Smrťácké geny a svlékání octomilek

Buněčný svět má své smrťáky, alespoň pokud jde o octomilky. Carl S. Thummel a Viravuth P. Yin z Lékařské fakulty Univerzity v Utahu popisují ve své studii dva geny – již dříve známé aktivátory buněčné smrti, které jsou spolu s hormony nezbytné pro programovanou smrt buněk larválních tkání během proměny larev v dospělé octomilky. Geny pojmenované rpr (reaper – smrťák) a hid (head involution defective – defektní zavinutí hlavy) vykonají svou špinavou práci ve chvíli, kdy přemohou inhibitor buněčné smrti DIAP1. Pro smrt buněk v larválních tkáních je nutná souhra obou zkoumaných genů.

K sebevraždě buněk larválních tkání octomilky dojde, jestliže se svlékací hormon (ekdyzon) naváže na receptor aktivující regulační geny. Ty pak zapnou smrťácké geny rpr a hid, které vyřadí inhibitor buněčné smrti a dotyčná buňka umírá. Larvální tkáně mohou být nahrazeny tkáněmi dospělé octomilky a další muška může vylézt z kukly a začít olizovat slupky od banánů.

A proč se buněčnou smrtí v tkáních octomilek zabývá tým lékařských výzkumníků? Výzkum programované smrti buněk je bedlivě sledován, neboť může přinést zajímavé nástroje pro boj s jedním typem buněk, které bychom rádi dokázali k takové sebevraždě přemluvit – s buňkami rakovinných nádorů. (PNAS 101, 21, 8022–8027, 2004)