Něco o zřizování nových obcí

Čekáte-li komentář k aktuálním změnám, pak vás zklamu. Použila jsem totiž titulek článku, který uveřejnil v Národních novinách 12. 8. 1849 Karel Havlíček Borovský. Oč v něm jde? Podle zákona ze 17. 3. 1849 byl po rozpadu patrimoniální správy změněn správní systém v Čechách, celé území bylo přerozděleno do nových politických a soudních okresů. Větší vsi měly tvořit samostatné katastrální obce, menší se měly všelijak pospojovat, některé i rozdělit (část k jedné velké obci, část k druhé). Teoreticky byla příslušnost k obci výsledkem dohody mezi vesnickým zastupitelstvem a krajskými úředníky, ale mnohde se nepohodli a rozdělení bylo dokončeno administrativním zásahem shora. Vídeňské ministerstvo vnitra, které akci řídilo, sice zdůrazňovalo, že podle paragrafu 4 obecního zákoníku nesmějí být obce spojovány či děleny bez vůle obyvatel, praxe však byla jiná.

Článek K. H. Borovského, zdůrazňující svobodu obcí, vyvolal v té době obrovský ohlas. Ve spojování obcí spatřoval Havlíček „reakcionářské úmysly“, podle něj bylo cílem zbavit občany vlivu na rozhodování o svých věcech a pověřit jím placené úředníky bydlící jinde. Obával se, že občané potom ztratí o společné věci zájem a svou energii vyplýtvají ve sporech mezi vesnicemi. Vyvracel zprávy, že si každá samostatná vesnice musí platit dosazeného úředníka, a vyzýval vesničany, aby mezi sebou našli někoho, kdo umí psát a kdo by úřední povinnosti zastal. Poukazoval na to, že dotyčný nemusí umět německy, protože oficiálně je úřední řečí i čeština.

Při svých protestech vesničané argumentovali tím, že budou mít daleko na úřad, ale hlavním důvodem byly národnostní rozdíly. Některé obce se vzepřely a uspěly, jiným se to nepodařilo. Například na Liberecku se český Sobákov odmítl spojit s německým Kotlem, ale později byly sloučeny z moci úřední. Okresní úřady vyvracely námitku,že se občané různých národností nedomluví, podle nich mělo spojení různojazyčných skupin naopak obyvatele sbližovat. Občanům bylo doporučeno, aby si zvolili představenstvo ovládající oba jazyky a předsedové aby se střídali, jednou Čech, jednou Němec. A jak to dopadlo? Tu a tam samostatnost obhájili. Jinde se podle svého vlastního návrhu rozdělili (u nás nic neobvyklého), jak o tom svědčí některé nové vsi, které novost nesou v názvu. Když se však podíváme na lexikon obcí vydaný po reformě, zjistíme, že se úřednímu rozhodnutí ubránili málokde. (Onomastické práce 4, ÚJČ AV ČR 2000, s. 56–58)