Zub času

Promyšlené systémy starých kalendářů svědčí o tom, jak brzy začal člověk sledovat neúprosné plynutí času (chronos) a zřejmě už tenkrát s ním porovnával svůj osobní čas, který mu byl vymezen. V jedné z anekdot o rádiu Jerevan klade posluchač otázku „Kdy budeme mít dost času?“ a odpověď zní: „Čas už jsme měli.“ Nevíme sice, jak hluboko do minulosti snaha uchopit čas sahá, lze si však představit, že na jejím počátku stálo střídání světla a tmy. Zatímco světlo se hodilo pro lov či sběr, za tmy se dalo jen spát. Asi není náhoda, že se den odvíjí od indoevropského kořene dei – svítit. A jakkoli se nejstarší kalendáře různých národů liší, den jakožto jednotku času znají všechny.

Slované ve své pravlasti asi kalendář neměli, alespoň o žádném nevíme. Slovem čas označovali nejdřív plynutí času obecně. Už tenkrát jim ale čas příliš utíkal – podle jedné z teorií se odvozuje od starého česati – spěchat (pozůstatek archaického slovesa lze vidět např. v chorvatském kasati – klusat). Později se slovanské slovo čas začalo používat také pro časový úsek – hodinu. Tak tomu bylo i ve staročeštině – a v některých slovanských jazycích to tak už zůstalo, např. v chorvatštině, srbštině či ruštině. Synonymem času je doba, jež se nejspíš odvíjí od indoevropského kořene dhabh-, vhodný. Původně tedy asi šlo o dobu k něčemu se hodící. A přes „vhodnou dobu“ se dostáváme k etymologii hodiny. Ta se odvíjí od hodu, svátku vhodného pro oslavu (hodování). Teprve během formování slovanských jazyků se některé významy poněkud „rozostřily“. Zatímco Čechům a Slovákům dnes trvá hodina čtyřiadvacetinu dne, jižním Slovanům se godina táhne rok (od svátků po svátky). „Náš“ rok vznikl z rekti (to, co je řečeno, domluveno) a v srbštině i chorvatštině toto slovo znamená tolik co lhůta (vyřčený termín), v ruštině pro změnu osud či úděl (to, co je „domluveno“ předem). Jen u nás a v blízkém okolí představuje dvanáctiměsíční období, patrně díky zdejší oblibě ročních lhůt (zhusta s bonusem jednoho dne, jak to známe z Lomikarova prokletí Janem Sladkým Kozinou). V plurálu spíš než roky říkáme léta, čímž myslíme cyklické návraty přívětivého ročního období (etymologicky snad souvisí s litevským letas – mírný).

Slovanský čas se tedy může scvrknout v hodinu, hodina nabobtnat v rok a léta často zahrnují jara, podzimy i zimy. Co všechno je „čas“ v dnešní češtině? Plynutí událostí, dlouhá doba (čas všechno mění, čas rány zhojí), blíže neurčená část doby (nějaký čas se o tom mluvilo), vhodná doba k vykonání něčeho (má už čas na vdávání), termín (čas na rozmyšlenou), volná doba (teď na to nemám čas), smýšlení doby (jde s duchem času), počasí (psí čas), objektivní měření denní doby (středoevropský čas), měření doby spotřebované k sportovnímu výkonu (dosažený čas v závodě na 100 m), gramatická kategorie (čas přítomný atd.).

V podstatě ale je čas stále tím nesmlouvavým brachem – tahem nastupujících po sobě chvil (dle Jungmanna), obludou požírající vlastní ocas (v řecké mytologii) či nekonečným průvodem štafet předávajících si břemena (v mayském kalendáři). A do tohoto proudu, plynoucího neměnným tempem, vstupují individuální časy, zrychlované i zpomalované v naší mysli. Čas se vleče tomu, kdo marně čeká na vlak, čas ubíhá mílovými kroky tomu, kdo by jej rád zadržel. Občas zdánlivě čas trhne oponou (třebas tou železnou). Někdo čas ubíjí (z nudy), ukrádá Pánu Bohu (z lenosti), kouká jako drahé časy (smutně), a pak zas prožívá časy zlaté, hedvábné, malované. Neboť všechno má určenou chvíli a veškeré dění pod nebem svůj čas. Je čas rození i čas umírání, čas sázet i čas trhat; je čas zabíjet i čas léčit, čas bořit i čas budovat; je čas plakat i čas smát se… (Kaz 3,1–4). Zub času hlodá pomalu ale jistě. A přesto lze občas potkat lidi, jejichž hodinky viditelně předbíhají dobu.