Kdo je původcem encefalitidy?

Není člověka, který by nevěděl o existenci klíšťové encefalitidy. Nenapadlo vás, proč vlastně je tato nemoc klíšťová? Podstatné jméno klíště se skloňuje podle vzoru kuře, který má kromě 1. a 4. pádu všude rozšířené tvary (klíštěte, kuřete, telete; klíštěti, kuřeti, teleti). Od takových podstatných jmen se přídavné jméno tvořívá příponou -í (kuřecí, telecí), jde ovšem o adjektiva druhově přivlastňovací (kuřecí trus „náleží kuřeti“). Klíštěcí encefalitida by podle toho byla choroba, jíž trpí klíšťata, my však chceme utvořit adjektivum pro původce choroby. K tomu se přípona -ová hodí mnohem lépe. Klíšťová ale zní divně, „správně“ by měla být klíšťatová (zametací četa je košťatová, nikoli košťová).

Na klíšťovou encefalitidu jsme si už (jazykově) zvykli, ale přesto by bylo dobré vědět, jak jsme k ní přišli. Teoreticky zbývá jediné řešení: adjektivum klíšťový vůbec není odvozeno od klíštěte. A skutečně! Ve starších slovnících – od Jungmannova (1835–1839) po Trávníčkův (1952) – najdete na prvním místě variantu klíšť (maskulinum). Adjektivum klíšťový se objevuje v Příručním slovníku jazyka českého (1935–1957) s poznámkou adj. ke klíšť. Dnes jsou klíšť a klíště dva různé rody (Haemaphysalis a Ixodes), i když v obecné mluvě se obě slova nějaký čas používala pro rod Ixodes. V češtině pak zvítězila varianta klíště (kdežto ve slovenštině kliešť), ale adjektivum si ponechala od varianty klíšť. Z hlediska systému je to „nepořádek“, ovšem zabydlený, náš. Klíšťatovou encefalitidu už neprosadíme, i kdyby byla sebesprávnější.

(Naše řeč 86, 267, 2003/5)