Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Do bambusového lesa

 |  16. 1. 2006
 |  Vesmír 85, 3, 2006/1

Jednu z rytin japonského umělce Hokusaie mám obzvláště rád. Skrze bambusový les prosvítá obrys vzdálené hory Fudži. Hledím na obrázek a napadá mě, že nejvíc vnímám to, co na obrázku vlastně není vyryto – tu bezednou propast mezi skupinou bambusových kmenů v popředí a horou v pozadí. Nezdá se vám? Jen se soustřeďte třeba na ono nic vpravo dole!

V napětí mezi blízkým a dalekým se nám připomíná perspektiva prostoru. Ta je optickou perspektivou znázorňována sbíháním rovnoběžných linií, tím, jak se věci (lodě, domy) v lidském pohledu do dálky zmenšují a postupně ztrácejí na obzoru. 1) Nic takového na našem obrázku, snad jen že bližší stromy jsou trochu větší, to však nic neznamená, ty vzdálenější mohou být (a opravdu jsou) mladší. A tu jsme oklikou navedeni na jiné propastné napětí v obrázku: mezi mladým, dorůstajícím, proměnlivým lesem vpředu a věčně stálou, nestárnoucí horou v dálce.

Tak také komentuje Hokusaiův obraz básník Junyo Kitayama. Právě na pozadí posvátné hory se nám ozvláštňuje trvalý zrod něčeho nového, mladého a opakujícího se. Platí to pro lidské nápady stejně jako pro bambusové výhonky.

Blízké a daleké, trvalé a proměnlivé, to jsou vždy jen dva póly nutného vzájemného vztahu: jedno nemůže být bez druhého. Že by i tato souvztažnost byla v našem obrázku zašifrována? Jen si všimněte až geometrické podobnosti obrysu hory s křivkami bambusových kmenů.

Jak si tak znovu a znovu prohlížím Hokusaiův obraz, uvědomuji si něco, co mě zprvu nenapadlo. Snad je to právě ta propast mezi blízkým a dalekým, co v nás (ve mně určitě) vyvolává pocit, že do obrazu sami vstupujeme. Hora v pozadí je tak daleko, že vzhledem k ní se vzdálenost mezi bambusovou scénou a naším diváckým okem zdá nicotná. Nezdá se vám (jako mně), že vy sami stojíte v onom bambusovém háji, obdivujíce skrze stromy vzdálenou horu Fudži? Tomu říkám „vstupování“ do obrazu. Už nejsme jen diváci, jsme také účastníci, přičemž si ponecháváme svůj zorný bod a směr pohledu.

Existuje mnoho slavných obrazů, jejichž optická perspektiva je rozpracována v hloubkových plánech, kde scéna v popředí je zřetelně odlišena od krajiny v pozadí. V popředí jsou zpravidla lidské postavy a s nimi nějaký (důležitý) příběh. Ten se nás netýká – netýká se nás v té míře, v jaké vyplňuje prostor, a brání nám ve vstupu do obrazu. Zdá se, že i v tom tkví tajemství Hokusaiovy scény: žádné lidské postavy, žádný předurčený příběh. Ten si sami teprve vytvoříme.

Je tomu podobně i v literárním textu? I při čtení se přece nějak vžíváme do situace. Příběh je však vždy kýmsi vyprávěn, je vsazen do fikčního světa a odvíjí se ve fikčním čase. I když se do příběhu sebevíce vžijeme, nestaneme se jeho tvůrci a ve scéně, která se otvírá našemu imaginárnímu oku, nebudeme zcela svobodni.

Lze ovšem vidět tu či onu scénu jakoby očima hlavní (nebo některé) postavy. A opět se lze setkat s napětím mezi tím, co je daleko, a tím, co je blízko. Předělem mezi obojím může být (stejně jako na obraze) třeba okno. Přečtěme si například líčení, v němž se v očích protagonistky (Briony) jednoho románu McEwana 2) setkávají dvě scény, jedna za oknem a jedna před oknem, obě ovlivňujíce Brionino duševní rozpoložení, každá jinak:

Otočená k oknu se zadívala na poklidné řadové domky, do kterých se opíralo slunce, a na cestu, kterou přišla od High Street. Překvapilo ji, že se jí ještě nechce odejít. Přestože ji ten dlouhý polibek přiváděl do rozpaků a bála se, co dalšího ještě přijde. Pozorovala stařenu v tlustém zimníku, i když bylo takové teplo. Šla po druhém chodníku a na vodítku vedla nemocně vyhlížejícího břichatého jezevčíka. Cecilia a Robbie si teď tiše povídali a Briony se rozhodla, že bude jejich soukromí respektovat a neotočí se od okna, dokud na ni nepromluví. Uklidňovalo ji pozorovat tu ženu, jak otevírá vrátka, s nervózní precizností je za sebou pečlivě zavírá, potom se na půl cesty s obtížemi shýbá, aby vytrhla nějaký plevel z úzkého záhonu, který se táhl po celé délce cestičky. Pes k ní přitom připajdal a olízl jí zápěstí. Žena se psem vešla dovnitř a ulice se znovu vylidnila. Na plot z ptačího zobu slétl kos, nenašel, kde by se mohl uspokojivě usadit, a zase odletěl. Stín mraku nakrátko ztlumil denní jas a zmizel.

Dění za oknem je daleko, nevyžaduje od Briony žádnou aktivitu, která by měla na tamní situaci vliv. To zajisté neplatí o dění před oknem, které se Briony bezprostředně týká a do něhož může tak či onak přímo zasáhnout. Přesto ji scéna za oknem zajímá daleko víc, jako by se v ní cítila chráněna od (zřejmě delikátní) situace před oknem.

Okno zde hraje podobnou roli jako propast, kterou jsme prve vytušili mezi bambusovým lesem a vzdálenou Fudži. Nezdá se vám (jako mně), že vy sami stojíte u okna spolu s Briony a – takřka jejíma očima – sledujete stařenu, jezevčíka a vše, co se děje venku? Je tu však klíčový rozdíl: stěží dokážete být v kůži Briony vstříc delikátní situaci před oknem.

Poznámky

1) Sbíhání rovnoběžek dokázal Quido Ubaldi del Monte r. 1600. Na titulní list své knihy vepsal: Citra dolum fallimur (Beze lsti jsme klamáni).
2) Ian McEwan: Pokání (přeložila M. Válková), Odeon, Praha 2003, s. 298–299.

Ke stažení

RUBRIKA: Úvodník

O autorovi

Ivan M. Havel

Doc. Ing. Ivan M. Havel, CSc., Ph.D., (11. 10. 1938 – 25. 4. 2021) po vyloučení z internátní Koleje krále Jiřího pro „buržoazní původ“ dokončil základní školu v Praze a poté se vyučil jemným mechanikem. Později však večerně vystudoval střední školu a večerně také automatizaci a počítače na Elektrotechnické fakultě ČVUT (1961–1966). V letech 1969 až 1971 postgraduálně studoval na Kalifornské univerzitě v Berkeley, kde získal doktorát v matematické informatice. Po návratu se v Ústavu teorie informace a automatizace ČSAV zabýval teorií automatů. Z politických důvodů musel ústav v roce 1979 opustit a až do roku 1989 se živil jako programátor v družstvu invalidů META. Nespokojil se však s prací pro obživu. Organizoval bytové semináře, věnoval se samizdatové literatuře. Po sametové revoluci od listopadu 1989 do června 1990 působil v Koordinačním centru Občanského fóra. V polovině roku 1990 se stal spoluzakladatelem a prvním ředitelem transdisciplinárního pracoviště Centra pro teoretická studia UK a AV ČR. Nadále se zabýval kybernetikou, umělou inteligencí a kognitivní vědou, v souvislosti s transdisciplinaritou jej zajímala komplexita, emergentní jevy, vznik vědomí. V roce 1992 se habilitoval v oboru umělá inteligence. Do roku 2018 přednášel na MFF UK. Od srpna 1990 do konce roku 2019 byl šéfredaktorem časopisu Vesmír. Stejně jako v CTS i zde svou zvídavostí i šíří zájmů propojoval vědce, filosofy, umělce. Editoriály, které psal do Vesmíru, daly vznik knihám Otevřené oči a zvednuté obočí, Zvednuté oči a zjitřená myslZjitřená mysl a kouzelný svět. (Soupis významnějších publikací)
Havel Ivan M.

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...