Aktuální číslo:

Netradiční opylovači

Ad J. Straka, Vesmír 82, 507, 2003/9

| 12. 4. 2004

| Vesmír 83, 220, 2004/4

Jakub Straka v článku „Včely a evoluce barev květů“ zmínil, že hmyzosnubné rostliny nebyly vždy opylovány jen včelami, protože jako opylovači mohli sloužit třeba brouci, například někteří krasci (čeleď Buprestidae), kteří opylují cykasy v Austrálii. Toto tvrzení se neustále, a zřejmě mylně, opakuje i ve zcela moderní literatuře. Míněn je západoaustralský krasec Xyroscelis crocata, jehož larvy se vyvíjejí v listových řapících cykasů rodu Macrozamia. Dospělí brouci květní šištice cykasů nenavštěvují a živí se okusováním mladých cykasových listů. Existuje ovšem nepočetná čeleď brouků (Boganiidae), která zřejmě cykasy opyluje. Je to malá čeleď gondwanského původu (rozšířená v Austrálii a jižní Africe), jejíž celý vývoj je vázán na květní šištice cykasů. Larvy se vyvíjejí v odumírajících šišticích (jak samčích, tak samičích) a dospělí brouci pobývají na šišticích kvetoucích. Úloha opylovačů cykasů u nich už byla prokázána. ¹⁾

Broučí opylovači

Jako pravidelní opylovači slouží patrně jen brouci podčeledi Amphicominae z čeledi vrubounovitých (Scarabaeidae). Řada brouků ovšem patří mezi příležitostné opylovače, protože se živí okusováním květních částí (především okvětních lístků), pyl požírají jen vzácně. Význam těchto příležitostných opylovačů může být ovšem značný, zvláště když jde o hojné a silně ochlupené druhy, např. některé krasce (Buprestidae), tesaříky (Cerambycidae) nebo vrubouny (Scarabaeidae).

V Austrálii je všechno jinak

Zcela výjimečná situace panuje v Austrálii, a chceme-li ji vysvětlit, musíme začít poněkud zeširoka. Asi z tisíce popsaných druhů blahovičníků (rod Eucalyptus) patří přibližně 150 druhů do skupiny, které se v Austrálii říká malee. Tuto skupinu charakterizují podzemní kmeny (australskými botaniky nazývané lignatuber) a také to, že téměř všechny druhy skupiny malee kvetou ve vrcholném létě. Podzemní kmeny jsou zcela jasnou adaptací na pravidelné a rozsáhlé požáry buše a na rozdíl od nadzemních částí mohou být velmi staré (až několik set let). Tím, že malee kvetou v nejteplejším a nejsušším období roku, jsou z role opylovačů vyřazeny téměř všechny druhy hmyzu, které opylují ostatní hmyzosnubné rostliny, kvetoucí na jaře. Klimatické podmínky v centrální části Austrálie jsou ve vrcholném létě velmi drastické a na evropské poměry nepředstavitelné. Teploty ve stínu dosahují 50 °C i více a teplotní rozdíly mezi dnem a nocí mohou být až 35 °C. Malee rozkvétají pouze při letních deštích, které mají většinou podobu prudkých bouřek a přívalů. Často se ale stává, že několik let po sobě neprší vůbec, a potom malee většinou nekvetou. Při slabých letních deštích kvetou zřídka a nebývají opyleny.

Nyní se dostáváme k tomu nejzajímavějšímu. Na opylování blahovičníků skupiny malee se specializovala celá jedna skupina krasců z gondwanské podčeledi Stigmoderinae – zástupci rodu Temognatha. Spolu s nimi je to ještě několik druhů zlatohlávků (Cetonidae) a celá jedna pyložravá (polynofágní) skupina pestrokrovečníků (Cleridae), kteří jsou ve všech ostatních zoogeografických oblastech draví. Někteří zástupci rodu Temognatha patří mezi největší australské brouky (měří až 75 mm) a v současné době jich známe okolo jednoho sta druhů. ²⁾ Nejvíce zástupců zmíněného rodu žije v aridních oblastech západní Austrálie. Larvy těchto krasců se vyvíjejí jak ve dřevě nadzemních částí (menší druhy), tak v podzemních kmenech a kořenech malee (velké druhy). Vývoj probíhá v živých i odumřelých částech stromů, které mohou být extrémně tvrdé. Odumřelé a vyschlé podzemní kmeny malee bývají tvrdé jako skála a vzdorují i sekerám a pilám vyrobeným z nejkvalitnější oceli. Neodolají ovšem kusadlům a trávicím fermentům larev krasců. Larvální vývoj velkých druhů rodu Temognatha je v porovnání s vývojem ostatních dřevožravých (xylofágních) brouků velmi dlouhý, trvá 8–10 let, možná i déle. Asi to bude nejdelší larvální vývoj xylofágních brouků, ne-li xylofágního hmyzu vůbec. ³⁾ U zástupců rodu Temognatha žijících v podzemních částech blahovičníků skupiny malee je dlouhý larvální vývoj pravidlem.

Po dokončení vývoje se larva kuklí v komůrce nehluboko pod povrchem dřeva, jak je to obvyklé u většiny krasců. V této komůrce se také vylíhne dospělý brouk – a jsme u dalšího malého zázraku, který nám předvádí australská příroda. Imago může totiž v kukelní komůrce přečkat i několik let a vylézt až po příchodu vydatných letních dešťů. V období sucha je totiž půda tvrdá jako beton a dospělý brouk by se přes ni nedostal z podzemních částí stromu na povrch. Teprve nepravidelné silné letní deště probudí malee ke květu, rozmočí půdu a umožní broukům, aby se prohrabali ven. Má-li imago přečkat až několik let v kukelní komůrce, potřebuje zásoby energie (i když je zřejmě jeho metabolizmus snížen na minimum). Proto mají všechny druhy rodu Temognatha obrovské tukové těleso. ⁴⁾

Děště, květy a opylování

V okamžiku, kdy nastanou příznivé podmínky, se krasci rodu Temognatha líhnou hromadně a na příhodných místech jsou koruny kvetoucích blahovičníků malee obklopeny tmavým oblakem brouků, kteří neustále obletují nejvhodnější stromy. Rozkvétání stromů sleduje postupující srážky – a podobně postupují i broučí roje. Na místech, kde denně poletovalo až 20 druhů krasců z rodu Temognatha, se za týden na zemi povalují pouze jejich vyschlá torza.

Ani tak velké a „opancéřované“ druhy neujdou pozornosti predátorů. Jsou jimi především menší sovy a ťuhýci, z hmyzu pak obrovské druhy roupců (Asilidae). ⁵⁾ Aby zvláštností okolo krasců z rodu Temognatha nebylo málo, zmíníme ještě jednu. Někteří krasci pokrývají nakladená vajíčka ochranným, voskovitým sekretem ze specializovaných žláz, které má samice v posledních zadečkových článcích. ⁶⁾ Samice některých druhů rodu Temognatha postupují jinak: sbírají koncem zadečku popel z ohořelých stromů (požáry jsou v australské buši časté a zcela přirozené), ukládají ho ve zvláštní komůrce v posledním a předposledním análním segmentu, a tímto materiálem pak pokrývají čerstvě nakladená vajíčka.

A co na to včely?

Introdukovaná včela medonosná (Apis mellifera) se rychle rozšířila po celé Austrálii. Přizpůsobila se i klimatickým podmínkám australského vnitrozemí a vedle zmíněných opylovačů z řad brouků je významným opylovačem malee i ona.

Poznámky

1) Např. R. A. Crowson: The relations of Coleoptera to Cycades, Advances in Coleopterology, Barcelona 1991.

2) C. L. Bellamy: Coleoptera Buprestoidea. Zoological Catalogue of Australia 29, 5. CSIRO, Collingwood, Victoria 2002.

3) Výjimečné případy prodlouženého vývoje byly zaznamenány i u jiných druhů. Způsobeny byly např. nepřirozeným vyschnutím dřeva při jeho technickém zpracování. Zcela kuriózní případ se stal r. 1811 při zasedání Královské entomologické společnosti v Londýně (viz T. Marsham: Some account of an insect of the genus Buprestis… Trans. Linn. Soc. London 10, 399–403, 1811), kdy se přímo před očima sekretáře společnosti vylíhl exemplář krasce Buprestis splendens ze stolu vyrobeného více než před 20 lety.

4) Tukové těleso působí značné potíže při preparaci a uchovávání materiálu pro studijní i sbírkové účely. Vypreparovaní brouci musí schnout až několik měsíců, a pak se ještě musí odmastit, protože jinak vypadají jako kus špekové kůže napíchnutý na špendlík.

5) Patří do řádu dvoukřídlých (Diptera), dosahují až 7 cm a dokážou v letu ulovit i brouka několikanásobně hmotnějšího, než jsou sami.

6) U celé podčeledi krasců Agrilinae je to dokonce pravidlem.

STO LET ČESKÉ SPOLEČNOSTI ENTOMOLOGICKÉ

Na počátku roku 2004 oslavila Česká společnost entomologická (ČSE) sto let své existence. Založena byla na popud Františka Klapálka, profesora na karlínském gymnáziu a světového odborníka na řád Trichoptera (chrostíci). Dne 17. ledna 1904 se sešlo 20 českých entomologů, aby připravili ustavující valnou hromadu a stanovy společnosti. Stanovy schválilo c. k. místodržitelství již 20. února 1904 (výnosem č. 32.920) a nic nebránilo svolání ustavující valné hromady. Ta se uskutečnila 9. března 1904 v zasedací síni Zemědělské rady pro Království české. Na této schůzi byl jednomyslně zvolen první výbor ČSE ve složení: prof. František Klapálek (předseda), ředitel Napoleon M. Kheil (místopředseda), prof. Emanuel Rádl a odborný učitel Antonín Wimmer (zapisovatelé), císařský rada Ferdinand Veselý (pokladník), prof. Hynek A. Joukl (knihovník) a Josef Černý (kustod). V den svého založení měla společnost celkem 55 členů, jako den pravidelných schůzí bylo stanoveno úterý, což kupodivu trvá dosud.

Časopis společnosti „European Journal of Entomology“ vychází bez přerušení dodnes. (Jeho původní název „Acta Societatis Entomologicae Bohemiae“ se v průběhu století vzhledem k společensko-politické situaci měnil.) V roce 1965 začala ČSE vydávat interní časopis „Zprávy Československé společnosti entomologické“, jehož název byl v roce 1993 změněn na „Klapalekiana“.

Od samého počátku bojovala společnost s nedostatkem financí, mohla spoléhat pouze na členské příspěvky a dary svých členů. Zajímavá je pokladní zpráva z 31. 12. 1904, podle níž příjmy společnosti činily za první rok existence 641 K 26 hal. (z toho 590 K členské příspěvky, 50 K dary a 1 K 26 hal. úroky ze Záložny vinohradské) a výdaje 338 K 70 hal. za tisk časopisu.

Knihovna společnosti se díky výměně za vlastní časopis a různým darům rozrůstala. Dlouhá léta byla umístěna v několika skříních v Akademické kavárně na Vinohradech, kde se také konaly pravidelné úterní schůze. Asi by současné knihovníky obešly mdloby, ale byla jiná doba a knihovna zde bez újmy přečkala i celou první světovou válku.

V roce 1919 získala společnost díky laskavosti prof. F. Vejdovského místnosti v budově Zoologického ústavu Univerzity Karlovy ve Viničné ulici 7, a tím také prostory pro svoji knihovnu. Místnosti byly bezplatně zapůjčeny na neomezenou dobu a knihovna i sekretariát ČSE zde sídlily až do r. 2003, kdy společnost dostala z těchto místností od PřF UK výpověď, asi jako „dárek“ k stému výročí.

Pomineme-li vynikající profesionální odborníky, vychovala ČSE i nemálo špičkových amatérských badatelů, kteří patří mezi světově uznávané specialisty. Za mnohé, kteří již nežijí, jmenujme alespoň L. Heyrovského, R. Schwarze, J. Zavadila, J. Šnofláka, E. Lokaye, J. Krále, A. Jedličku, J. Půlpána a K. Kulta. Amatérská entomologie má v naší zemi hluboké kořeny, sahající až na počátek 19. století, a založení ČSE umožnilo amatérům kontakt s profesionální entomologií a přístup k literatuře i materiálu.

V současné době má ČSE 836 členů. Její činnost byla vždy závislá na dobrovolné pomoci členů. Totéž platí i dnes, dokonce možná víc než dříve. Společnost hledá náhradní prostory pro depozitář knihovny, a navíc musí opustit prostory, v nichž sídlí od r. 1919. Místo klidného zázemí, které stovkám badatelů zajišťovala dříve, čeká tuto vědeckou společnost – jednu z největších a nejstarších v Evropě – vyčerpávající boj o přežití.