Zeď a infikovaný organizmus

Jak představit tvorbu trojice HŠH architekti? Jejich práce je natolik rozmanitá (jak po výrazové, tak především po obsahové stránce), že se zdá být obtížné najít v ní společnou linku. Naštěstí nám vodítko poskytují sami autoři, když v souvislosti s prezentací svých projektů na výstavě Prostorový dům říkají: „Zjistili jsme, že několik našich soutěžních prací z poslední doby mělo společné přemýšlení o prostoru. Vykazovaly společné myšlenkové znaky, ale i určité konceptuální uvažování.“ Formulujme proto hypotézu: Tím, co je pro práci týmu HŠH charakteristické, je tvorba konceptu. V jejich podání je konceptuální metoda postup, který spočívá v nalézání vždy jedinečné kompozice abstraktních složek díla, vycházející z analýzy konkrétní situace, a posléze v jejím důsledném aktualizování ve výsledném návrhu. Tuto hypotézu se pokusíme ověřit na dvou na první pohled zcela odlišných příkladech z nedávné produkce HŠH: vize města nad dopravním okruhem okolo Prahy a rekonstrukce arcidiecézního muzea v Olomouci. Příklady jsou zvoleny záměrně kontrastně. Jeden urbanistický, obrácený do budoucnosti, umístěný na okraji české metropole, nerealizovaný; druhý architektonický, pracující s minulostí v jádru moravského města, v první etapě právě dokončený. A přesto patří k sobě jako dvě strany éže mince. Názvy konceptů zvolili téže mince. Názvy konceptů zvolili HŠH následovně: zeď a infikovaný organizmus. Jejich složky jsou shodné – jde o dva druhy prostorového uspořádání: na jedné straně otevřený, nepředvídatelně se rozvíjející systém, na druhé uzavřená, pevně stanovená struktura. Kompozice je však pokaždé jiná. Předcházející analýza situace totiž ukazuje, že v obou případech vždy jedna z těchto složek nebezpečně převládá, nabývá ničivé podoby a hrozí, že zcela vymaže druhou. Koncept pak klade důraz na potlačovaný pól, aby tak vytvořil jakousi nestabilní rovnováhu.

První příklad prodlužuje řadu děl rozvrženou architektem Stevenem Hollem: „Prvořadým cílem projektů se souhrnným názvem Okraj města je průzkum strategií, které zabrání rozrůstání městských periferií.“ Pohyblivou složku zde ztělesňuje nekontrolované bujení periferní výstavby, jež smazává hranice mezi městem a venkovem a neřízeným zabíráním další plochy znehodnocuje krajinu kolem Prahy. Proti tomuto destruktivnímu procesu, úzce spjatému s automobilovým provozem, staví tým HŠH svůj koncept zdi. Nejde však o to jej zastavit, nýbrž usměrnit. Dálniční komunikace mají též schopnost vymezovat a toho autoři využívají. Nad dopravní obchvat vyzdvihují vícepatrovou městskou strukturu, složenou z obydlí, služeb, obchodů, překrytou střešními zahradami (zeleň tak není dále ničena, naopak se sem vrací). Horizontální šíření se převádí ve vertikální vrstvení. Rozptýlený, odstředivý pohyb se mění na intenzivní, obvodový. Tím vzniká nová hranice města. V uzavřené schráně zdi přitom zůstává vpletena otevřená tkáň proměnlivých, volně dosažitelných objektů. Statické a dynamické uspořádaní tu vytváří jediný komplex.

Druhý příklad je veden opačnou strategií. Nebezpečí tentokrát nepřichází ze strany živelného pohybu, nýbrž naopak od přílišné nehybnosti. Situaci zde tvoří areál olomouckého Přemyslovského hradu, léty ustálený organizmus, který je součástí památkové rezervace. Při ztrátě jeho původní živé funkce a jeho proměně na muzeum hrozí, že se jeho tisíciletý vývoj zastaví. Z toho vychází koncept prodloužení života tohoto organizmu tím, že bude infikován novými buňkami. Do citlivě obnovené schrány budovy vkládají HŠH prvky, které vyjadřují nositele nových muzejních funkcí (mj. depozitáře, restaurátorskou dílnu, fotoateliér). Mají podobu samostatných buněk, strohých cel, kde je vše podřízeno soustředění na práci. Strohost vybavení lze však zároveň chápat jako záměrnou neukončenost, výzvu pro budoucí dotváření dle měnících se potřeb uživatelů: buňky je možno dokonce rušit, popřípadě doplňovat další. Tuto dynamičnost dovoluje zřetelné oddělení starých a nových vrstev. Takový postup přiznává konstrukční povahu každé rekonstrukce. Nesnaží se nové maskovat, nepřizpůsobuje nové starému a naopak, nýbrž je staví vedle sebe, do provokativního, a tím oživujícího napětí.

Oba typy prostorového uspořádání v sobě obsahují cosi plodného i zhoubného. Právě proto se navzájem potřebují, drží na uzdě horší stránku svého protějšku.