Tatranská bóra

Jsou knihy, které musí být napsány, neboť jejich vznik je dán imperativem okamžiku. Právě z těchto příčin však bývá jejich zpracování nepříznivě komplikováno, především striktními požadavky na dodržení co nejkratších lhůt vydání, netrpělivým očekáváním široké čtenářské veřejnosti, a pak zvláště – a tak tomu je právě v případě Vysokých Tater – citovým vztahem k popisovanému území, které získalo význam vskutku národního symbolu a věhlas významného krajinářského skvostu, který byl právem zařazen i do celosvětové sítě biosférických rezervací.

Již samotné shromažďování aktuálních informací o příčinách, průběhu a obrovských škodách způsobených listopadovou větrnou smrští ve Vysokých Tatrách si vyžádalo součinnost velkého počtu odborníků, vědeckých pracovníků i autentických laických pozorovatelů. Potom bylo nutno ve velmi krátkém časovém úseku vyhodnotit, vytřídit a odpovídajícím způsobem uspořádat svědecké popisy, získané komentáře a odborná vysvětlení do výsledné mozaiky tak, aby co možná nejvěrněji zachytila a dokumentovala tuto rozsahem zcela ojedinělou „nízkofrekvenční“ situaci. Je potom zcela přirozené, a proto i omluvitelné, že za těchto naznačených, kvapem poznamenaných okolností vzniku se snadno rekrutují na straně jedné některé nejasnosti v hodnocení ještě doznívajících událostí, zjevná fragmentárnost, nekomplexnost či přespřílišná úspornost výkladu (což jsou ovšem skutečnosti objektivně odstranitelné snad pouze až po pozdějším všestranném prozkoumání vzniklé situace) a na straně druhé četná drobná věcná a faktografická opomenutí.

Kniha Václava Motyčky, která se zaměřuje na popis, důsledky, úvahy a obrazovou dokumentaci událostí černého tatranského pátku 19. listopadu 2004, do této publikační kategorie bezesporu náleží. Přesto je tento autorský a vydavatelský počin nutno příznivě ocenit, a to především pro jeho neoddiskutovatelnou aktuálnost a dokumentační obrazovou hodnotu, navzdory skutečnosti, že kalamitou postižené území nezřídka vypadá o mnoho hůře v realitě než na fotografických záběrech. Čtenářskou přitažlivost nebudou postrádat ani bezprostřední názorové prezentace pohotově oslovovaných odborníků nejrůznějšího profesního zaměření. Proto hodnotu publikace snad nejvýrazněji, snižuje nedostatečný textový doprovod rozsáhlé obrazové části.

Po formální stránce je popis tatranského dramatu rozvržen do čtyř hlavních kapitol. Z nich si čtenář odnese nejen poznatek, že tatranská listopadová kalamita byla svým rozsahem zcela výjimečná, ale zároveň že byla jednou z mnohých, které se na tomto teritoriu v menším rozsahu opakovaly již v minulosti.

Současné i minulé události mají přitom jednoho společného jmenovatele, kterým je tatranská bóra. Tak byla totiž již v roce 1922 (analogicky podle původního označení pro tento typ větru podmíněného orografií na pobřeží Jaderského moře) označena zdejší regionální forma silného studeného a většinou značně nárazovitého, orograficky zesíleného padavého větru, která se za určitých konkrétních synoptických podmínek vyskytuje přibližně na stejných lokalitách. Za hlavní „přelivnou hranu“ tatranské bóry bývá označována linie Gerlachovský štít – Jahňací štít a za nejvíce postihovanou oblast východní polovina geomorfologické jednotky Tatranské podhorie a severní část Popradské kotliny.

V knihách s podobným režimem vzniku nelze postihnout všechno. Mnohé údaje jsou upřesňovány až v průběhu času. Základní hodnotu a význam knihy Václava Motyčky lze proto spatřovat především v bohatém obrazovém, názorovém a faktografickém podchycení bezprostředního a v důsledku zubu času pomíjivého „syrového“ stavu poté, co se to stalo. Tento výsledný efekt nelze publikaci upřít.