Fylogeneze virů na obzoru?

Donedávna jsme vnímali svět virů jako změť jejich jednotlivých typů, poněkud nadsazeně pojmenovaných jako čeledi, mezi nimž se nehledaly bližší příbuzenské vztahy. Není to zase tak nepochopitelné. Viry jsou vlastně splašené geny, které se rozhodly jít svou vlastní cestou. Je tedy poněkud problematické odpovědět na otázku, zda jsou „živé“ nebo ne. Zjevně příliš nepasují ani do jedné kategorie.

Jak ukazuje studie R. M. Burnetta a jeho kolegů z Wistar Institute ve Filadelfii, mohou být mezi jednotlivými skupinami virů dosud netušené prastaré fylogenetické vztahy. Evoluce virů se studuje velmi špatně. Viry jsou vlastně jen sekvence nukleové kyseliny a obal – a to ještě ne vždy. Navíc nijak zvlášť nectí vlastnická práva hostitelů a bezostyšně vykrádají jejich genomy. Jako parazitické entity také podléhají extrémně rychlé evoluci, která dokáže většinu stop po jakékoliv fylogenezi úspěšně smazat.

Jakžtakž použitelným souborem znaků je obal virových částic, pokud zrovna nejde o viry bezobalné. Burnett s kolegy studoval strukturní modely obalů různých virů a našel překvapující strukturní podobnosti mezi obaly viru PRD1, který infikuje bakterie, a obaly lidských adenovirů, které způsobují různá onemocnění, převážně dýchacích cest. Nakonec se ukázalo, že zmíněné strukturní podobnosti lze nalézt u virů infikujících příslušníky všech tří říší živých organizmů – bakterií, archeí a eukaryí.

Je otázkou, zda strukturní podobnosti ve stavbě obalu různých virů nutně vypovídají o jejich společném původu, anebo zda náhodou nejde o nějaké prosté evoluční omezení na molekulární úrovni, které viry sdílejí jen díky svému životnímu stylu. Představa prastarých fylogenetických linií virů příliš neodpovídá jejich povaze. Na druhou stranu výzkum obalových struktur virů rozhodně není k zahození. Přináší totiž cenné poznatky pro vývoj protivirových léků. (Molecular Cell 16, 5, 673–685, 2005)