Archeologické ticho Atakamské pouště

Původní paleoindiánské osídlení jihu Jižní Ameriky je datováno pomocí kalibrovaných uhlíkových dat na dobu před 14 600 lety pro lesy středního pásma, ale v pouštní oblasti Atakama, a dokonce i na pobřeží Peru je téměř o 2000 let mladší. Znamená to, že je archeo logický průzkum této obrovské oblasti neúplný, anebo že se z nějakých důvodů migrace k pobřeží o hodně zdržela? A ještě jedna věc je důležitá: Žila v době příchodu prvních lidí původní pleistocenní fauna? Jsou to klíčové otázky, a částečnou odpověď na ně dávají teprve poslední výzkumy prováděné na různých typech stanovišť.

Vybraná prostředí se týkají hladin vyschlých jezer na Altiplanu ve výšce nad 3600 m, jeskyní ležících v přechodných výškách 3000–3600 m i níže (kolem 2400 m) a dnes rovněž vyschlých močálů. Skupina archeo logů předpokládala, že jeskyně ve středních polohách mohly být osídleny víceméně trvale, ale že sídla vázaná na hladiny vodních ploch musela reagovat na klimatické změny. Již dřívější analýzy fosilního prostředí ukazovaly, že koncem poslední doby ledové, asi před 14 000 lety, došlo k obrovským změnám. Prostředí, předtím silně vyprahlé, se změnilo na vlhké, což bylo doprovázeno stabilizací jezer, jejichž hladiny ležely asi 70 m nad současnými slanými zbytky vodních ploch. Okolí jezer bylo pokryto zejména travnatými plochami a na nich bylo okolo dvaceti tehdejších jezer nalezeno celkem 39 loveckých táborů, které zde existovaly před 8800 až 9900 lety. Hlavní lovenou potravou tehdejších lovců byly lamy a v některých případech velcí ptáci, jako je nandu. Většina zdejších tábořišť již nikdy nebyla využívána mladšími kulturami.

Ve středním a mladém holocénu převládalo výrazně suché klima, které trvalo 4500 let a vedlo k téměř úplnému opuštění krajiny. Toto období je v místní literatuře známo jako „archeologické ticho“. Teprve když hladiny jezer začaly opět před 3350 až 3700 lety růst, objevili se tu zase lidé. Důkladné datování uhlíků na všech třech stanovištích ukázalo, že lidé – snad v rámci pravidelných, sezonních migračních tras – využívali současně výhody všech tří prostředí. Celkově se zde projevuje velmi silná vazba na klima – můžeme říct, že oblasti, které byly vlhké, byly osídleny již před téměř 15 000 lety a že další osídlování téměř přesně odpovídá vlhkým klimatickým fázím. Výjimky se týkají okolí velkých pramenů a stabilních močálů.

V řadě případů je nejstarší osídlení doprovázeno zbytky lovené pleistocenní fauny. Rýsuje se zde několik zajímavých hypotéz. Osídlení Jižní Ameriky nejspíš bylo starší než osídlení Severní Ameriky. Představa postupného průniku lidí přes Beringovu úžinu a osídlování Amerik nějakou migrační vlnou jdoucí od severu k jihu asi není udržitelná, anebo jde jen o jednu z kolonizačních epizod. Další záležitostí je problém velkého vymírání koncem glaciálu. V dřívějších pracích se uvádělo, že v Jižní Americe vymřeli velcí zástupci místní fauny ještě před příchodem člověka. Nyní víme, že v té době už zde byli paleoindiáni, a to posiluje představu, že vymření bylo důsledkem kombinace klimatických vlivů a lovu. Vymírání mohlo probíhat tím způsobem, že se zvířata stahovala do poměrně malých oblastí v okolí jezer a močálů, kde pak byla lovem vyhubena. Tento pohled dost kontrastuje s romantickým pohledem na indiány jako na tvory žijící s přírodou ve věčném souladu. (Science 298, 821, 2002)