Nepřehlédnutelní zjevem a pozoruhodní chováním

Havrani spolu s dalšími krkavcovitými ptáky dnes zaplavují moderní velkoměsta. V USA dominuje americká vrána, v Británii straka, v řadě dalších míst Evropy zase vrána šedivka. V Praze jsou kromě havrana rozšířené také kavky, straky a sojky.

Pro řadu obyvatel Prahy se tak havrani stávají v zimním období (kdy ptáci hnízdící v Čechách odlétají do Středomoří a daleko početnější populace z Ruska a Pobaltí zase přezimují u nás) nejnápadnějšími volně žijícími živočichy (Vesmír 79, 162, 2000/3). Jsou nepřehlédnutelní svým zjevem a pozoruhodní svým chováním. Navíc jen nemnoho jiných zvířat vzbuzuje v lidské společnosti tak vyhraněné asociace jako havrani. I proto se s nimi setkáváme tak často v literatuře, počínaje Biblí přes romantické básníky až po pražský underground konce 20. století.

Knížka Pavla Housera vychází vstříc zvědavosti poučených laiků: stručně a vtipně odpovídá na otázky, co že ti havrani vlastně žerou, kam odlétají na noc, proč někdy k večeru vidíme stotisícová hejna a ve dne samotářsky vyhlížející jedince nebo malé skupinky, proč vlastně lidé havrany vcelku tolerují (na rozdíl např. od holubů), kde havrani hynou (když na nocovištích nikdy nenajdeme mrtvého havrana a mrchožrouti se tam přes vrstvu trusu raději ani nevydají) a kam mizejí ztracené gumičky. Na poslední otázku by vlastně měli čtenáři Vesmíru umět odpovědět: žerou je havrani, jak vyjevil David Storch (Havraní rituály, Vesmír 74, 384, 1995/7).