Čím menší dravec, tím více křiku

Bohatost hlasové komunikace ptáků budí náš zájem již odpradávna, většinou však lidé bývají uchváceni pouze ptačím zpěvem a ostatním zvukům tolik pozornosti nevěnují. Nyní američtí ornitologové zjistili, že i výstražné volání jediného druhu, konkrétně severoamerické sýkory černohlavé (Poecile atricapilla), může být velmi rozmanité. Tyto sýkory mají dva základní typy varování – jedním upozorňují na dravce v letu, druhým na dravce sedícího. Druhý typ signalizace má ještě další členění, které je ve vztahu k dravcově tělesné velikosti, a to podle lineární závislosti na velmi jemné škále. Čím je dravec menší, tím výraznější a delší je sýkoří poplašné volání. Tento na první pohled trochu překvapivý výsledek má jasnou biologickou interpretaci: protože sýkory žijí většinou ve větvích stromů, kde se velkým dravcům obtížně manévruje, největší nebezpečí pro ně představují drobní ptačí predátoři, jako jsou například sýc americký (Aegolius acadicus) nebo kulíšek americký (Glaucidium gnoma). Ti se totiž lesem proplétají obratně jako myšky a malí pěvci jsou jednou z hlavních složek jejich jídelníčku. (Science 308, 1934–1937, 2005)