Charvátova otázka

Článek mne velmi zaujal. Ke všem autorovým zajímavým poznatkům a závěrům bych si však – ač laik (nejsem vědcem ani odborníkem v historii) – dovolil připojit pár poznámek. Mám za to, že v článku chybí ještě jeden příklad, a to osud prof. Milana Haška, který dosáhl v oboru imunologie pozoruhodných výsledků stejně jako prof. P. B. Medawar, který však Nobelovu cenu získal, zatímco Hašek nikoliv. Sám prof. Medawar tehdy říkal, že by ji měli dostat spolu. Příčinou snad bylo i to, že Hašek pocházel z „východního bloku“ a v minulosti zastával i nevědecké Lysenkovy teorie, což však, pokud je mi známo, nemělo vliv na výsledky jeho práce s ptačími zárodky. Lysenkovština byla rovněž následkem ideologického znásilnění mladého vědce už v období jeho vědecké přípravy. Zajímavé je, že se o tom prof. J. Charvát v „Perspektivách lékařských věd“ (1972) nezmiňuje (ač se to odehrávalo přibližně v polovině šedesátých let). Možná i proto, že to bylo publikováno na začátku období normalizace a Hašek byl v té době v nemilosti.

K otázkám vývoje české, resp. slovenské společnosti 19. a 20. století a jejího hodnocení ve vztahu k myšlenkám paní Laury Fermiové sluší asi poznamenat, že u nás panovaly jiné podmínky než u Maďarů, Rakušanů aj. Maďarská bohatá střední vrstva profitovala mj. též z výsledků práce Slováků, aniž jim bylo umožněno se ve svém jazyce řádně vzdělávat. Uherská šlechta byla v podstatě maďarská. Podobně tomu bylo i v českých zemích, kde šlechta, která byla opravdu česká, rozhodně masově neexistovala. Bylo to v důsledku pobělohorského vývoje a habsburských germanizačních snah. Střední vrstva byla do značné míry korumpována a také ekonomicky nucena ke germanizaci. V českých zemích se tedy rodili a vyrůstali spíše Rakušané a Němci, však se také říkalo, že největším českým městem je Vídeň. Podobně tomu bylo i v Uhrách.

To vše se snad mohlo začít zlepšovat po vzniku Československa, brzy ale přišel nacizmus (vedle znemožnění vědecké práce také celospolečenská psychóza pasivní rezistence). Poté následoval komunizmus se svým rovnostářstvím a potlačováním talentů, což výstižně popsal M. Kováč a sami si to dobře pamatujeme i z vlastní zkušenosti.

Potěšitelné je, že řada českých vědců pracuje a také dosahuje úspěchů v zahraničí. Jenže – tak jako se málo staráme o své vědce doma, stejně – nebo ještě méně – pečujeme o ty v zahraničí. Jak by to mohlo pomoci ve výchově a rozvíjení talentů, kdyby byli získáváni pro spolupráci s domácími pracovišti. Opakem je jejich ignorování, třeba z obavy, že jde o nevítanou konkurenci, nebo i ze závisti.

Připojuji ještě poznámku o tom, jak se u nás působí na mládež (školy, média, společenské prostředí), pokud jde o snahu vyniknout. Kdo by asi měl mít na starosti účinnou, ovšem nevtíravou propagandu v tomto ohledu? Zatím je to tak, že mládež chce vyniknout jako sportovci či zpěváci apod., obávám se však, že ne ani pro kvalitu svého konání jako spíše s vidinou velkých výdělků, snadných v tom smyslu, že nevyžadují náročné studium, natož pak – nedej bože – matematiku.