Kulisy pro jiná dobrodružství

Dvě nepřehlédnutelné veřejné investice, každá v jiné části Anglie, symbolizovaly s nástupem nového milénia převládající obecné přání, kudy bychom se měli (či mohli) nadále ubírat. Pro tento díl seriálu je podstatné, že jejich kulisou se staly opuštěné industriální haly a areály v oblastech postižených restrukturalizací výroby: stopy mizející industriální epochy přetvořené ve vizi spoléhající převážně na informace, poznání a udržitelný rozvoj. V obou případech byly osloveny architektonické ateliéry, jejichž práce je spojována se zakázkami, které mají ambice spíše navodit atmosféru budoucnosti než vyvolat sentimentální zájem o minulost.

Obvykle se uvádí, že prvním z nové generace center vědy a vzdělání pro veřejnost je Explore @Bristol, vybudované pár metrů od starého bristolského přístavu. Jeho první fáze je z roku 2000, projekt architekta Stafforda Critchlowa zahrnul obnovu a dostavbu památkově chráněné konstrukce skladiště železniční společnosti Great Western Railways z roku 1903. Požadované principy udržitelného rozvoje naplnil nejen tím, že východiskem návrhu se stala „recyklace“ odstaveného objektu. Také veškeré nové stavební zásahy, přístavby, použité technologie, způsob vytápění, větrání a osvětlení využívají nejrůznější „inteligentní“ systémy ve snaze minimalizovat provozní náklady budovy a spotřebu energie.

Explore @Bristol byl pojat jako svým způsobem didaktický příklad a učební pomůcka. Stírá hranice mezi expozicí a vnější schránkou, je realizovanou proklamací.

Součástí komplexu je i Wild @Bristol s typickým stanovým zastřešením od architekta Michaela Hopkinse. Objekt je zasvěcen pozoruhodné různosti přírody a života. Bezprostředně se přimyká ke kamenné budově bývalé továrny na zpracování olova z roku 1886, přeměněné na restauraci a informační zázemí @Bristol.

Nezaměnitelná silueta industriální stavby s vysokým komínem symbolicky a vizuálně propojuje celý komplex staveb „vzdělávacího“ centra, určuje měřítko okolním městským prostorům.

Cílem je spojení historického industriálního monumentu s novodobým, tvořivým a soudobým designem. Přesto se projekty přelomu tisíciletí nepřehlédnutelně, z důvodu získat oficiální, odbornou i laickou pozornost, víc než do historie obracejí k současnosti.

Zřejmější je to u vzdělávacího a zábavního centra (Science Adventure Centre) Magna v bývalé ocelárně v Templeborough u Rotherhamu nedaleko Sheffieldu. Známá architektonická kancelář WilkinsonEyre. Architects za tento projekt koncem roku 2001 překvapivě získala od Královského institutu britských architektů prestižní Stirlingovu cenu za architekturu. Význam historických kulis byl nepřehlédnutelný. Komentáře zdůrazňovaly: jde o „zakotvení budoucnosti v nejlepších tradicích britského inovativního myšlení a práce“.

Nová architektura zde skutečně vyniká především v kontextu atmosféry a utilitárního výrazu původních konstrukcí. Základní princip je na první pohled prostý. Od vstupu, jehož součástí je rozsáhlý obchod s publikacemi a hračkami popularizujícími vědu, návštěvníci – převážně děti a dospívající mládež – projdou do potemnělé haly s dramaticky nasvícenými rezavými konstrukcemi. Těžko vyjádřit pocity z ohromení neznámem i zaskočení vlastní nicotností uvnitř rozlehlého černého prostoru dvou 350 metrů dlouhých hal. Chvilkovou dezorientaci pomohou překlenout světelná znamení a naváděcí signály. Nasměrují pozornost k expozicím vloženým do prostoru, k tvarům pavilonů nezávislým na původní konstrukci haly. Země, vzduch, oheň, voda.

Reflektují základní souvislosti a prvky výroby oceli, ale nutno dodat, že s podstatně širším zobecněním. Návštěvníci mají možnost interaktivně si ověřit fungování zákonitostí technologických procesů i zažít dobrodružství objevování.

Prohlídková trasa propojuje zážitky horizontálně i vertikálně chodníky, můstky a schodišti. Každou hodinu z nich lze pozorovat „big melt“, velkou tavbu, teatrální světelnou show, která odstavené a nefunkční technologické zařízení ve velké hale na pár okamžiků oživí gejzírem světel a hlukem reproduktorů.

Diskusím, kde jsou hranice a míra nových zásahů do reliktů opuštěných objektů, předešli architekti jednoznačným oddělením původních a nově vkládaných prvků, volbou materiálů, spjatých viditelně s dobou, v níž ke změně funkce došlo.

Podstatné také je, že investice nebyly vedeny ani tak snahou o záchranu památek a jejich technologických částí, jako spíš potřebou vytvořit nové společenské aktivity. Odtud podtext až osvícenský. Skeptici poznamenávají, že dlouhodoběji přežije, jen když přetrvá obecná vůle, dostatek sponzorů a veřejných dotačních fondů.

Přestože obdobné prestižní projekty vzbudily zájem o průmyslové dědictví, jejich ekonomická zranitelnost i sporné vyhlídky dalšího následování přece jen vedou k obezřetnosti. Nejde o běžně uplatnitelný recept.

Ten je v době, kterou bychom rádi nazývali „postindustriální“, předurčen odlišnou hierarchií hodnot. Východisko bude asi méně v gestech na pozadí historických kulis, více v pragmaticky vyjádřitelných materiálních kvalitách, a především i v zážitcích a v obsahu, které industriální stopy samy nabízejí.