Kráska teprve přijde

Nefertiti, „Kráska přišla“, velká královská manželka faraona 18. dynastie Amenhotepa IV. – Achnatona (1340–1324 př. Kr.), přitahuje pozornost snad jako žádná jiná žena starověku od doby, kdy veřejnost poprvé spatřila její bystu v životní velikosti. Objevila ji r. 1912 německá archeologická expedice v Amarně, a posléze ji tatáž expedice podloudně vyvezla z Egypta. Nefertiti však není pozoruhodná jen tím, že byla mimořádně krásná, jak dokládají její portréty. Její manžel byl jednou z nejzajímavějších a zároveň nejkontroverznějších postav egyptských i světových dějin. Zavrhl tradiční egyptský panteon v čele s nejvyšším státním bohem Amonem a místo něj nastolil jediné univerzální božstvo, sluneční kotouč Atona. Změny, které tento proces provázely a jež se netýkaly pouze náboženství, ale i dalších oblastí života tehdejší staroegyptské společnosti, např. umění a jazyka, byly tak radikální, že je lze považovat za skutečnou revoluci. Nefertiti byla v těchto převratných událostech víc než jen Achnatonovou manželkou, byla aktivním spolutvůrcem reforem. Faraon se svým dvorem opustil tehdejší hlavní město Veset (Théby) a v samém centru země na předtím neosídlené pusté pláni založil „pro Atona, svého otce“ nové město Achetaton, „Atonův obzor“. Místo, které se dnes nazývá Amarna, pak dalo jméno dramatické době, do níž Achnaton a Nefertiti patřili.

K písemným pramenům a jiným archeologickým dokladům z amarnské doby již delší čas nepřibylo nic nového, co by zásadně přispělo k objasnění složitých poměrů na tehdejší egyptské domácí či zahraniční politické scéně a vztahů mezi členy královské rodiny a jejím bezprostředním okolím, ani nic, co by vypovídalo o jejich osudech. A tak s přispěním většího či menšího podílu fantazie stále vznikají nejrůznější teorie, které více či méně úspěšně interpretují prameny známé již léta a vtělují mnohokrát zvažovaná fakta do jakžtakž funkčních schémat. Je to však pohříchu děravý puzzle. Jistá zde není ani smrt; je většinou diskutabilní, kdy a jak postavy amarnského dramatu zemřely, kde byly pohřbeny a které mumifi kované ostatky jim vlastně patří.

Nedávno rozvířil vlny kanálu Discovery a zájem světové veřejnosti poměrně nákladný fi lmový dokument, v němž hlavní roli sehrály britská specialistka na staroegyptské paruky dr. Joan Fletcherová a právě Nefertiti.

V Údolí králů, vyprahlé soutěsce pod rozeklanými vápencovými útesy na západním břehu Nilu v Luxoru, si v období označovaném egyptology jako Nová říše zřídili králové obou zemí, Horního a Dolního Egypta, pohřebiště. To se již záhy po svém vzniku stalo terčem pozornosti vykradačů hrobů. Není divu, malý vzorek toho, co je sem lákalo, představují „úžasné věci“, které v roce 1922 objevil britský archeolog Howard Carter v hrobce mladičkého a ne příliš významného faraona Tutanchamona. Na sklonku Nové říše, za vlády posledních Ramessovců, byla situace už tak neúnosná, že byly zřizovány oficiální komise, které měly za úkol uklidit do bezpečí alespoň tělesné pozůstatky slavných vládců či to, co z nich po oloupení zůstalo. Jednou z tzv. skrýší se stala i hrobka Amenhotepa II., objevená v roce 1898 francouzským egyptologem Victorem Loretem. V průběžném číslování na archeologické mapě dostala označení KV 35. Dodnes zde v zapečetěné postranní komoře leží tři mumie, dvě ženské, označované jako Starší a Mladší dáma, a jedna mužská, či spíše chlapecká. A právě Mladší dáma se stala předmětem zájmu Joan Fletcherové. V místnosti byla totiž kromě tří mumií objevena i paruka tzv. núbijského typu, která Fletcherové vnukla myšlenku, že paruka i jedna z mumií by mohly patřit krásné egyptské královně.

Fletcherová získala od Nejvyšší rady pro památky Egypta povolení k důkladnému rentgenologickému zkoumání pozůstatků. Na jeho základě a s využitím dalších, poněkud ze souvislosti vytržených dokladů většinou uměleckohistorického rázu (reliéfů a dochovaných portrétů královny) ztotožnila Mladší dámu s Nefertiti.

Discovery Channel, který výzkum financoval, natočil dokument, bohatě doplněný vpravdě „tržními“ hranými dotáčkami, jenž běžel mnohokrát a v různých vysílacích časech i v české verzi. Počítačová rekonstrukce tváře slavné Egypťanky se objevila také na stránkách našeho denního tisku. Paradoxně, i když počítačoví experti zjevně dělali co mohli, aby se co nejvíce přiblížili nejslavnějšímu královninu portrétu, vápencové bystě z berlínského muzea, výsledek je mírně řečeno nepřesvědčivý. Portrétů královny existuje řada a zachycují ji v různém věku, rekonstruovaná podoba se však neblíží žádnému z nich. O tom, že se dokument vyhýbá rentgenologickému zkoumání pánve, na níž přinejmenším šest porodů (královna svému muži porodila šest historicky doložených dcer) jistě muselo zanechat své stopy, ani nemluvě.

Nejvyšší rada pro památky Egypta, jmenovitě její generální sekretář a přední egyptský archeolog dr. Zahi Hawass, se proti takovému způsobu interpretace a publikování výsledků výzkumu ostře ohradila a další činnost britského týmu pozastavila. ¹⁾ A tak se zdá, že tudy cesta k dalšímu střípku nového poznání do amarnské mozaiky nepovede.

Vedle mnoha egyptských i zahraničních egyptologů, kteří již v Údolí králů pracují, zde od roku 1998 působí tým zabývající se královskými hrobkami z amarnské doby. Jejich pozornost se soustřeďuje zejména na hledání souvislostí mezi záhadnou hrobkou KV 55, v níž podle některých badatelů spočinul nakonec samotný Achnaton, a slavnou Tutanchamonovou hrobkou (KV 62). Ředitelem projektu je významný britský egyptolog a znalec amarnské problematiky Nicholas Reeves, který se v poslední době zaměřuje také na pátrání po pohřbu královny Nefertiti. Ať byla debata o „objevu“ Fletcherové jakkoli bouřlivá, Reeves se do ní nijak nezapojil. Již v roce 2001 však nabídl všem, kdo se o amarnskou dobu zajímají, svůj vlastní pohled na kacířského krále a jeho krásnou manželku i na převratné události, jichž byli iniciátory. Z jeho knihy Achnaton, falešný egyptský prorok čerpali nesporně Fletcherová i tvůrci amerického dokumentu o odhalení tajemství Nefertiti. Od prosince 2003 je kniha v českém překladu i v našich knihkupectvích.

Reevesova kniha je odborně fundovaným a seriózním, zároveň však také velmi poutavým čtením, pro které je charakteristická především srozumitelnost. A co důležitějšího, autor nepředpokládá, že čtenář má nějaké hlubší předchozí znalosti. Jediné, co předpokládá, je zvídavost. Pak už čtenáře vede labyrintem dějin staroegyptského státu, nezatěžuje ho zbytečnými informacemi, ale klade důraz na události pro amarnský příběh důležité. Achnaton se nezjevil na egyptském politickém kolbišti jako blesk z jasného nebe, jeho rozhodnutí a činy měly dávné kořeny. A proto Reeves nepřivádí hlavního hrdinu na scénu hned, nejdříve se vrací právě k oněm kořenům. Důsledně v kontextu historických souvislostí a na základě suverénní znalosti nejrůznějších pramenů vztahujících se k amarnské době pak předkládá svou verzi amarnského příběhu – vzestupu a pádu faraona-reformátora Achnatona. Neúprosný politický zápas mezi trůnem a Amonovým chrámem o skutečnou vládu nad egyptskou říší, intriky u Achnatonova královského dvora, něžný vztah mezi faraonem a Nefertiti i dočasný úpadek moci Egypta se v knize doplňují s neméně vzrušujícím dobrodružstvím moderní archeologie. Zkrátka čtenář je Reevesem vtažen do dramatických událostí, jaké Egypt předtím ani potom nepoznal.

Přestože obraz, který Reeves ve své knize předkládá, svádí čtenáře k přesvědčení, že tak to opravdu bylo, je třeba mít stále na paměti, že je to jen jedna z tisíce a jedné možnosti, jak amarnský puzzle poskládat – na což ostatně Reeves sám upozorňuje. Jediná archeologická sezona v Amarně, jediný nový objev v rozvalinách Amonova chrámu v Karnaku, jediný štastný nález nápisu zapomenutého v zaprášeném koutě depozitáře některého ze světových muzeí, a amarnský příběh může být zase vyprávěn jinak.