Násilí v hudbě a myšlení posluchačů

Snad každý se někdy setkal se situací, kdy nějaká, řekněme starší osoba kárá jiné, řekněme mladé osoby za to, jakou hroznou to poslouchají hudbu. Tento scénář dokonale prorůstá dnešní společností, je živnou půdou pro média a rozhodně představuje podstatnou součást generačních konfliktů mezi klasickým a novým.

Americká psychologická asociace, která se snaží rozvíjet psychologii jako vědeckou disciplínu, podnítila studii vztahu mezi násilností hudebních textů, násilnickým myšlením a emocemi. Badatelé z Iowa State University a z Texas Departament of Human Services zorganizovali s více než 500 vysokoškolskými studenty sérii experimentů, během nichž sledovali vliv několika násilnických a nenásilnických písní sedmi různých interpretů na jejich posluchače. Studenti poslouchali písně, a poté podstoupili psychologické testy zaměřené kromě jiného na odhad agresivity v myšlení a prožívání. Násilnické a nenásilnické písně byly podány stejnými interprety a v tomtéž hudebním stylu, aby byl odfiltrován vliv všech faktorů kromě sledovaných textů písní.

Experimenty ukázaly, že poslech násilnických písní vedl k agresivnějším interpretacím určitých slov, zvyšoval relativní rychlost, s níž posluchači četli agresivně laděná slova v porovnání s neagresivními, a zvyšoval bezdůvodný pocit ohrožení, a to nezávisle na hudebním stylu, umělci a emočnímu ladění písní. Podle autorů mohou mít násilnické písně vinou opakovaného působení na mysl svých posluchačů vliv i na násilí v reálném světě. Nicméně sami autoři přiznávají, že se zabývali vlastně prekurzory agrese a nikoliv agresí jako takovou – je otázka, zda násilnické písně vůbec mají jakýkoliv jiný vliv než bezprostřední, krátkodobý.

Vadou celého výzkumu je jeho politický aspekt a možný silný vliv subjektivních postojů badatelů. Je nabíledni, že členové Americké psychologické asociace kupují spíše Mozarta než gangsterský rap. Při výzkumech tohoto typu je třeba úzkostlivě dbát na objektivitu, což ovšem lze vždy pouze do určité míry. V této souvislosti by bylo velice zajímavé srovnat výsledky autorů této studie s výsledky kupříkladu týmu raperů z Bronxu. Sporný je i způsob kladení otázek. Klidně by se mohlo stát, že by ke stejným výsledkům autoři dospěli při pokusech s reálně vysílanými televizními zprávami. Přes všechny námitky autoři tvrdí, že jejich výsledky odporují představě, podle níž hudba s násilnickými texty ovlivňuje posluchače pozitivně, protože uvolňuje napětí a stres. Zůstává otázkou, jaké závěry a doporučení ze své studie vyvodí. (Journal of Personality and Social Psychology 84, 960–971, 2003/5)