Ad Vopěnkův Veřejný anonym

Rozpaky a neurčitost

V děkovné řeči za udělení ceny Nadace Dagmar a Václava Havlových se profesor Petr Vopěnka (dále P. V.) vyznává z obavy možného nástupu duchovní totality. Začteme-li se do záznamu této řeči, zjistíme, že je věnována rozporu mezi vědou a disciplínami, respektive pohledy na svět, stojícími mimo rámec vědy. Zdá se, že autor je veden úzkostí, aby to, co je mimo rámec dnešní vědy, nebylo vědou ohrožováno. Autor uvádí, že mezi těmi, které vědci jsou ochotni rozcupovat, jsou astrologové, alchymisté a kartářky. Je opravdu škoda, že autor zkomplikoval svůj výklad a své vyznání zarámováním Heideggerovým veřejným anonymem a četnými metaforami a hyperbolami. Tento anonym, jak autor říká, „není nikdo určitý; je to prostě jen ,ono se‘.“ Přesto z článku zřetelně plyne, kde je centrum tohoto zla, neboť, jak P. V. praví, „jedním z tradičních velevýznamných působišť veřejného anonyma je věda“. Učené společnosti jsou jakoby centry a nositeli tohoto zla a nepřátelství vůči ne-vědám. Navíc nelze přehlédnout větu, že „zločin a lidská blbost jsou největšími spojenci veřejného anonyma“. Tedy zdá se, že nejde o pouhé „ono se“.

Ve skutečnosti však věda nepůsobí valné utrpení astrologům, homeopatům, kartářkám či vyznavačům víry, že tento svět byl stvořen před pěti či deseti tisíci lety, ani těm, kdo určují geopatogenní zóny pomocí „přístrojů“, jež nemají fyzikální smysl. Dokladem toho je, že jich neubývá, naopak jejich počet spíše pořád roste, ne ovšem tak rychle, jak tomu bylo před zhruba deseti roky. Mnohým se nedaří zle, jejich příjmy často činívají několikanásobek průměrné mzdy.

P. V. nenavrhuje nic konkrétního pro překonání rozporů mezi veřejným anonymem, vědou a učenými společnostmi a myšlenkovými oblastmi mimo vědu. Možná že by hleděl příznivě na to, kdyby tyto společnosti přijaly zástupce „alternativních věd“. Eventuálně kdyby třeba astrologové přijali pár astronomů či homeopati pár farmakologů a lékařů do svých sdružení. To je však pouhá spekulace.

Tísnivě žertovná mi připadá věta „osud marxizmu by měl být výstrahou upozorňující vědu na existenci hranic její použitelnosti a výzvou k pokornějšímu chování“. Tato věta je tak hrozná, že je možné, že pochází od veřejného anonyma. Mám pocit, že jsme měli, P. V. a já, v jistém rozsahu podobný úděl. Nikdy jsme neměli nic společného se zlotřilou organizací, která marxizmus uplatňovala v praxi, byli jsme na okraji oné společnosti, protože oba jsme nemohli dostat ani pozvání k účasti ve večerní univerzitě marxizmu-leninizmu a oba jsme přečetli první díl Marxova „Kapitálu“. Dále se možná naše osudy různí. Pro polemiku, kterou jsem v duchu vedl s autorem „Kapitálu“, jsem našel podporu a věru velké povzbuzení v díle jiného autora, v „Otázce sociální“ Tomáše Masaryka. Toto, plus neudržitelnost některých ilustrací a části argumentů v Engelsově „Antidühringu“, mne ušetřilo na celý život omylu naivní víry ve vědeckost učení všech učení. Je možné, že v tomto bodě jsme měli úděl rozličný. Zbývá dodat, že reálný socializmus trpěl nejen pocitem, že je vybudován na Vědě, vědě zvané marxizmus-leninizmus. Stejně tak byl přesvědčen o tom, že jde o nejdemokratičtější, nejsvobodnější a nejspravedlivější zřízení. Ostatně někteří tomu věří dosud. Souhrnně: pokud jde o hranice použitelnosti vědy a o pokorný vztah ke světu, současná přírodověda nepotřebovala a nepotřebuje zkoumat osud marxizmu. A s matematikou to není, domnívám se, jiné.

P. V. je rozladěn tím, že věda a učené společnosti, tedy veřejný anonym, používají pro svůj rozvoj racionální myšlení, fakta, experimenty a měření jako jediné zdroje. P. V. ví patrně o dalších možnostech a cestách – je škoda, že o nich nemluví konkrétně. Nebylo to však užitečné doporučovat spekulativní úvahy, intuici a fantazii, včetně fantazie velmi kurážné; toho přírodovědci vždy využívali a využívají.

Důkaz sporem je výsadou matematiky; ve fyzice, chemii a v biodisciplínách ho v matematickém slova smyslu není. To je příčinou toho, že vývoj vědy provází, a tam, kam lze alespoň dohlédnout, bude provázet vznik hypotéz a teorií, které jsou dílem či zcela mylné. Poslední dvě století jsou přesvědčivým dokladem toho, že tyto omyly ve vědě sice zpomalují její cestu za poznáním, avšak nikterak ji nemaří (tímto tématem se na vynikající úrovni zabývá dílo R. M. Youngsona o vědeckých omylech, znamenitě přeložené prof. V. Schreibrem).

Prezident Havel nepotřebuje apologetika pro své názory spjaté přímo či nepřímo s vědou. Jako filozofující intelektuál, dramatik a spisovatel má na ně nárok i v případě, že část badatelské komunity smýšlí jinak. Pokud by chtěl P. V. v tomto směru opravdu něco udělat, musel by dobře napsaným článkem např. pro „Physics today“ či „Scientific American“ rozptýlit přesvědčení mnoha fyziků v USA, že prezident Havel přispěl významně k zamítnutí projektu „supercollider“. (Konec konců to dopadlo dobře, protože zařízení tohoto typu se staví v evropském středisku CERN.)

Navíc soudím, že P. V. nemá pravdu, připisuje-li konci studené války tak veliký vliv, pokud jde o redukci rozpočtů na vědu; nic na tom nemění ani to, že řada zbrojních projektů zanikla. Opravdové redukování rozpočtů na vědu v bohatých zemích západní Evropy je v podstatě dáno nedostatečnou hospodářskou prosperitou posledních let. Nezapomínejme však ani na chvíli, že omezení rozpočtu se děje v zemích majících četné výborně vybavené univerzity a četné neméně dokonalé ústavy mimouniverzitního výzkumu.

Mám pocit, že děkovná řeč P. V. nepřinesla nic pro vědu, nic pro pavědy a pověry, nic pro vyznamenaného a nic pro časopis, v němž se objevila. Přesto představuje příslib, že vrátí-li se P. V. k tomuto tématu a bude-li hovořit bez zavádějících oklik a s méně nadsázkami a otevřeně, dozvíme se něco zajímavého.

Orientace v myšlenkových proudech

…považuji Vesmír za časopis pro lidi vzdělané, kteří by měli být schopni orientovat se v evropských myšlenkových proudech několika posledních desítek let.

Pan V. Hořejší píše tak, jako by ztotožňoval hnutí New Age s postmodernou. K takovému popletení a nerozlišování u nás dochází, domnívám se, často, a to proto, že se k nám před patnácti lety naráz procpaly nejrůznější pojetí, vlivy a víry, které pocházejí z odlišných období a jejichž východiska, výkladové principy i cíle vznikaly takříkajíc v různých odděleních mnohovesmíru. New Age bylo ezoterické a metafyzické hnutí, které se v sedmdesátých letech šířilo zejména v kalifornských náboženských komunitách a chtělo nahrazovat vědu spirituálním poznáním. Pomáhalo si astrologií, numerologií a čímkoli dalším, co mělo být alternativou k vědeckému poznání, jak je obvykle západní civilizace chápe. K vědě se dostalo snad nejblíže v Groffově holotropním dýchání. Zastánci New Age odmítali vědecké poznání z principu, protože jejich pojetí světa bylo v podstatě blízké hinduistické představě, že skutečný svět je osídlen bohy a démony, a pouze milosrdná iluze (maja) klame oči nás smrtelníků, abychom nezemřeli strachy při jejich spatření.

Samozřejmě že o postmoderní vědě se také mluvilo, sotva je však shoda v tom, co by to mělo být. Postmoderní hnutí se původně objevilo v umění, zejména v architektuře, kde představovalo reakci na internacionální styl a zároveň jeho striktní odmítnutí. […]

Problémem mnoha českých vzdělanců je, že jejich znalosti vývoje evropského myšlení sahají jen někam k roku 1950. A to pokud jde nejen o J. Derridu, ale i např. o Petra Vopěnku. Vopěnka se opakovaně věnoval analýze významu vědy pro Evropu a její postavení a vliv ve světě. Sama existence evropské vědy je velmi zajímavý kulturní fenomén a je to také snad nejdůležitější přínos Evropy ve světových dějinách. Vopěnka, pokud vím, o tom u nás psal jako první. Vzhledem k tomu jej může z iracionality a ezoterizmu podezřívat jen někdo, kdo buď jeho dílo nezná, nebo mu nerozumí. Ve „Veřejném anonymu“ psal o nebezpečí ustrnutí v myšlenkových klišé. Možná nezvolil nejvhodnější příklady, ale je to derridovské téma par excellence a kdo o tom chce vědět víc, může si něco z rozsáhlého Derridova díla přečíst.

Česká zemědělská univerzita, e-mail: kolman@pef.czu.cz]

Celistvý člověk

Petr Vopěnka o voze, Václav Hořejší o koze. Matematik a filozof Petr Vopěnka má dar od Boha (nikdo na mně nemůže chtít, abych tvrdil, že je to díky změněné sekvenci pro sto dvacátou osmou aminokyselinu na pátém chromozomu) svým projevem a texty uvádět lidi i společenské skupiny ve stav snížené příčetnosti. Měl jsem možnost ten fenomén (jehož příčiny opět nelze prokazovat změnou sekvence aminokyselin v zárodečné hmotě) pozorovat v době, kdy byl pan profesor v našem království „anonymů“ ministrem školství. Nenávist, s jakou na jeho slova a pokusy o školskou reformu reagoval učitelský stav a ve sněmovně někteří poslanci, byla neuvěřitelná.

Švýcarský křesťanský filozof Jacob Burckhardt v roce 1870 v knize „Úvahy o světových dějinách“ napsal: „Celistvý člověk má být v jednom oboru špičkovým odborníkem, a pak má být široce všeobecně vzdělán. Podrobná znalost jednoho oboru dává povědomí, že věci a svět nejsou jednoduché. Široké vzdělání a rozhled umožňují vidět a chápat souvislosti.“

Člověk v daleké minulosti si v zájmu své vlastní společenské existence vymyslel bohy a náboženské systémy. Začalo se vytvářet to, co dnes nazýváme kulturou. Kulturní systémy pozvedly živočišný druh člověka z jen racionální živočišné existence. „Iracionální“ židovsko-křesťanský náboženský systém vytvořil společenské prostředí, které podpořilo lidskou zvídavost, a jeho výsledkem byla věda.

Realitou lidského světa je, že do důsledků dovedená věda vylučuje morálku, která je často iracionální. Přestává-li existovat a platit morální systém, přestává existovat pojem pravdy, a to i vědecké pravdy. Co nazýváme kulturou, nastupuje cestu vlastního sebezničení. O tom byl, myslím, text pana prof. Vopěnky.[…]

Třeštice, e-mail: ldborovna@volny.cz

Kritika kritiky

Chtěl bych udělat kritiku kritiky, která mi připadá nespravedlivá a možná vyplývající z nepochopení toho, co chtěl P. Vopěnka podle mne říci. V. Hořejší řeč pochopil hlavně jako obhajobu astrologie, homeopatie a numerologie. Přečetl jsem si znova řeč P. Vopěnky, ale nic takového jsem v ní nenašel. Například o astrologii píše P. Vopěnka v jasném kontextu, že na jedné straně jsou vědci hotovi bez váhání rozcupovat některé pavědecké teorie, zatímco u jiných, jako je vědecký komunizmus a marxizmus, které s prvními sdílejí stejné znaky, je jejich ochota kritiky znatelně nižší. Proč se cítíme svobodni jedny hypotézy hlásat (popřípadě je napadat) a jiné ne? P. Vopěnka v podstatě říká, že jsme omezováni veřejným anonymem, jenž diktuje, které věci jsou přijatelné a které ne. Veřejný anonym tak omezuje svobodu myšlenek a zužuje možnosti inspirace. Například v 19. století se jeden britský vědec rozhodl ověřit hypotézu, že bůh chrání věřící. Statisticky zpracoval záznamy britské admirality a zjistil u prostého námořníka stejnou pravděpodobnost, že ztroskotá nebo utone, jako u kněze. Je to vědecký postup? Přestože se podle obecného mínění týká „nevědeckého“ tématu, postup byl naprosto vědecký a výsledek podle mne zajímavý minimálně jako potvrzení hypotézy, že vědeckými postupy nelze existenci boha potvrdit.

Pan Hořejší, plně ve shodě s veřejným anonymem, kritizuje, že se pan Vopěnka zmiňuje o homeopatii, jako by samotné zmínění slova homeopatie bylo prohřeškem proti vědě. Pan Vopěnka však evidentně nemluví o homeopatii z pohledu marketingového oddělení výrobce homeopatických léků, ale ve smyslu původní definice homeopatie, o které například encyklopedie Britannica uvádí, že pokud se substance, která vyvolává nemoc, naředí, bude mít léčebné účinky. Tuto Hahnemannovu teorii navíc P. Vopěnka v textu výslovně zmiňuje. Ve smyslu této definice je pak zcela na místě zmínit princip očkování. Existuje ještě jiná, modernější, homeopatická hypotéza, že v silně zředěném stavu se v roztoku u některých sloučenin vytvářejí koaguláty, které pak mají jiný biologický účinek. Tady jde o naprosto vědeckou a testovatelnou hypotézu, která si přímo vyžaduje ověření. Veřejný anonym ale v tomto případě evidentně snižuje pravděpodobnost udělení grantu na výzkum, který by tuto hypotézu vyvrátil, upřesnil nebo potvrdil, protože jde přece o „homeopatii“. Má se tedy věda zabývat „nevědeckými“ teoriemi? Veřejný anonym tvrdí, že ne. Mnozí však budou s P. Vopěnkou souhlasit že ano, protože když nic jiného, jsou součástí historie. Bez znalosti alchymie nelze pochopit mnohé středověké knihy a události, znalost scholastiky umožňuje pochopit Galilea, jeho východiska, prostředí a inspiraci.

Beroun, e-mail: vrecion@cesnet.cz

Překračovat horizonty známého

O tom, že v našich krajích zuří mocenský boj mezi zastánci vědeckého racionalizmu a, řekněme, liberálněji laděnými vědci, kteří jsou těmi prvními pejorativně nazýváni postmodernisty, už nemůže být pochyb. Pokud významný představitel té první skupiny Václav Hořejší veřejně na stránkách Vesmíru označí váženého představitele té druhé skupiny za blbce (nebo špatně rozumím návrhu na cenu Bludný balvan?), věc je na pováženou. Je opravdu těžké považovat za nevzdělance prof. Petra Vopěnku (*1935), autora více než 80 vědeckých prací, alternativní teorie množin nebo nepřehlédnutelného monumentálního díla Úhelný kámen evropské vzdělanosti a moci. Podobně jako biologové prof. Zdeněk Neubauer či prof. Stanislav Komárek nebo – z jiného oboru – doc. Ivan M. Havel rozšiřuje také P. Vopěnka hranice našeho vědění a vidění za hranice naší (poněkud těžkopádné) metodologie (viz jeho Meditaci o základech vědy). Toto rozšíření vyžaduje vzlet a fantazii překračující známé obzory a tím pochopitelně dráždí kolegy bez fantazie a bez odvahy. V historii vědeckého myšlení byli tito „volnomyšlenkáři“ obvykle terčem útoků, protože zpochybňovali dosavadní poměry, ať už šlo o vztah Země a Slunce nebo o možnost dosáhnout břehů Indie plavbou na západ. Dokonce i v dobách, kdy se pravdivost takto radikálních názorů testovala metodou hořící hranice, byla otevřená diskuse na akademické půdě dovolena. To předpokládá skutečnou a vitální alma mater, vzájemnou úctu a respekt diskutérů, vzdělané posluchače a neproblematický vztah k moci. Nevím, co z toho u nás chybí více, ale je jisté, že naše neschopnost se domlouvat má nepřehlédnutelné dopady v praktických aplikacích vědy, například v medicíně. Že jde především o moc, je vidět na příkladu psychosomatické medicíny, která byla v našich zemích za dob „vědeckého“ komunizmu eradikována, aniž ubylo pacientů s podivným způsobem stonání. O to je paradoxnější, že v sousední zemi jen kousek na západ od nás je psychosomatika samozřejmou a respektovanou součástí medicíny k užitku pacientů i pojišťoven, zatímco u nás si může lékař, který se jí věnuje, připadat jako člen likvidované minority. Že by lepší věda české kotliny zase ukazovala světu kudy na to? Nebo je to nevraživost té mocnější skupiny vědecké komunity, jejichž racionální argumenty momentálně více vyhovují komerčním zájmům medicínsko-průmyslového komplexu (Komárek, Vesmír 83, 351, 2004/6)? Není třeba rozumět nesrozumitelné bio-psycho-sociální řeči nemocných, hlavně když spotřebovávají léky a naše služby! Jenže právě u těchto nemocných je nezbytné překračovat horizonty známého, protože pestrost a variabilita živých systémů překračuje možnosti naší vědecké metodologie. Živý jazyk našich pacientů nelze spoutat do racionálních představ Učené společnosti ČR. Bylo by dobré, kdyby se uzdravili podle našich znalostí, ale oni se často uzdraví docela jinak (viz www.sktlib.cz/psychosomatika). Pokud zatím není u nás vzdělanost vědecké obce na takové výši, aby byly respektovány také argumenty z oblasti fenomenologie, gestalt-terapie nebo systemické terapie, proč by se nemohly hledat jiné metafory, třeba číselné, pokud pomáhají? Jistě, kdyby slova jako astrologie, homeopatie nebo numerologie pronesl neznámý podivín z hor, bylo by na místě ho ukáznit. Použije-li je kolega v kontextu, který mi uniká, asi bych měl spíš přemýšlet, jak to myslel.

Centrum rodinné terapie v Liberci, e-mail: chvala.vladislav@iol.cz