Do bambusového lesa

Jednu z rytin japonského umělce Hokusaie mám obzvláště rád. Skrze bambusový les prosvítá obrys vzdálené hory Fudži. Hledím na obrázek a napadá mě, že nejvíc vnímám to, co na obrázku vlastně není vyryto – tu bezednou propast mezi skupinou bambusových kmenů v popředí a horou v pozadí. Nezdá se vám? Jen se soustřeďte třeba na ono nic vpravo dole!

V napětí mezi blízkým a dalekým se nám připomíná perspektiva prostoru. Ta je optickou perspektivou znázorňována sbíháním rovnoběžných linií, tím, jak se věci (lodě, domy) v lidském pohledu do dálky zmenšují a postupně ztrácejí na obzoru. ¹⁾ Nic takového na našem obrázku, snad jen že bližší stromy jsou trochu větší, to však nic neznamená, ty vzdálenější mohou být (a opravdu jsou) mladší. A tu jsme oklikou navedeni na jiné propastné napětí v obrázku: mezi mladým, dorůstajícím, proměnlivým lesem vpředu a věčně stálou, nestárnoucí horou v dálce.

Tak také komentuje Hokusaiův obraz básník Junyo Kitayama. Právě na pozadí posvátné hory se nám ozvláštňuje trvalý zrod něčeho nového, mladého a opakujícího se. Platí to pro lidské nápady stejně jako pro bambusové výhonky.

Blízké a daleké, trvalé a proměnlivé, to jsou vždy jen dva póly nutného vzájemného vztahu: jedno nemůže být bez druhého. Že by i tato souvztažnost byla v našem obrázku zašifrována? Jen si všimněte až geometrické podobnosti obrysu hory s křivkami bambusových kmenů.

Jak si tak znovu a znovu prohlížím Hokusaiův obraz, uvědomuji si něco, co mě zprvu nenapadlo. Snad je to právě ta propast mezi blízkým a dalekým, co v nás (ve mně určitě) vyvolává pocit, že do obrazu sami vstupujeme. Hora v pozadí je tak daleko, že vzhledem k ní se vzdálenost mezi bambusovou scénou a naším diváckým okem zdá nicotná. Nezdá se vám (jako mně), že vy sami stojíte v onom bambusovém háji, obdivujíce skrze stromy vzdálenou horu Fudži? Tomu říkám „vstupování“ do obrazu. Už nejsme jen diváci, jsme také účastníci, přičemž si ponecháváme svůj zorný bod a směr pohledu.

Existuje mnoho slavných obrazů, jejichž optická perspektiva je rozpracována v hloubkových plánech, kde scéna v popředí je zřetelně odlišena od krajiny v pozadí. V popředí jsou zpravidla lidské postavy a s nimi nějaký (důležitý) příběh. Ten se nás netýká – netýká se nás v té míře, v jaké vyplňuje prostor, a brání nám ve vstupu do obrazu. Zdá se, že i v tom tkví tajemství Hokusaiovy scény: žádné lidské postavy, žádný předurčený příběh. Ten si sami teprve vytvoříme.

Je tomu podobně i v literárním textu? I při čtení se přece nějak vžíváme do situace. Příběh je však vždy kýmsi vyprávěn, je vsazen do fikčního světa a odvíjí se ve fikčním čase. I když se do příběhu sebevíce vžijeme, nestaneme se jeho tvůrci a ve scéně, která se otvírá našemu imaginárnímu oku, nebudeme zcela svobodni.

Lze ovšem vidět tu či onu scénu jakoby očima hlavní (nebo některé) postavy. A opět se lze setkat s napětím mezi tím, co je daleko, a tím, co je blízko. Předělem mezi obojím může být (stejně jako na obraze) třeba okno. Přečtěme si například líčení, v němž se v očích protagonistky (Briony) jednoho románu McEwana ²⁾ setkávají dvě scény, jedna za oknem a jedna před oknem, obě ovlivňujíce Brionino duševní rozpoložení, každá jinak:

Otočená k oknu se zadívala na poklidné řadové domky, do kterých se opíralo slunce, a na cestu, kterou přišla od High Street. Překvapilo ji, že se jí ještě nechce odejít. Přestože ji ten dlouhý polibek přiváděl do rozpaků a bála se, co dalšího ještě přijde. Pozorovala stařenu v tlustém zimníku, i když bylo takové teplo. Šla po druhém chodníku a na vodítku vedla nemocně vyhlížejícího břichatého jezevčíka. Cecilia a Robbie si teď tiše povídali a Briony se rozhodla, že bude jejich soukromí respektovat a neotočí se od okna, dokud na ni nepromluví. Uklidňovalo ji pozorovat tu ženu, jak otevírá vrátka, s nervózní precizností je za sebou pečlivě zavírá, potom se na půl cesty s obtížemi shýbá, aby vytrhla nějaký plevel z úzkého záhonu, který se táhl po celé délce cestičky. Pes k ní přitom připajdal a olízl jí zápěstí. Žena se psem vešla dovnitř a ulice se znovu vylidnila. Na plot z ptačího zobu slétl kos, nenašel, kde by se mohl uspokojivě usadit, a zase odletěl. Stín mraku nakrátko ztlumil denní jas a zmizel.

Dění za oknem je daleko, nevyžaduje od Briony žádnou aktivitu, která by měla na tamní situaci vliv. To zajisté neplatí o dění před oknem, které se Briony bezprostředně týká a do něhož může tak či onak přímo zasáhnout. Přesto ji scéna za oknem zajímá daleko víc, jako by se v ní cítila chráněna od (zřejmě delikátní) situace před oknem.

Okno zde hraje podobnou roli jako propast, kterou jsme prve vytušili mezi bambusovým lesem a vzdálenou Fudži. Nezdá se vám (jako mně), že vy sami stojíte u okna spolu s Briony a – takřka jejíma očima – sledujete stařenu, jezevčíka a vše, co se děje venku? Je tu však klíčový rozdíl: stěží dokážete být v kůži Briony vstříc delikátní situaci před oknem.