Proč se nám podobají naši domácí psi?

Skutečnost, že se výběr domácího psího mazlíčka zpravidla řídí podobností mezi vybraným plemenem a psím pánem, se všeobecně traduje a je potvrzena i v odborné literatuře. Mohou se zde uplatňovat různé aspekty; hovoří se např. o vlivu narcizmu. Konrad Lorenz vysvětluje šlechtění plemen domácích zvířat mimo jiné uplatňováním dětského schématu (velká hlava, zaoblené tvary, plochý obličej), což lze dát do souvislosti i s výběrem psů pro chov doma.

Christina Payne a Klaus Jaffe z Univerzity Simona Bolívara v Caracasu popisují experiment, v němž měly pokusné osoby přiřazovat portréty psů k portrétům jejich majitelů (portréty byly jednotně upraveny a předkládány v sadách po šesti v různém uspořádání). Počet přiřazení psa k správnému pánovi byl významně vyšší než náhodné hádání simulované počítačem. Nebyl zjištěn rozdíl mezi pokusnými osobami podle věku a pohlaví.

To samo o sobě není až tak překvapivé. Zajímavější je kontext, v jehož rámci badatelé své výsledky interpretují. Jsou totiž přesvědčeni, že výběr domácího psa je důsledkem obecnějšího algoritmu výběru partnera při utváření páru. Svou hypotézu o výběru domácích mazlíčků podle podobnosti postavili na výzkumech a teoretických studiích dokazujících, že se výběr partnera podle podobnosti uplatňuje jako adaptivní a stabilizující mechanizmus vedle výběru vyhýbajícího se inbrídingu. Další práce totiž poukazují jednak na podobnost obličeje rodičů a potomků, jednak na skutečnost, že utváření vzoru obličeje pro výběr partnera probíhá na základě zapamatování obličejů rodičů v raném věku dítěte (snad jde o obdobu imprintingu – vtištění). Takové vizuální paměťové schéma obličeje lze chápat i jako kritérium krásy při výběru partnera. (Journal of Ethology 23, 15–18, 2005)