Zpevněné jíly jako svérázný typ mořského pobřeží

Mořská pobřeží tvořená pevnými jíly jsou běžným návštěvníkům přímořských krajin známa daleko méně než například písečné pláže, skalnatá pobřeží, korálové útesy nebo mangrovy (tropické pobřežní porosty). Je tomu tak jistě i proto, že nevytvářejí na první pohled atraktivní scenérii ani nevynikají oproti ostatním typům prostředí bohatstvím živých forem. Nejpravděpodobněji se s nimi setkáme na plochých pobřežích, většinou při pasivních okrajích kontinentů.

Pasivní a aktivní okraj

Aktivní okraje světadílů jsou charakterizovány blízkostí zón, ve kterých se oceánská kůra podsouvá pod pevninskou. Toto podsouvání (subdukce) vyvolává sopečnou činnost nebo zemětřesení, způsobuje členitost reliéfu a také velkou rychlost sedimentace i eroze. Aktivní okraje obepínají téměř celý Tichý oceán. Naproti tomu Atlantský oceán má na velké části pobřeží pasivní okraje (oceánská kůra se nemůže podsouvat, hranice světadílů vlastně ani nejsou hranicemi litosférických desek). V tropických oblastech by ale i pasivní okraje světadílů tvořené jíly byly v důsledku velké produkce organické hmoty a schránek z uhličitanu vápenatého „zamaskovány“ útesy nebo pod biohermami (kupolovitými útvary vytvořenými rostoucími organizmy), popřípadě by je zakryly mangrovové porosty. Nejlépe lze proto vidět zpevněné jíly na mořském pobřeží mírného pásu – na severní polokouli např. v americkém státu Georgia, na jižní polokouli v argentinských provinciích Rio Negro, Chubut a Santa Cruz.

Umění držet se jílu

Život na dně a na pobřeží tvořeném zpevněnými jíly je chudší než na pobřeží skalnatém. Omezenou možnost rozvoje mají organizmy schopné přicementovat svou schránku na dno (epibionti). Jejich přichycení nebývá trvalé, zárodky porostů (potenciálních bioherm) většinou brzy odpadnou. Totéž lze říci o organizmech se schránkou, které se přidržují pomocí měkkých tkání – po odumření jedince se konstrukce v daném místě rozpadá. Přesto jsou pobřežní jíly hojně obývány a většina jejich obyvatel je svérázná. Nejčastější jejich životní strategií je filtrování mořské vody. Nejlepší ukotvení představují doupata vyhloubená v pevném jílu, mohou být kapkovitého tvaru (takové dutiny si hloubí mlži) nebo mohou vypadat jako válcovité šachty (vytvářejí je polycheti aj.). Často lze také v jílu najít rozsáhlé trojrozměrné sítě chodbiček, které vytvářely celé populace (a generace) rakovců.

Smytý povrch

Geomorfologické zvláštnosti jílovitých pobřeží spočívají především v členitém mikroreliéfu – v měřítkách metrů a desítek metrů jsou už pobřeží tvarově monotónní, plochá. Balvany hornin z nadloží jílů mohou vytvářet svérázné „skalní hřiby“ a odtok vody z prohlubní neobvykle tvarované stružky. V geologickém záznamu vystupují zpevněné jíly mořského dna nejčastěji jako typické povrchy bez sedimentace (sedimenty jsou z povrchu smyty) i bez eroze (jíl velmi dobře odolává vlnění a proudění). Vzhledem k dlouhým obdobím stability lze tyto povrchy bez sedimentů sledovat na pobřežích i v usazeninách sedimentárních pánví často na velké vzdálenosti a použít je jako cenný údaj při srovnávání vrstevních sledů.