Sofiina volba

„Tak si tam dejte ten titul, který máte radši,“ naléhala na mne úřednice, zatímco fronta za mnou povážlivě rostla. Byl jsem si zařizovat nový občanský průkaz a paní za přepážkou mne nutila, abych si na úřední dokument dal buď zkratku MUDr., nebo Ph.D. „Mám oba tituly stejně rád,“ opáčil jsem. „No, jeden máte určitě raději,“ zašklebila se na mne paní, která zjevně žádný titul neměla. Vzpomínám si, jak se moje babička těšila, až ze mne bude doktor. To, že jsem ještě Ph.D., dodnes asi nepochopila. Když jsem pojem Ph.D. vysvětloval rodině, tak jsem se tvářil, že jsem navíc i doktor filozofie, což většinu příbuzných nechávalo chladnými. „Proč děláš ještě filozofii, když už seš doktor?“ nechápal strýc z Moravy. Rozdíl mezi magisterským a doktorským titulem už nevysvětlíte téměř nikomu („Jednou seš doktor a basta fidli!“). A který titul jsem si oblíbil více? To je téměř Sofiina volba! Když jsem začal studovat, netušil jsem, že budu stát před takovým dilematem. Zkoušel jsem se dotazovat na Ministerstvu vnitra, kde mi odpověděli, že Ph.D. u nás není nově uznáváno jako titul, ale jako vědecká hodnost, a jako taková na občanský průkaz nepatří. Úřednice mi trochu zkomplikovala život svou benevolencí. Mám si hodit korunou? MUDr., nebo Ph.D.?

Na druhé straně policejní kontroly, které začínají slovy: „Kampak jste zase spěchal, doktore?“ mne stojí mnohem méně peněz než ty škrobenější typu: „Víte, jakého jste se dopustil přestupku, pane řidiči?“ kdy je mi jasné, že z peněženky nejspíš vypluje nějaký ten kapřík (abych se vyjádřil současným žargonem fotbalových rozhodčí). U titulu Ph.D. není některým lidem ještě zřejmé, jestli nejde o některý z totalitních titulů, na které bychom nejraději zapomenuli, takže o dost srozumitelnější pro běžné použití (když už si mám vybrat jen jeden z nich) je titul MUDr., byť mne Ph.D. stálo také spoustu odříkání.

Nechápu, že mne nutí, abych tituly na průkazech redukoval, a mezi tím přibývají jako na běžícím pásu další tituly typu Bc. (bakalář) nebo DiS. (diplomovaný specialista). Možná jsem trochu staromilský a nemám problém s tituly Mgr., RNDr., MVDr. a podobnými (jestli jsem na ten váš zapomněl, tak se omlouvám). Trochu se mi příčí, abych sousedovi, který na mne haleká přes plot: „Co nového, doktore?“ odpovídal: „Vše při starém, diplomovaný specialisto.“

Chápu, že naše fascinace titulováním je vzpomínka na staré dobré Rakousko-Uhersko. Po rakouskouhersku také probíhají vizit na klinikách, kdy první vchází do dveří přednosta, za ním primář a profesoři, docenti, poté asistenti, vrchní sestra, sekundáři, sestřičky, medici a eventuálně žákyně se svou učitelkou. Když se posledním podaří vsoukat se do pokoje, pije už přednosta čaj na sesterně. Na mnoha pracovištích je to dosud rigidně v tomto pořadí. Zato v Dánsku trval můj profesor na tom, abych ho oslovoval Henriku, a paní docentka, která každé ráno jezdila do práce na kajaku po moři, byla samozřejmě Suzanne. Po večerech jsem mohl chodit do Henrikovy pracovny a číst si jeho knihy a vše probíhalo trochu jinak – po skandinávsku.

Světlou výjimkou z české titulovací mánie byl můj první přednosta profesor MUDr. Vladimír Pidrman, DrSc. Zatímco většině z nás mladších lékařů se na hrudi skvěla cedulka se všemožnými tituly a hodnostmi, měl náš přednosta na prsou identifikaci, která jasně vymezovala jeho polohu ve vesmíru. Stálo tam: „Pidrman, Česká republika“. Vůbec netuším, co měl napsáno v občanském průkaze.

Pozn. red.: