Něrpa, tuleň Bajkalu

Něrpa ¹⁾ – tuleň bajkalský (Phoca sibirica) – žije v nejstarším a nejhlubším sladkovodním jezeře světa, v sibiřském Bajkalu. Od jeho nejbližších příbuzných, tuleně kaspického (Phoca caspica) a tuleně kroužkovaného (Phoca hispida), ho dělí tisíce kilometrů kontinentu či řek (Angary a Jeniseje). Tuleň bajkalský je konečným článkem potravního řetězce bajkalského ekosystému, rodí se v dokonale skrytém ledovém brlohu, živí se především endemickými rybami „golomjankami“ ²⁾ (Comephorus) z příbuzenstva vranek, za nimiž se potápí až do hloubky 500 metrů. Patří k menším druhům tuleňů (dospělí měří 100–140 cm a mají hmotnost 45–130 kg). Od svých příbuzných se liší také dlouhověkostí ³⁾ – dožívá se stáří i přes pětapadesát let. Populace bajkalských tuleňů není panmiktická, proto by lov a průmyslové znečištění mohly některé skupiny těchto zvířat vážně ohrozit.

Život v ledovém doupěti

Několik měsíců před porodem buduje březí samice ⁴⁾ v ledu síť dýchacích otvorů a vlastní brloh – logovo. Savbu zahajuje v prosinci, v době, kdy jezero začíná zamrzat. Pro brloh si vybírá místo v okolí ledových zlomů, nad nimiž se hromadí sněhové závěje. V řídce obývané zóně jsou dýchací otvory od sebe vzdáleny nanejvýš 250 m a na každý kilometr čtvereční připadají 3 brlohy, některé jsou malé, ale jiné mohou být dlouhé až 7 m. Slepé mládě se rodí v únoru až dubnu, měří okolo půl metru, váží asi 4 kg a je pokryté hustou bílou srstí – lanugem. Záhy začíná vidět a začne si pod sněhem předními ploutvemi hloubit labyrint tunelů. Jeho aktivitu usměrňuje světlo – jakmile se k němu mládě přiblíží, přestane hrabat. Tato činnost umožňuje mláďatům uniknout ze zašpiněných částí brlohu do čistějšího prostředí a chránit se tak před matčinými ektoparazity. ⁵⁾ Teplota vzduchu je v brlohu okolo 0 °C, za přítomnosti matky až 5 °C, zatímco venku může být –40 °C. Matka mládě krmí více než pětkrát denně a tráví většinu času blízko brlohu. Asi za týden již mládě plave a při každém vyrušení hned brloh opouští. V prvních týdnech života nemá podkožní vrstvu tuku dost silnou, aby ho spolehlivě chránila před sibiřskou zimou, a proto se zdržuje v brlohu. Roste rychle a jeho tuková vrstva mohutní. Tulení mléko je mimořádně bohaté na tuky, cukrů však obsahuje málo. Laktace trvá 2–3 měsíce, tedy déle než u jiných tuleních druhů, což asi umožňuje ochranná funkce brlohu. Po měsíci měří mladý tuleň asi 80 cm, váží okolo 20 kg a poprvé mění srst, bílou za stříbřitou. Jeho mohutnění se zpomaluje, protože si potravu musí opatřovat i sám, zato ale roste do délky. Ve volných chvílích si hraje s vodou a ledem, matka mu přináší ryby či korýše a učí ho lovit. Samice dospívají ve věku 2–7 let a první mládě mívají ve 4–9 letech, samci dospívají později, v 7–10 letech.

Dospělost

Rozšíření tuleňů se v průběhu roku na Bajkalu mění v závislosti na ledových podmínkách, rozmnožování a potravní nabídce. V březnu a začátkem dubna se zpod ledu ozývá tulení volání. Zvířata se ponořují do velkých hloubek a komunikují spolu na značné vzdálenosti. Pomáhá jim v tom šíření zvuku ve vodě, obdobně jako kytovcům. K vnímání zvuku a vlnění vůbec slouží tuleňům pod vodou také hmatové vousy – vibrisy. Tuleni se páří pod hladinou (v blízkosti dýchacích otvorů), a to ještě v době, kdy samice krmí mláďata a pečují o ně. Něrpa nevytváří početné harémy jako jiní ploutvonožci, ale dospělý samec může mít během jednoho rozmnožovacího období i několik partnerek. Aktivní jsou při rozmnožování nejen samci – samice si vyhledávají partnery daleko od svých brlohů s mláďaty. V době páření mají samice na hřbetech často výrazné škrábance od samčích drápů a zubů.

Měsíc po páření začínají tuleni línat. Toto mimořádně důležité období prožívají na krách i na pobřeží. Koncem výměny srsti jsou již zvířata velmi zesláblá a vrstvy jejich podkožního tuku značně ztenčené. V době, kdy se ledy začínají lámat, vytvářejí tuleni skupiny – urgany – a putují za potravou na sever. V letech, kdy nejsou vhodné podmínky, například když led roztaje příliš rychle, nestihnou tuleni srst zcela vyměnit, což se odrazí na životaschopnosti celé populace. Stará srst je hnědavá, nová je tmavá, za sucha se stříbřitým leskem. ⁶⁾

V tulení populaci, zvláště v její starší části, je více samic. Větší úhyn samců se vysvětluje tím, že po období páření (pro samce nároč­nějším) následuje neméně náročné línání. Vysílená zvířata se nedokážou ochladit ve vodě, na slunci se přehřívají a hynou. ⁷⁾

Od července do září se tuleni vyskytují po celém jezeře. Z minulosti je známo mnoho shromaždišť, z nichž zůstalo jako trvalé už jen jedno – Uškaňské ostrovy uprostřed Bajkalu. Větší část populace dává přednost otevřeným plochám, ale na ostrovech vytváří stáda o stovkách jedinců, zvláště v letech, kdy je Bajkal dlouho zamrzlý. Je zábavné po­zorovat vynikající plavce, jak těžkopádně vylézají na velké balvany čnějící z vody. Snaží se dostat co nejvýše, a  když se jim to nezdaří, zřítí se s obrovským šplouchnutím do vody, což vyděsí i okolní zvířata. Nevyplašený zkušený jedinec pak rychle zaujme uvolněné místo, teď již nerušen konkurencí. Tuleni vylézají na kameny a na břeh nejčastěji při slunečném počasí, ale někdy jim nevadí ani prudký déšť. Pozorovali jsme starého samce, který jako jediný zůstal za bouřky na břehu, jako by pozoroval blesky bijící kolem něj, zatímco zbytek stáda se splašil a odplaval. Tento typ chování jsme interpretovali jako bázeň, poprvé popsanou u šimpanzů.

Na Bajkalu bývá ročně okolo tří tisíc zemětřesení a na prudší záchvěvy reagují i odpočívající tuleni. Při silných záchvěvech jsou velmi nepokojní, při slabších mizí v jezeře, což mohou způsobovat pohyby ryb, které na zemětřesení reagují.

Při vyrušení někteří jedinci prudce vyskakují a hlasitým šplouchancem upozorňují na hrozící nebezpečí. Jsou velmi ostražití a před člověkem prchají již na vzdálenost 300 metrů.

S blížící se zimou tuleni migrují do zálivů a ústí řek, kde se již začíná tvořit led. Zůstávají zde asi tři týdny a krmí se především golomjankami a korýši a v té době dosahují nejvyšší váhy. V zimě se koncentrují v hlubších částech jezera.

Jídelní lístek

Něrpa je typický rybožravec, i když část po­travy tvoří korýši. ⁸⁾ Na jídelním lístku má si­ce 29 druhů ryb, ale převažují vranky a jim příbuzné golomjanky, ⁹⁾ ryby bez komerčního významu pro člověka. Hlubinné golomjanky každodenně migrují k povrchu (do hloubek okolo 50 m) a tam je tuleni loví. Dokážou to i potmě. Pod vodou vydží 25–20 minut, za extrémních situací údajně i hodinu.

V. D. Pastuchov se pokusil vyčíslit část „produkce biomasy“ Bajkalského jezera. Uvádí např.: Roční nárůst biomasy golomjanek představuje asi 118 tisíc tun, z toho tuleň bajkalský spotřebuje asi 64 tisíc tun. Potravou golomjanek jsou korýši, a to v ročním množství 500 tisíc tun. Denně spotřebuje tuleň asi 3 kg ryb, na 1 kg přírůstku jich mládě musí spořádat okolo 25 kg, dospělý dvakrát tolik.

Kolik je tuleňů bajkalských?

V důsledku geneze jezera, které vzniklo splynutím tří oddělených částí, není populace bajkalských tuleňů panmiktická. ¹⁰⁾ Tvoří ji asi 40–70 tisíc jedinců, ale některé organizace a „vědci“ svázaní s lovem cíleně uvádějí vyšší čísla, protože se z nich odvozují limity povolovaných odstřelů. Ročně je na Bajkalu zabito 12–15 tisíc tuleňů, což prakticky odpovídá ročnímu přírůstku. Tržní cena tuleně je však pouhých 15 amerických dolarů, protože hodnota kožešiny a cena masa je nízká. Lov na tuleně se spíš podobá vraždění. Mláďata se chytají do sítí, dospělí se střílejí na velké vzdálenosti (vzpomeňme, jakou vlnu odporu v Kanadě vyvolalo nedávné obnovení lovu tuleňů kroužkovaných).

Archeologické nálezy sice dokládají, že Evenkové lovili tuleně po tisíciletí, avšak vždy jen pro svou přímou potřebu. Něrpa tvoří vrchol potravního řetězce, je velmi dobrým indikátorem stavu ryb a má mimořádný význam pro celý ekosystém. Důsledky vybití lze proto odhadnout jen těžko. Reguluje množství golomjanek, své hlavní potravy, a tím pomáhá zvyšovat stavy komerčně využívaných ryb, protože jejich počty závisejí hlavně na korýších, jimiž se golomjanky živí. Tuleň bajkalský je velmi citlivý na průmyslové znečištění, které v Bajkalu bohužel stále stoupá.

Ochrana tuleňů

Současný stav populace tuleně bajkalského není právě nejlepší. Mladí tuleni jsou zabíjeni ve velkém množství, populaci sužují choroby a epidemie, zvířata jsou vyrušována a ztrácejí energii potřebnou k přežití. Stále více faktů nasvědčuje tomu, že bajkalská populace stárne a vymírá. Lov vede ke genetické degradaci, častěji se rodí dvojčata, což je svázáno s nadměrným lovem mláďat, četnější jsou malformace, masové úhyny a choroby. Průmyslové toxiny přítomné ve vodě snižují imunitu tuleňů, a ti pak hůře odolávají epizootickým epidemiím, ¹¹⁾ např. viru Morbillivirus. První případ masových úhynů byl zaznamenán v letech 1987–1988, tisíce tuleňů uhynuly r. 1997, epidemie pokračovala v letech 1999–2000 a počet nakažených zvířat pořád stoupá.

Ochrana druhu se zaměřuje především na snížení povolených kvót odstřelu. V posledních letech se podařilo snížit oficiální úlovky ze 7000 na 3500 jedinců ročně. Dvojnásobek jich však padne za oběť pytlákům, a proto se připravuje zřízení hlídek, které budou kontrolovat dodržování povolených podmínek. Je otázka, zda v budoucnosti nepřeváží společenská hodnota bajkalských tuleňů nad hodnotou komerční – obdobně jako je tomu u kytovců.

Několik tuleňů se nám podařilo zachránit ze sítí, v nichž uvízli ještě jako mláďata. Pokud se síť hluboko zaříznutá do tuleňova těla včas neodstraní, znemožní mu růst a znamená pro něj jistou a pomalou smrt. Několik set tuleňů se ročně podaří ubránit před pytláky hlídkováním na Uškaňských ostrovech. Ochrana shromaždišť je nezbytná k zachování klidu pro zvířata, která spotřebují mnoho energie na výměnu srsti. Když nemají klid a nemohou dostatečně odpočívat, naruší to jejich denní režim a velmi je to oslabí. Menší tulení skupiny se soustřeďují také na jiných místech střední části jezera, a proto usilujeme o vyhlášení této oblasti za chráněné území se zákazem lovu po celý rok. Na ostrovech individuálně sledujeme více než 400 jedinců.

Početnost základní populace je zatím stabilizována a nezbývá než doufat, že díky ochraně budou žít tuleni v Bajkalu nadále.