Může duše opustit tělo?

V lidovém folkloru a ve všech mytologiích světa se často objevuje motiv duše opouštějící tělo. Tento fenomén znají i klinikové pod názvem mimotělní zkušenost. Mimotělní prožitek může být definován jako stav, během kterého více či méně bdělý subjekt pozoruje svět a sebe sama ze stanoviště mimo své fyzické tělo – nejčastěji shora. (Během příbuzného prožitku autoskopie vnímá subjekt svého dvojníka z pozice svého vlastního těla.) Kupodivu dosud existuje jen velmi málo seriózních studií, které by tento nikoli výjimečný fenomén (údajně s ním má alespoň jednou za život zkušenost až 10 % populace) podrobily výzkumu.

Opomíjenou mezeru mezi neurobiologií a mystikou se jala zaplnit jedna ženevská skupina pod vedením Olafa Blankeho. Badatelé se pokusili popsat fenomenologické, neurologické, neuropsychologické i anatomické koreláty mimotělní zkušenosti u šesti neurologických pacientů, kteří o takovém prožitku vypovídali, a formulovat testovatelnou hypotézu o jeho neuronálních mechanizmech.

Ačkoli soubor poruch těchto pacientů byl značně heterogenní, všichni měli jedno společné: lézi v oblasti temporoparietálního přechodu (gyrus angularis). U jednoho z pacientů se dokonce podařilo přímou stimulací této korové oblasti opakovaně mimotělní prožitek vyvolat. Zdá se, že mozek paralelně uchovává a zpracovává taktilní, vizuální, vestibulární i proprioceptivní reprezentace vlastního těla, a že tyto reprezentace jsou u normálního jedince sjednoceny. Nicméně v případě poruchy může být tato jednota ztracena, což vede k divergenci mezi reálnou, zakoušenou a viděnou pozicí vlastního těla. (Brain 127, 243–258, 2004)