Fosilní savec s jedovými zuby

Jedovatost je u savců poměrně vzácná. Například australský ptakopysk má na zadních končetinách jedovou ostruhu, někteří rejskovití hmyzožravci (severoamerický rejsek rodu Blarina či naši rejsci rodu Neomys) mají jedovaté sliny a štětinatci (rodů Solenodon a Atopogale) jedovou žlázu, která dokonce vyúsťuje nápadnou rýhou na druhém spodním řezáku. Na kanadských paleocenních lokalitách se nyní podařilo objevit několik zubů s podobnými rýhami, jaké má zmíněný řezák štětinatců. Jeden typ představuje izolovaný zahnutý dolní špičák s dlouhou rýhou a druhý rovný horní špičák s kratší rýhou. Horní špičák se díky rozsáhlejšímu fosilnímu materiálu dokonce podařilo přiřadit k druhu Bisonalveus browni, který je asi vzdáleným příbuzným luskounů a šelem. V obou případech se podařilo vykopat více zoubků, a tak odpadá možnost, že jde o chorobnou změnu nebo vývojovou vadu zubu. Oba nálezy také potvrzují, že řada nepříbuzných skupin savců s užitím jedu experimentovala a vytvořila hned několik řešení. (Nature 435, 1091–1093, 2005)