Záchrana Tučapské skalky

Na Tučapské skalce (zhruba 12 km jižně od Olomouce) rostla ještě v polovině 20. století pestrá teplomilná květena, mimo jiné tu byl zaznamenán nejsevernější výskyt zahořanky žluté (Orthantha lutea) na Moravě. Proto byla tato lokalita r. 1952 vyhlášena přírodní památkou. Právě přes toto slunné místo, kde ve spraši vystupují na povrch proterozoické horniny a vytvářejí malý kopeček, putovaly teplomilné druhy do blízkosti Olomouce. Na západní straně skalky se podél hrany opuštěného granodioritového lomu dosud táhne úzký pás vzácné stepní vegetace, která ostrůvkovitě zasahuje i lomovou stěnu. V dolících po těžbě spraše a granodioritu naopak přežívá neméně vzácná vlhkomilná ostřice oddálená (Carex distans).

Namátkou jmenujme alespoň některé ze zdejších více či méně ohrožených druhů, jejichž výskyt na Tučapské skalce se mi podařilo potvrdit: čistec roční (Stachys annua), smldník alsaský (Peucedanum alsaticum), žluťucha menší nicí (Thalictrum minus subsp. majus), žluťucha menší přímokvětá (Thalictrum minus subsp. elatum), hvězdnice chlumní (Aster amellus), snědek chocholičnatý (Ornithogalum umbellatum), mateřídouška olysalá (Thymus glabrescens) a další. Zahořanku žlutou, která Tučapskou skalku proslavila, jsem ale už na této lokalitě nenašel.

Loni se Referát životního prostředí v Olomouci rozhodoval, zda nemá ochranu této lokality pro nízký výskyt vzácných druhů zrušit. Proto jsem si jako středoškolskou práci zvolil „Komplexní výzkum pro záchranu PP Tučapská skalka“ a podařilo se mi prokázat, že alespoň některé z vzácných druhů tam dosud přežívají. Nyní se podílím na realizaci nového plánu péče pro PP Tučapská skalka na období 2004–2013.

/2. cena v celostátním kole „Středoškolské odborné činnosti“/