Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Robinsonský přístup k řešení úkolů

Věda a vědci očima vědců
 |  12. 4. 2004
 |  Vesmír 83, 230, 2004/4

Ivo Budil: Pane profesore, v čem se liší život vědce od života ostatních lidí? Myslíte, že v něm je víc hledání pravdy, respektování rozumu a logiky, nebo snad uskutečněné fantazie?

Otto Wichterle: Především pojem vědec pro mě neznamená žádnou přesnou představu, skoro bych řekl, že toto označení nemám rád, protože vylučuje vědce z ostatní společnosti. Přitom jsou to normální lidi. Spíš mám obavu, že si lid obecný představuje vědce jako takového napůl blázna, který chodí s prstem na čele a vymýšlí obrovské vynálezy anebo je skryt někde v ústraní a něco fantastického počítá. Přitom jsou to lidi, kteří určitou dobu fungují jakožto vědci a jinak jsou to zahrádkáři, šoféři a kutilové všeho druhu nebo se věnují kultuře, třeba muzice, a to už není věda. V určitou chvilku to ale na ně přijde a něco spáchají, co je akceptováno ve světě jako báječná věda. To mě však neopravňuje tyto lidi kategorizovat jako něco extra.

I. B.: Čili podle vás rozhodně nemůžeme tvrdit, že vědec rovná se více pravdy.

O. W.: Jak to myslíte?

I. B.: Že náplní vědcova života je pravda a on má v sobě více pravdy než ostatní.

O. W.: Spíš bych řekl, že při pěstování vědy má takzvaný vědec někdy i mnohem víc příležitosti klamat než nějaký docela obyčejný člověk, který nemá s vědou nic společného. To je věc morálky… ta se týká každého, a tudíž také vědce.

I. B.: Je v člověku-vědci více rozumového či fantastična než v člověku-laikovi?

O. W.: Před několika lety jsem tvrdil, že fantazie do vědy vůbec nepatří. To jsem možná ale trochu přehnal. Záleží na tom, co tou fantazií myslíte. Podle veřejného mínění je fantazie zase jakási duševní abnormalita, nějaké vnuknutí nebo něco takového. Toto opravdu do vědy, aspoň tedy do vědy, ke které mám blízko, což je přírodověda a exaktní vědy, nepatří. Tam může fantazie hrát roli jakési počáteční inspirace, ale pak to hlavní úsilí je věc naprosto racionální a systematická, a tam už fantazie hraje poměrně malou roli.

I. B.: Vědec vlastně ve své práci postupuje od jistoty k jistotě. Ovšem kromě těchto vnějších jistot má i svůj vnitřní svět, s jeho jistotami.

O. W.: Nedá se říct, že se ve vědě postupuje od jistoty k jistotě. Já bych spíš řekl, že se postupuje od nejistoty k jistotě, že se každý začátek nějaké vědecké činnosti, je-li to skutečný začátek (není-li to nějaká návaznost na něco, co už je dávno někde publikováno), vyznačuje vždycky naprostou neurčitostí a nejistotou. A teprve když se do ní vědecký pracovník pořádně obuje, získá přehled, jistotu a taky představu, kam až je možno se s takovou prvopočáteční inspirací dostat.

I. B.: Je jistota ve vašem osobním životě jiná než jistota ostatních lidí vzhledem k tomu, že jste vědec?

O. W.: Na to těžko můžu odpovědět, protože nevím, o které jiné lidi jde. Každý jsme v něčem jinačí – a to je právě to hezké. Podívejte, tyhle otázky v rozhovorech pro rozhlas a televizi obyčejně směřují k tomu, aby odpověď vyzněla jako jednoznačná obecná úvaha, která se dá aplikovat na každého a na cokoliv. A to právě dost dobře nejde.

I. B.: Právo pochybovat je výsostným darem člověka. Ovšem může být i darem danajským. Vidíte někde začátek a konec tohoto práva?

O. W.: Pochybování je ve vědě dokonce nezbytné, protože chceme-li mít nějakou věc ověřenou, musíme vycházet z pochybností, a dokonce třeba z opačných stanovisek. V tom jsem byl vždycky pro dialektickou metodu, která se pokládala za výsadu komunistické ideologie, což je ovšem nesmysl, poněvadž postavit si k jakékoliv tezi antitezi, tedy obrácený názor, a hledat potom tou syntézou skutečnou pravdu, to je jedna z nejplodnějších vědeckých metod. Je to vlastně určité praktické pochybování nebo skepse. Jestliže si vymyslím, že něco je tak a tak, a chci zjistit, jestli to tak je doopravdy, pak tomu musím postavit protiklad a srovnávat a hledat, jestli to je opravdu tak, jak jsem si původně myslel.

I. B.: Řekl byste mi – po půlstoletí vědecké práce – co je posláním člověka?

O. W.: To je zase otázka, která směřuje k obecné úvaze, na kterou se těžko odpovídá. Úplně jiné poslání má farář na vesnici a docela jiné konstruktér nějakých strojů a zase úplně jiné třeba politik. Jak z této ohromné a musím říct krásné různosti lidské společnosti udělat nějaký jednoduchý, jednoznačný závěr? To prostě nejde.

I. B.: Usnadnilo vám život přátelství kolegů a lidí vůbec?

O. W.: Přátelství je hezká věc, to samo o sobě usnadňuje, myslím, mnohé. Zase ale těžko hledám odpověď, nevím, čím bych konkrétně doložil, že mi přátelství něco usnadnilo. Myslím, že mám moc přátel, stejně jako mám moc nepřátel, ale myslím, že je hezké, že jsem měl obojí. Mnohé věci mi usnadnili jak moji přátelé, tak zejména moji nepřátelé.

I. B.: Jakou roli hraje ve vašem životě rodinné zázemí?

O. W.: Stoprocentně pozitivní, po všech stránkách. Nevím, co bych vám k tomu řekl víc.

I. B.: Jak vidíte ve svém životě dvojici prohra a vítězství?

O. W.: Prohry mi vadily, když trvaly dlouho. Víte, ty poslední prohry, co jsem prodělával během nedávných dvaceti let, to bylo ohromně zajímavé a právě tam jsem získal neobyčejně cenná nepřátelství, ale trvalo to zbytečně dlouho, kdyby to bylo trvalo pět let, bylo to tak akorát.

I. B.: A co je tedy lidský život?

O. W.: To je otázka pro filozofy a pro teology. Já jsem příliš přízemní člověk – v podstatě víc řemeslník než vědecký pracovník. Mě na té vědecké činnosti vždycky bavila ta řemeslná stránka věci, jsem experimentální typ, koneckonců jsem vystudoval v dobách mnohem větší chudoby ve vědě, kdy jsme museli umět zimprovizovat všechno, v chemii tedy alespoň, a mně se to líbilo, takový ten robinsonský přístup k řešení vědeckých úkolů na pustém ostrově, kde si musel každý všechno dělat sám. Museli jsme si osvojit sklofoukačství, mechanické práce všeho druhu, a to se mi líbilo. Nakonec jsem dostal výuční list jako soustružník-mechanik – a toho si vážím víc než svých čestných doktorátů.

Rozhovor z archivu časopisu Vesmír, otázky kladl Ivo Budil.

Ke stažení

RUBRIKA: Rozhovor

O autorovi

Otto Wichterle

Doporučujeme

Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...
Hranice svobody

Hranice svobody uzamčeno

Stefan Segi  |  4. 12. 2017
Podle listiny základních práv a svobod, která je integrovaná i v Ústavě ČR, jsou „svoboda projevu a právo na informace zaručeny“ a „cenzura je...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné