Velký bratr má sourozence

Stanislav Komárek v jednom ze svých esejů poznamenal, že číst o cestování a skutečně cestovat je zhruba totéž jako číst o žumpě a do žumpy spadnout. Toto čtení se zřejmě netýká pouze obvyklých textů, ale také geologického záznamu. Proto rozumím nadšení Petra Pokorného ve chvíli, kdy objevil v tajze Západního Sajanu rostlinná společenstva charakterizující středoevropské glaciály. Shodou okolností jsem zažil obdobný pocit na protilehlé straně planety – tentokrát ovšem nešlo o rostlinstvo, ale o geologické procesy.

Zvlněná krajina Západního Sajanu postrádá podstatný rys velké části (zejména severní) Českého masivu: mohutný sedimentární pokryv vodorovně uložených, vesměs málo zpevněných usazenin. Proto tam nehledejme analogii jevů, které během glaciálů formovaly pískovcová skalní města či řeky protínající tabule křídových usazenin. V dnešní krajině jsou tato geologická tělesa a geomorfologické fenomény opticky i fakticky setřeny. Holocenní půdní pokryv, po tisíciletí nepřerušený vývoj půd, lesní hospodářství a zemědělství, budování cest – to vše vytvořilo mozaiku české krajiny, která je jen z malé části podmíněna ději ledových dob. Přesto si bez nich nelze představit pískovcová skalní města ani říční údolí – potíž je v tom, že jde právě jen o představu či myšlenkovou konstrukci, která nikdy není úplná.

Moje setkání s „glaciálem“ se odehrálo v Patagonii. Krajina na východ od And je tvořena vodorovně, popř. mírně šikmo uloženými vulkanosedimentárními souvrstvími druhohorního a třetihorního stáří, v nichž směrem k Atlantiku přibývají klastické usazeniny (vzniklé z úlomků rozrušených starších hornin) mělkého moře. Obvyklá nadmořská výška je několik set metrů. Místy jsou hojné projevy čedičového vulkanizmu, který je intenzitou srovnatelný s neogenním (tj. mladším třetihorním) vývojem v Českém středohoří. Řeky pramenící v Andách – Chubut, Senguerr, Rio Negro – mají poměrně stabilní celoroční průtok. Dnešní vegetace je na pomezí stepí a polopouští, a to v důsledku srážkového stínu And; stromové porosty jsou pouze v nivách řek. Rozdíly letních a zimních teplot jsou značné. I přesto, že vegetace zabraňuje rychlé erozi a vyslovené přeměně krajiny v poušť, často tu lze pozorovat tělesa svahových osypů, říčních teras, výplní říčních koryt apod. Různý stupeň pokrytí těchto těles půdou a vegetací vtahuje pozorovatele do vnímání alespoň relativní rychlosti procesů, jejich rozsahu a intenzity.

Glaciály jsou v Jižní Americe zcela jinou kapitolou než v Evropě. Načasování hlavních zalednění bylo odlišné, i když kolísání mořské hladiny ovlivňující erozní bázi řek bylo pochopitelně stejné. O tyto prvky geologické historie však v tomto případě nejde. Důležitá je rámcová podobnost horninového složení, reliéfu, klimatu a typu vegetace v severočeských glaciálech a v dnešní Patagonii. Na mnoha místech jsem měl pocit, že vidím určitá místa české krajiny „svlečená“ z holocenního obalu a nesoucí stopy právě probíhajícího glaciálu.