Kdo sklízí vítr

Vítr slabý či silný, východní či západní, teplý či studený, přízemní či výškový – všechny lze měřit a do jisté míry i předvídat. Jazykem však vanou větry, které kvantitativním hlediskům občas ufouknou. Nějaký podfuk? Posuďte sami.

Každý nový vítr někomu vezme vítr z plachet. I kdybychom proudění „nového větru“ (nových myšlenek) uměli změřit, nepředpovíme, komu vezme a komu ne. Jeden člověk se začne stavět proti větru, druhý se bázlivě drží za větrem, třetí zkoumá, odkud vítr věje, čtvrtý nahání vítr z druhé strany (jde na to jinak), pátý naříká, že je jen od větru živ (nemá vlastní příjmy), šestý se obrací kam vítr, tam plášť, sedmý jen kouká, jak fouká. Mnozí začnou mluvit do větru, jiní pro jistotu do větru rozházejí jmění – a všichni z nepředvídatelných změn dostanou vítr. Nelze se divit, že budovatelé v polovině minulého století, inspirováni celonárodní větroplachostí, chtěli poroučet větru dešti. Mimo jiné vysadili spoustu větrolamů, které vítr nelámaly, nýbrž vítr lámal je. Nakonec občan zmoudřel – a od těch dob kdekdo nosí do větru větrovku (stačí vyjít na ulici a rozhlédnout se).

Majitel větrovky chápe, že bez větrání není vývoje. Doma větrá zpravidla žena, v dolech větrací šachta, v přírodě kupříkladu hornina, v hospodě občas pivo, které na stole zapomněl nějaký pudivítr, v lidské mysli nejedna „nepřekonatelná pravda“. Pobyt na zdravém povětří doporučují i lékaři. Snad právě přirozená potřeba občasného větrání stála v pozadí podnikatelského záměru výrobce větrových bonbonů, pojmenovaných podle populárního kabaretního písničkáře Karla Hašlera (1879–1941), jenž jimi zhusta větrával své hrdlo. Možná právě z touhy po důkladném provětrání těla i ducha vymysleli lidé větroň, bezmotorový letoun využívající proudění vzduchu nad terénem, kluzák, plachťák. Z obdobné touhy asi detailně zkoumali poselství vzdušných výšin v podobě povětroňů (meteoritů). Z touhy zcela jiné, orientované spíše do větru, vyplynulo prastaré řemeslo větrnice či (častěji) povětrnice. Povětrnost zkrátka nazíráme jednou jako příznivou, jednou jako nepříznivou, což se projevuje i v rozrůzněnosti jejích významů, v nichž se přínos větrání prolíná s újmou způsobenou průvanem. Pravda! Však věz – má předtucha –: sem tam táhne i na ducha! (slovy Christiana Morgensterna, resp. Josefa Hiršala).

V krásné literatuře lze objevit hojnost přídavných jmen charakterizujících vlastnosti větru (rychlý, prudký, svěží, čerstvý, vrtkavý, kolísavý, lehkomyslný, ješitný, nadutý, prázdný, nicotný, ničivý, příhodný, protivný, horký, ledový, zrádný) i sloves vyjadřujících jeho činnost (vane, věje, fičí, fouká, duje, dme plachty, sviští, popřípadě kvílí a skučí, což za něj ale zpravidla obstarává Meluzína, mytologická lkající víla). Těmto zvukům nejspíš kdysi pozorně naslouchal nadšenec, jemuž netáhlo na ducha, nýbrž jen na záda. Postával na nějakém vidrholci (Větrově, Větrníku, Větrné hůrce), kde – halasovsky řečeno – fičelo, foukalo, trávě zima byla a o vítr se člověk téměř mohl opřít, kdyby byl líný stát pevně na nohou. Tenhle ale nebyl. Zavětřil a jeho citlivý nos zachytil možnost zapřáhnout vítr do práce. Tak nějak kdysi dávno vznikla plachetnice. Tak nějak nejspíš vznikl i větřák, větrák, větrňák, větrník, povětrník, povětrňák, tedy větrný mlýn.

Větřit znamená čichem pátrat, čenichat, tušit, předvídat, čít, ale také divočet, vyvádět, spouštět se, běhat za někým (opačného pohlaví), podle toho, nač je energie vynakládána. Myšlenka upotřebit energii větru s věkem zvětrala, potenciální způsoby upotřebení nikoli. Nápad se nedá jen tak sfouknout, ani někomu vyfouknout, a pak s ním ufouknout. Nutno vědět, že větru poroučet nelze. Kdo seje vítr, sklidí bouři. Kdo jej nechává uzrát a v pravou chvíli sklízí, může jej proměnit ve světlo.