Vzestupy a pády živočišných populací

Populace všech organizmů v přírodě kolísají, někdy méně, někdy více. Kolísání ale nikdy není náhodné, to by i ty nejpočetnější druhy brzy vymřely. Populační početnost jednotlivých druhů bývá regulována v určitých mezích populačním růstem závislým na populační hustotě. Každý druh má tendenci množit se exponenciálně, dokud je ho málo, ale jak hustota roste, začne hrát roli konkurence o zdroje (nebo se třeba namnoží predátoři) a porodnost se začne snižovat, zatímco úmrtnost se zvyšuje. Při překročení nosné kapacity prostředí (stavu, kdy je porodnost s úmrtností vyrovnaná) převáží úmrtnost a populační hustota začne opět klesat (a naopak). Otázkou ovšem je, jaký je přesně vztah mezi počtem jedinců v populaci a jejím růstem. Ekologové pod vedením Richarda Siblyho z univerzity v Readingu analyzovali 1780 průběhů kolísání populačních početností u 674 druhů savců, ptáků, ryb a hmyzu. Zjistili, že u většiny druhů tento vztah není lineární. Rychlost populačního růstu vztažená na jedince je při nízkých populačních hustotách hodně vysoká, ale pak rychle klesá a další zvýšení populačních hustot nevede k jejímu výraznému snížení. Jinými slovy, zatímco populace pod úrovní nosné kapacity prostředí mají tendenci rychle se namnožit, ale populační přírůstek je pak rychle zbržděn, populace přemnožené nad nosnou kapacitu tak silnou tendenci vrátit se do rovnováhy rozhodně nemají. Autoři z toho usuzují, že se většina populací může z dlouhodobého hlediska nacházet nad nosnou kapacitou prostředí, a mohou tedy po většinu času strádat.

To je ovšem extrémní interpretace. Ve skutečnosti může jít o to, že přebytek zdrojů opravdu vede k rychlému namnožení, zatímco jejich nedostatek nevede k opravdovému fyziologickému strádání, ale pouze zpomaluje rozmnožování. Populační hustota tedy sice začne klesat v důsledku přirozené úmrtnosti, ale tento nezbytný pokles se projeví po mnohem delší době než počáteční rychlé namnožení. Nejzajímavější je, že se nepotvrdila stará teorie, podle níž měly být popsaným způsobem regulovány jen populace malých krátkověkých organizmů (jež mají schopnost rychle se namnožit až přemnožit). Populace velkých dlouhověkých tvorů měly být regulovány opačně – na snížení populační hustoty reagovat nárůstem vcelku vlažně, kdežto při překročení nosné kapacity prostředí rychle poklesnout nazpátek. Tak tomu ale není. Ani hmotnost, ani taxonomická příslušnost nesouvisí s tím, jak vypadá vztah mezi velikostí populace a jejím dalším růstem. (Science 309, 607–610, 1999)