Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Přirozená mumie matky Marie Elekty od Ježíše

 |  17. 3. 2005
 |  Vesmír 84, 160, 2005/3

Neobvykle zachovalé tělo matky Marie Elekty od Ježíše, zakladatelky pražského Karmelu, vzbudilo velký zájem již tři roky po její smrti. Tehdy bylo exhumováno a po následujících 14 let komisionálně sledováno. Dne 12. srpna 1677 se k této přirozené mumii vyjádřili někdejší nejvýznačnější lékaři Karlovy Univerzity v Praze:

My níže podepsaní vědy lékařské doktoři a vážení profesoři veleslavné university pražské a slovutní přísežní fyzikové království českého stvrzujeme a dosvědčujeme, že jsme i my i s námi podepsaní chirurgové království českého a města Prahy […] vlastníma očima viděli, jakož i vlastníma rukama ohledali a co nejdůkladněji prozkoumali tělo ctihodné […] zakladatelky […] na sedadle posazené, a že jsme je nalezli dokonale neporušené, mající kůži úplně zachovalou, barvu hnědou neboli kaštanovou a všecky údy ohybné a […] neporušenost považujeme jednomyslně za naprosto zázračnou a všecky přirozené síly přesahující… 1)

Na žádost Marie Milady od Spasitele světa, převorky Karmelu sv. Josefa v Praze, byl stav mumie znovu zkoumán, a to 340 let po smrti Marie Elekty od Ježíše:

…odborná komise, tvořená profesory 1. lékařské fakulty University Karlovy v Praze a přítomnými církevními osobnostmi, [může] konstatovat, že zachovalost a neporušenost těla […] trvá. Proto komise stav mumie vzniklé přirozenou cestou označuje za pozoruhodný, mimořádný a vzácný… 2)

Kdo byla Marie Elekta od Ježíše (*28. 1. 1605, †11. 1. 1663)

Kateřina Tramazzoliová (Caterina Tramazzoli) se narodila v italském městě Terni jako třetí dcera šlechtice Alessia Tramazzoliho a jeho ženy Eutropie. Traduje se, že děvčátku záhy po narození předpovídali budoucnost řeholnice a pro půvabný vzhled, zvláštní tichost a trpělivost ji nazývali „svatým dítětem“. Velký vliv měl na ni Mons. Angelo Tramazzoli, otcův bratr, který byl v Terni rektorem farního kostela sv. Jana Evangelisty. Podle legendy byla pro desetiletou dívku otcova smrt takovým otřesem, že bylo zapotřebí Božího zásahu, aby bolest unesla. Ve své duši uslyšela hlas: „Neboj se, od nynějška budu Já tvým Otcem.“ Po těchto slovech se rozhodla plně se odevzdat Bohu. Do kláštera bosých karmelitek3 v Terni vstoupila r. 1626 spolu se svou sestrou Lucií. Za dva týdny po vstupu přijala řeholní hábit a dostala jméno Marie Elekta od sv. Jana.

V roce 1629 zatoužil císař Ferdinand II. spolu s manželkou císařovnou Eleonorou Gonzagovou vybudovat ve svých zemích ženský Karmel jako modlitební hráz proti náboženskému a morálnímu chaosu třicetileté války. Mezi pověřenými byla i mladičká Marie Elekta, která 5. září 1629 opustila rodné město a již se do něj nikdy nevrátila. Cesta přes Alpy byla pro karmelitky náročná. Právě při ní bylo jméno sestry Marie Elekty od sv. Jana změněno – podle pokynu ve vidění matky představené Pauly Marie – na Marii Elektu od Ježíše. Do Vídně dorazily 2. listopadu 1629.

Život v rozruchu poblíž císařského dvora Marii Elektu vyčerpával a zdá se, že léta strávená ve Vídni nebyla ta nejšťastnější. Často trpěla bolestmi hlavy a její zdravotní stav se zhoršoval. V novém vídeňském klášteře však dozrála lidsky i duchovně. Převorkou se stala r. 1638, ve svých 33 letech, a r. 1643 ji sám císař Ferdinand III. vybral, aby založila nový klášter v Grazu (Štýrském Hradci). Třináct let prožitých zde v Karmelu, který vedla jako vikářka a později jako převorka, se považuje za nejšťastnější a duchovně nejplodnější období jejího života. Byla však opět vybrána pro založení dalšího kláštera, tentokrát v Praze.

Graz opustila 16. srpna 1656 a 1. září přijela spolu s dalšími sestrami do Prahy. Uvítal je nadšený dav Pražanů, protože matku Elektu již obklopovala tajemná pověst svatosti. Ihned byla jmenována vikářkou a přes své nestálé zdraví až do smrti – skoro sedm let – vzorně zastávala svůj úřad.

I přes vnitřní nejistotu byla její hlavní ctností silná sebekontrola, to je schopnost skrývat svou křehkost a bázlivost před vnějším světem, vyjma zpovědníky, a vždy ukazovat velkou vyrovnanost, vlídnost, a především schopnost počkat, až se konflikty, které vyvstaly uvnitř komunity, vyřeší časem a trpělivostí. […] Charisma Marie Elekty muselo být veliké, protože byla velmi ctěna věřícími lidmi a již za svého života považována za svatou. […] Přes všechna omezení, jež v sobě nesl život v klášteře […] měla možnost účastnit se sociálního, veřejného, a dokonce i politického života. […] Byla možná mystičkou, která i tímto způsobem sledovala ducha své doby a velké příklady svého řádu: sv. Terezii z Avily a sv. Jana od Kříže. […] Toto vše je však možné vydedukovat výlučně ze svědectví spolusester, protože Marie Elekta spálila před smrtí svůj deník… 4)

Chatrné zdraví Marie Elekty

Dobový názor vyžadoval, aby se sestry podrobovaly i těžkým újmám. Důležitým omezením byl klášterní půst. Nadto si někdy sestry své jídlo pro umrtvení smyslů přesolovaly nebo silně kořenily. Je proto pochopitelné, že už v 22–24 letech postihlo slabší organizmus Marie Elekty těžké jaterní onemocnění. Nemocnou nadále oslabovaly úporné bolesti hlavy (zmiňované v korespondenci), zřejmě z trvalého prochlazení. Později přistoupilo chrlení krve a vodnatelnost těla, jež pak po více než 30 letech těžkého strádání ukončily její život.

Matka Elekta umřela v 58 letech u sv. Josefa na Malé Straně v Praze. Bezprostřední příčinou smrti byl prudký zánět plic. Její poslední okamžiky líčí mnoho pramenů. Podle našeho zkoumání byla příčinou její smrti jaterní cirhóza (základní a rozhodující onemocnění, které trvalo přes 30 let), ascites a již zmíněný zápal plic. To doložil už r. 1677 profesor Mikuláš Franchimont, který matku Elektu několik posledních roků léčil. Vředy, jež prý měla na povrchu hlavy i na spodní části těla, zajisté přímou příčinou její smrti nebyly.

Vznik převorčiny mumie

Tělo zakladatelky, umístěné vsedě na dřevěné křeslo, je dnes uchováváno v klášteře bosých karmelitek na Hradčanech, v místnosti, která se oknem otevírá do presbytáře kostela sv. Benedikta.

Pro svou mimořádnou zachovalost bylo po staletí považováno řadou církevních i lékařských osobností za zázračné.

Třetí den po smrti matky Elekty, 14. ledna 1663, bylo její tělo násilím vtěsnáno do rakve, protože břich plný ascitické tekutiny byl neobyčejně objemný (podle našeho mínění by výpotek vyplnil asi 2–3 osmilitrová vědra). Podobně byla vtlačena na prsa zemřelé i hlava, což podle dobových záznamů provázel praskot, tehdy vysvětlovaný zlomením vazu. Nepodařilo se ani pevně přiklopit víko rakve, zůstala štěrbinou pootevřená. Při pohřbu byl velký mráz a malta zamrzala, proto zedníci používali při zdění hrobové dutiny vařící vodu. Ta vtékala nejen do hrobu, ale i do rakve. O použití impregnačních a konzervačních látek při úpravě těla zemřelé před pohřbem nebyla nalezena žádná zmínka.

Zemřelá klášterní sestry silně ovlivnila, často pobývaly u jejího hrobu a toužily ji znovu spatřit. Proto tři roky po jejím pohřbu, 14. ledna 1666, dala nová matka představená Eufrasie od Ježíše, bývalá vévodkyně de Villanueva, otevřít potají hrob, z něhož vycházela „divná vůně připomínající fialky“.

Hrob byl již značně porušen. Exhumaci provedly tři řeholnice za přítomnosti převorky a podpřevorky. Podle původních zpráv byla dutina hrobu i rakev zaplavena černou páchnoucí vodou. Mrtvola musela být z rakve vyjmuta násilím, podobně jako do ní byla před třemi lety vtlačena. Tělo bylo značně rozmáčené, ale do nejmenších detailů neporušené. Tento stav odporoval povědomí o rozpadu těla, a byl proto přítomnými považován za zázrak.

Sestry pak tělo omývaly odvarem z květů růží a rozmarýny vařených ve víně, aby je zbavily temných skvrn po sejmutí zbytků oděvu. Omývání obličeje však nevedlo k očistě, kůže tváře naopak zhnědla. Hnědou barvu se nepodařilo odstranit ani octem. Potom sestry tělo přenesly do pokoje pod střechou kláštera, aby zde pomalu vysychalo. Po čtyřech letech nabylo podivuhodné lehkosti, takže podle sester „nebylo těžší než pytel peří“ nebo malé dítě (dnes váží 7,5 kg). Nejúčinnějším a nejdůležitějším zásahem bylo pozvolné vysychání promáčeného těla na vzduchu při otevřeném okně.

Způsoby mumifikace

  • Balzamace v 17.–18. století. Tělní dutiny se po vyprázdnění plnily suchými herbami či jehličím, tělní otvory se uzavíraly mořskou mycí houbou, aby konzervační roztoky (síranu sodného, chloridu sodného, síranu hlinitodraselného ad.) včetně olejů a pryskyřic nemohly unikat z těla. Řezy ve stěně hrudníku a břicha se zašívaly. To jsme také zjistili u císařských Habsburků pohřbených v Praze (Ferdinanda I., Maxmiliána II., Rudolfa II. a Eleonory). 5) Mumie Marie Elekty se však odlišuje od jiných mumifikovaných těl té doby – její tělesné dutiny nebyly otvírány ani nijak vyprazdňovány.
  • Proces zmýdelnění (adipocir). S typickým nálezem adipociru jsme se setkali u sv. Jana Nepomuckého (Vesmír 72, 156, 1993/3). 6) Tělo převorky však takovým procesem neprošlo a podle zachování, především kůže a podkoží, jde o jiný druh přirozené mumifikace, než s jakým se setkáváme u těl uložených ve vodě nebo značně vlhkém prostředí (kde dochází k zmýdelnění právě tukových polštářů v podkoží). Tělo Marie Elekty již původně obsahovalo značné množství chorobného výpotku v dutině břišní a zůstalo promáčené i v rakvi. Kůže hlavy, především obličeje, byla však pergamenovitá, což naopak dokládá částečné vysoušení těla v hrobové dutině a jeho polohu nad hladinou zátopové vody.
  • Přirozená mumifikace v ledu. Příkladem je mumie neolitického lovce z ledovce v Ötztalských Alpách. Její stáří se odhaduje na 5292–5342 let. Posuny v ledu ji zbavily oblečení, odpadly nehty a vlasová kštice. Kůže obličeje i těla byla během let vystavena vysoušení v ledové povětrnosti a opět překrývána novými vrstvami sněhu a ledu. Proto je pergamenově vysušená, hnědě až černě zbarvená.
  • Konzervace těla spádovou technikou. Velmi zdařilý výsledek balzamace jsme nalezli r. 1979 při exhumaci těla českého komponisty Bohuslava Martinů, které bylo nastříknuto konzervačním roztokem do stehenní tepny. 7)

Stav mumie Marie Elekty v roce 2003

Mumie Marie Elekty sedí bez jakékoli opory. Tělo vytváří oblouk, hlava je skloněna a plynule navazuje na vodorovný sloupec krční páteře. Hrudník je fixován v pevné pánvi. Horní končetiny jsou ohnuty v loktech a spočívají na klíně mumie. Stehna vystupují vodorovně ze sedící pánve, bérce jsou v kolenou ohnuty v pravém úhlu dolů. Odhadli jsme, že Marie Elekta byla 170–172 cm vysoká. Pozoruhodným způsobem jsou zachovány prsty rukou a nohou. Ty byly zřejmě opakovaně ošetřovány oleji a laky, protože mumie bývala sice stále oblečena v řádové roucho, ale obličej, ruce a nohy (obuté jen do páskových sandálů) měla vždy nezakryty.

Dnes je hlava mumie mírně skloněna na prsa. Vícekrát zaznamenané „zlomení vazu“ při vtlačování do rakve můžeme nesporně odmítnout, neboť rentgenologické vyšetření krčních obratlů nezaznamenalo žádnou frakturu nebo luxaci. Zvuk, který byl popisován jako „lámání vazu“, vznikal při násilném rušení posmrtné ztuhlosti (rigor mortis) v krční krajině. V životopisech se uvádí, že hlava matky Elekty byla po vytažení z hrobu více svěšená k prsům. K určité manipulaci při dlouhodobém vysoušení těla na vzduchu po vytažení z hrobu muselo tedy dojít. Podle svědectví karmelitek byla hlava dříve vzpřímenější, ale protože na ni sestry dávaly korunu, trochu poklesla.

Velmi pozoruhodné je zachování určité pohyblivosti ramenních, loketních a kolenních kloubů u vysušené mumie, udržované vsedě v křesle bez opěry. Kůže nad těmito klouby je tlustá, mastně průsvitná a manipulovatelná, bez nebezpečí druhotného poškození. Připomíná kožedělné vyčinění kůže. Ostatní klouby, především kyčelní, ale také klouby rukou a nohou, jsou nepohyblivé.

Chrup měla mimořádně zachovaný, úplný a zcela zdravý, bez kazů a parodontických změn. Výsledky sérologických testů ukázaly, že Marie Elekta měla skupinovou vlastnost A.

Celé tělo pokrývá kůže, která je na mnoha místech vlivem dlouhodobého vysoušení uspořádána v tlustých řasách, především na zádech, kde vznikly silné a široké pruhy splývající souvisle k pánvi. V oblasti břicha je kůže vícenásobně shrnuta do kruhovitých pásů, které jednoznačně dokládají zvětšený povrch kůže způsobený vodnatelností. Kůže na čele a v obličeji je tenká, ale pergamenově pevná, v okolí uší a na krku byla později mnohonásobně provrtána drobnými otvůrky od larev kožojedů.

Rozmáčená kůže byla rovněž ošetřována oleji a pryskyřicemi. Na řadě míst, především v kůži na krku a na prsou, ale i na horních končetinách jsme našli drobné hrudky pryskyřice vtlačené do kůže. Dokonce jsme zjistili vetření zbytků vápenných cizorodých látek do kůže a podkoží na obou předloktích mumie, což dokládá poškození těla při zazdívání v hrobě vařící maltou.

Histologické vyšetření plicní tkáně potvrdilo dlouhodobé zánětlivé procesy, snad i tuberkulózní, a velké přetížení srdce. Obraz bezstrukturní jaterní hmoty nevylučuje dlouhodobý rozvoj fibrózy, ale vzhledem k špatnému zachování nemůžeme typickou cirhózu doložit jednoznačně histologicky. V kostní tkáni, která je dobře mineralizovaná, nebyly zjištěny osteoporotické změny ani některé z metabolických kostních chorob.

Lze shrnout, že zachovalost mumifikovaného těla Marie Elekty trvá i po 340 letech od poslední oficiální odborné komise vedené r. 1677 prof. Mikulášem Franchimontem. Současný způsob a režim uchovávání je vhodný a lze v něm pokračovat.

Podle padesátistránkové rukopisné Zprávy o zachování a neporušenosti těla služebnice Boží, matky Marie Elekty od Ježíše (Stav k roku 2003), Praha, 2. 8. 2004, připravil Stanislav Vaněk

Poděkování Za specializovaná vyšetření a dokumentaci autor děkuje prof. MUDr. R. Čihákovi, prof. MUDr. C. Povýšilovi, prof. RNDr. Z. Šmahelovi, prof. ThDr. J. Matějkovi, RNDr. M. Dobisíkové a M. Jantačovi a sestrám z Karmelu sv. Josefa – matce převorce Marii Miladě a sestře Evangelistě.

Literatura

F. Blaťák: Životopis Marie Elekty od Ježíše, Praha 1910
Z. Kalista: Ctihodná Marie Elekta Ježíšova, Kostelní Vydří 1992
A. Novotný: Pražské karmelitky, Praha 1941
K. Spindler: Muž z ledovce, Edice Kolumbus, Mladá fronta, Praha 1998 (Vesmír 77, 573, 1998/10)

Poznámky

1) Podepsáni: Nicolaus Franchimont, Henricus Vossius, Joannes Antonius Cassinis de Bugella, Gian Antoni Cassinis de Bugella, Kilian Ffesserland, Lorentz Osburg; překlad protokolu publikoval F. Blaťák (1910), doplnil J. Matějka (2003).
2) Podepsáni: prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, prof. MUDr. Radomír Čihák, prof. MUDr. Ctibor Povýšil, P. prof. ThDr. Jan Matějka, P. ThDr. et JCDr. Jiří Svoboda, P. ThLic. Vojtěch od sv. Hedviky (Pavel Kohut); Praha, 12. 9. 2003.
3) Řád karmelitánů vznikl na přelomu 12.–13. století ve Svaté zemi, kde se shromáždila skupina poustevníků na hoře Karmel. Ve 13. století řád přesídlil do Evropy a v polovině 15. století zde byla založena jeho ženská větev. O století později řád reformovali dva Španělé, sv. Terezie z Avily a sv. Jan od Kříže, s cílem dosáhnout řádového života bez zmírnění prvotní řehole. Z reformy vznikl samostatný řád bosých karmelitánů a karmelitek a jejich kláštery se začaly šířit po celé Evropě. Život bosých karmelitek se vyznačuje rozjímáním a sebeobětí v přísné klauzuře; to vše s úmyslem sloužit církvi modlitbou za kněze, misie a spásu všech lidí. V roce 1782 byly karmelitky vypuzeny z Prahy a přešly do kláštera v Pohledu u Německého Brodu. Po desetiletém exilu, r. 1792, se mohly vrátit, ne však zpět k sv. Josefu na Malé Straně. Dostaly klášter po barnabitech s kostelem sv. Benedikta na Hradčanech, kde sídlí dodnes. V roce 1950, kdy byly bosé karmelitky komunistickým režimem ze svého kláštera násilně vypuzeny a internovány v severních Čechách, se ptaly kardinála Josefa Berana, co mají dělat s matkou Elektou. Odpověděl jim: „Nechte ji zde, pokud je svatá, postará se o sebe i o vás.“ Tak se i stalo. Roku 1992 se mohly opět nastěhovat do svého kláštera získaného zpět v restituci, kde na ně čekalo po 42 letech neporušené tělo Marie Elekty.
4) M. Gackenhotz-Puxeddová: Kateřina Tramazzoli, Ternenská bosá karmelitka v Rakousku, Terni 2000, rukopis.
7) Po dvaceti letech bylo tělo i obličej výborně zachováno, takže se dala sejmout dokonalá posmrtná maska a z rukou také otisky papilárních linií (Vesmír 83, 653, 2004/11).

Prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog a lékař, se letos dožívá osmdesáti let (narodil se 1. března 1925 v Rožmitále pod Třemšínem). Čtenáři Vesmíru pana profesora znají především jako autora článků o výzkumu pozůstatků historických osobností. Kromě padesátky knih napsal monografickou trilogii Fyzické osobnosti českých panovníků, kterou v letech 1997–2000 vydalo nakladatelství Vesmír (jednotlivé díly: Nejstarší Přemyslovci, Čeští králové I, Čeští králové II). První článek pro Vesmír napsal již jako gymnazista („Speciální vsunutá kost“, Vesmír 22, 203, 1944/9–10). Nejdůležitějším okruhem jeho zájmů je však paleoantropologie Evropy (napsal monografie Neanderthaler der Tschechoslowakei, Fossile Menschenfunde von Weimar-Ehringsdorf a nejnověji Der fossile Mensch von Bilzingsleben).

K významnému životnímu jubileu blahopřejeme. Redakce

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Antropologie

O autorovi

Emanuel Vlček

Prof. MUDr. et RNDr. h. c. Emanuel Vlček, DrSc., antropolog a lékař, se letos dožívá osmdesáti let (narodil se 1. března 1925 v Rožmitále pod Třemšínem). Čtenáři Vesmíru pana profesora znají především jako autora článků o výzkumu pozůstatků historických osobností. Kromě padesátky knih napsal monografickou trilogii Fyzické osobnosti českých panovníků, kterou v letech 1997–2000 vydalo nakladatelství Vesmír (jednotlivé díly: Nejstarší Přemyslovci, Čeští králové I, Čeští králové II). První článek pro Vesmír napsal již jako gymnazista („Speciální vsunutá kost“, Vesmír 22, 203, 1944/9–10). Nejdůležitějším okruhem jeho zájmů je však paleoantropologie ­Evropy (napsal monografie Neanderthaler der Tschechoslowakei, Fossile Menschenfunde von Weimar-Ehringsdorf a nejnověji Der fossile Mensch von Bilzingsleben).

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné