které „jsme poněkud zaostalí a ČEZ by mohl začít s modernizací… popřípadě s náhradou… ale nic ho k tomu nenutí“. Přesně tak. Připomínáme, že právě k motivaci výrobců, aby investovali do čistších technologií, slouží celý projekt obchodování s emisemi, o kterém byl náš článek.

Pokud jde o export elektřiny, kdyby ČEZ kompletně zrušil veškerý vývoz, české emise oxidu uhličitého klesnou o necelých 8%. Ovšem rozdíl mezi emisemi na jednoho obyvatele v České republice a v celku Evropské unie je bezmála čtyřicetiprocentní.

Je ale vůbec fér nezahrnovat vývoz? Problém, na který v článku poukazujeme, představuje vysoká uhlíková náročnost české ekonomiky. Tu však přece způsobuje mimo jiné právě zaměření na export elektřiny. Je tedy jednou z charakteristik našeho hospodářství. Odečteme-li příslušné emise od objemu CO₂ produkovaného u nás, musíme potom od našeho HDP také odečíst koruny vydělané prodejem elektřiny za hranice. Neobstojí ani námitka, že by se energie beztak vyráběla jinde. Jistě, ale pravděpodobně z něčeho čistšího, než je české hnědé uhlí.

Přitom Miloš Tichý svou analýzu omezuje pouze na výrobu energie. Velikost emisí je však ovlivněna také výší spotřeby. Autor pouze stručně soudí, že „v [českém] průmyslu není příliš velký prostor pro snižování energetické náročnosti“. Společně s vládní Státní energetickou koncepcí, Mezinárodní energetickou agenturou ³⁾ i dalšími, kteří tvrdí opak, si dovolujeme nesouhlasit. Zdejší ekonomika spotřebuje na každou vyrobenou korunu HDP asi 1,8násobně více energie než státy EU-15.

Obchodování s emisemi

Klíčový spor ovšem je, k čemu se má použít obchodování s emisemi. „Prodej [přebytečných] emisních povolenek je nezanedbatelný zdroj premiantských zisků ČEZ, jež zčásti končí ve státní pokladně… Dovede si někdo představit vládu, která by prohlásila, že ty peníze nechce…?“

Účelem obchodování s emisemi není vydělávat peníze pro státní kasu. Jde o cílený nástroj, který vznikl z konkrétního důvodu: efektivně motivovat k snižování emisí. Stát se samozřejmě může rozhodnout, že to bude ignorovat a mechanizmus vědomě zneužije k něčemu úplně jinému. Pokud to neudělá moc nápadně, může i uspět. První kolo potvrdilo, že kontrola není snadná, a pokušení některých vlád bývá velké.

Potom je ovšem potřeba, aby ministři férově přiznali dvě věci. Zaprvé že se vzdávají klíčové příležitosti k snižování emisí, navíc levnému – tedy že rezignují na svoji odpovědnost za řešení problému. Zadruhé že by šlo o jednoznačný podvod. Pravidla obchodování s emisemi totiž takovou operaci výslovně zakazují právě proto, že program má jiný účel.

Představa, podle které nadbytek emisních povolenek povede k tomu, že podniky „budou mít… peníze na nové technologie“, a začnou tedy investovat do snižování emisí, je sice atraktivní, ale nereálná. Ochota financovat omezování emisí totiž závisí na likviditě trhu. ⁴⁾ Jinými slovy: Je-li povolenek příliš mnoho, nevznikne poptávka po dalších, na trhu se nebude obchodovat, a tudíž se ani nerozběhnou investice. Manažeři nepoužijí profit z prodeje přebytků k další redukci, ale prostě jej převedou do zisku.

Pozn. red.: V roce 2002 se celosvětově vyprodukovalo 24 329,8 Mt CO₂, přičemž z tohoto množství šlo 96,3 % (tj. 23 432,1 Mt) na účet energetiky. Jednotlivá odvětví energetiky se na tom podílela následovně:

44,1 % spotřebovala výroba tepla a elektřiny, 17,8 % výroba a stavitelství, 20,4 % doprava, a zbytek připadá na ostatní spalovací procesy. Zaměříme-li se na dopravu, pak USA se na produkci CO₂ podílejí 30,8 %, EU25 23,5 % a Asie 12,1 %.

Česká republika vyprodukovala celkově 122,5 Mt CO₂, z toho v energetice 116 Mt CO₂, na nichž se výroba tepla a elektřiny podílela 56,2 %, výroba a stavitelství 19 %, doprava 12,7 %.

Zdroj: World Resources Institute, Climate Analysis Indicators Tool