Starý a nový eugenizmus

Na hřbitově Highgate v Londýně leží hrob, do jehož pomníku je vytesán dobře čitelný nápis: „Filozofové svět jen různě vykládali, jde však o to jej změnit.“ Několik mil jižně od Marxova hrobu na University College stojí laboratoř, která nese jméno jiného „revolucionáře“, Darwinova bratrance Francise Galtona. Oba tito vizionáři chtěli změnit svět – a svět se jim skutečně změnit podařilo… k nepříliš lepšímu.

Klasický (sterilizační) eugenizmus

Galton jako jeden z prvních vyslovil myšlenku, že lidské vlastnosti jsou zakódovány ve specifické dědičnosti, kterou každý přejímá od svých předků. Stal se průkopníkem ve výzkumu dvojčat a vlivu dědičnosti i prostředí na jejich vývoj. Byl vynálezcem korelační analýzy, jednoho z nejcennějších výzkumných přínosů pro psychologii i ostatní vědy. Jeho práce nepřímo vedly až k dnešnímu explozivnímu výzkumu lidské genetiky.

Galton sám se nejraději zabýval studiem dědičnosti geniality, od nějž byl již jen krůček k založení nové „vědní“ disciplíny – eugeniky. ¹⁾ I když Galton vynalezl toto nové slovo (složené z řeckého eu – dobrý a genos – zrození), samotnou ideu, myšlenku zlepšit dědičné vlastnosti lidstva, vymýšlet nemusel. Již Platon ve své Ústavě navrhoval, aby byly strážcům ideální Obce přidělovány ty nejlepší ženy, a tím pro budoucnost zajištěno co nejkvalitnější potomstvo. ²⁾ Podobné myšlenky hlásali F. Rabelais, M. Montaigne, F. Bacon, T. Campanella a mnozí další. Naděje v lidstvo nejen krásnější a silnější, ale i inteligentnější, citlivější a humánnější je prastará.

Rozhodujícím impulzem pro vznik eugenického diskurzu se však stal především Darwinův odkaz, zejména jeho myšlenka přirozeného výběru. Galton se s dílem O původu druhů seznámil hned při jeho vydání v roce 1859 – a tento rok udává jako datum zrození eugeniky. Darwinovo dílo pomohlo Galtonovi vyrovnat se s „argumentem záměru“, který i přes své sklony ke skepticizmu považoval za platný. Podle argumentu záměru není obrazu bez někoho, kdo by jej namaloval, vynálezu bez vynálezce, řádu bez někoho, kdo by jej zavedl, účelu bez někoho, kdo by jej určil. Od přečtení knihy O původu druhů však již Galton nepotřeboval žádnou Prozřetelnost, aby si vysvětlil účelnost v přírodě. K objasnění faktu, že živočichové jsou obdivuhodně přizpůsobeni svému prostředí, zcela postačovala teorie samoorganizace na základě mechanizmu zpětné vazby – tj. teorie evoluce přirozeným výběrem. Podobně tomu bylo i s vysvětlením psychologických vlastností. Již nebylo potřeba odvolávat se na metafyzický pojem „duše“, nýbrž stalo se možným určité stránky lidské mysli chápat ve stejných přírodovědných termínech jako vlastnosti fyzické.

Přirozený výběr usedl na trůn Prozřetelnosti. Po minulém vládci ovšem zdědil řadu povinností. Tou nejdůležitější bylo řídit tento nejlepší z možných světů a směřovat jej ke konečné spáse cestou od méně organizovaných vývojových stadií ke stadiím organizovanějším a dokonalejším. Přirozený výběr je otcem Pokroku a vrcholným dílem evoluce je bez jakýchkoli pochyb samotná královna Viktorie.

Jestliže je ovšem evoluce přirozeným výběrem tak blahodárná a „pokroková“, proč do ní eugenicky zasahovat? Proč chtít měnit člověka, když jej vylepšuje samotná selekce? Proč zasahovat do řádu věcí, když jdou samy od sebe tím nejlepším směrem?

Odpověď byla zřejmá: Protože působnost přirozeného výběru je vlivem sociálních faktorů a medicíny ne-li vyloučena, tak alespoň rozhodujícím způsobem omezena. Co se pak zákonitě musí stát, když civilizace vliv této Selekce-Prozřetelnosti vyloučí? Může dojít jedině k degeneraci lidstva. Což se tak už neděje? Stačí se rozhlédnout kolem. Ulice plné zapáchající zdegenerované a malformované chátry, která se množí jak králíci. Fuj.

Sociální situace konce 19. století byla více než alarmující. Tehdejší intelektuální, a tudíž i společenská smetánka byla neustále konfrontována se znepokojivým faktem: Drbani a chudáci se pravidelně žení dříve než lidé kultivovaní a zcela bez myšlenek na budoucnost produkují až na samu mez možností další potomstvo. Naopak příslušníci „vyšších“ vrstev ve starosti o to, aby svým potomkům poskytli co nejkvalitnější výchovu, jejich počet omezují. A samotní géniové, s hrůzou zjišťuje Galton, mají zřetelnou tendenci se neženit vůbec, a tedy potomstvo nezanechávají. Je třeba zachránit ušlechtilé lidstvo, a to i nevybíravými prostředky. Tak promlouvá duch doby.

Jedním ze záchranných prostředků je „sociální darwinizmus“. Hlasatelé sociálního darwinizmu navrhovali bez skrupulí zrušit legislativu zaměřenou na ochranu slabších sociálních vrstev a v sociální sféře znovu nastolit přirozený výběr. Říkali, že je třeba odmítnout jakékoli sociální zásahy práva nebo státu a nechat na přirozeném řádu světa, aby udělal své. Ať si mají alkoholici a budižkničemové svých dětí, většinou dementních, kolik libo. Neuživí je a ony stejně umřou.

Celý proces sociální očisty lze dokonce urychlit, a to přímo lidumilnými prostředky, podle hesla „kdo chce kam, pomozme mu tam“. Jeden dobový autor navrhl, aby byla pro všechny ty neřády, alkoholiky a zdegenerované zřízena speciální města, kde by se podával alkohol a různé jiné drogy zdarma a všemožně by se tolerovala a podporovala neřest: „Věřím, že kdyby ve Francii existovalo nějaké město, kde by byl alkohol gratis, všichni alkoholici by se tam slezli jako slimáci do zahrady na otrávené zelí, které se jim stane šťavnatou a osudovou pastí. Otcovský, a zejména mateřský cit mají zdegenerovaná individua velmi málo vyvinut; sexuální akt je jim čistě věcí požitku. Tuto vlastnost je třeba povzbudit! Stačí jen poskytnout jim nezbytné prostředky. […] Kdyby bylo možné provést reformu lidství takovým jednoduchým hraním na strunu lidských vášní, aniž by přitom bylo nutno kohokoli obětovat či znásilňovat, byla by tu naděje, že proběhne mílovými kroky.“ ³⁾

Cesta sociálního darwinizmu připadala přece jen i Galtonovým současníkům příliš drastická. Proto se s mnohem větším ohlasem setkalo druhé možné řešení, jímž byla právě Galtonem navrhovaná eugenika. Jejím hlavním cílem bylo „kontrolovat porodní přírůstky Neschopných a pozvednout rasu podporováním vyšší plodnosti Schopných, což znamená brzkými sňatky těch nejlepších s nejlepšími“. ⁴⁾ Eugenika byla programem umělé selekce, jejímž smyslem měla být obnova sanitární a hojivé síly přirozeného výběru.

Galtonova myšlenka umožnit rozmnožování jen těm nejlepším jedincům (pozitivní eugenika) a sterilizovat všechny, jejichž dědičné znaky neodpovídaly požadavkům doby (negativní eugenika), se spíše než v Anglii ujala ve Spojených státech. Na začátku století tu již existovaly eugenické kluby, které udělovaly ceny nejschopnějším rodinám, a jméno Eugen – dobře narozený – v angličtině zdomácnělo. Na základě přijatých zákonů ⁵⁾ bylo sterilizováno do roku 1949 více než 50 000 Američanů, přičemž ospravedlnění se nacházelo v dobře známé myšlence, že obecné blaho stojí výše než práva jedince. ⁶⁾

Na konci dvacátých let se eugenické šílenství přeneslo ze Spojených států do Evropy. Málokterý stát zůstal ušetřen. Například i v takové Francii, kde se eugenická legislativa vlivem zpozdilého lamarckizmu neprosadila, bylo za války na základě eugenických idejí umořeno hlady v ústavech, které si nic nezadaly s německými koncentračními tábory, více než 30 000 duševně chorých. ⁷⁾

Snaha o zvýšení kvality dědičnosti byla vzata „smrtelně“ vážně, jak známo, v nacistickém Německu. U 400 000 lidí, kteří byli uznáni za neplnohodnotné, byla provedena sterilizace a kolem 200 000 mentálně chorých bylo „exterminováno“.

Nemá cenu uvádět všechny zločiny, které jsou s myšlenkou eugeniky spjaty. Byly strašné a na jejich oběti nesmí být nikdy zapomenuto. Po právu bude navždy na eugenice lpět černý otisk jejích vlastních dějin.

Celou záležitost s klasickým eugenizmem lze shrnout slovy Jeana Rostanda: „Což prospěch druhu, kterému se podaří ucpat pramen špatných genů a omezit individuální utrpení snížením počtu špatně narozených, vyvažuje onen políček, který takové metody uštědřují naší úctě k osobě a naší lásce ke svobodě? […] Kdo by neviděl, že eugenizmus pozitivní, ještě víc než eugenizmus negativní, naráží na obrovské překážky – jak sociální, tak individuální? Vzbuzuje obrovský citový odpor, který je za současného stavu morálky a svědomí nepřekonatelný. Projekt nakládat s lidstvem, jako se nakládá s dobytkem, nám připadá zároveň odporný i směšný. Uráží a šokuje náš cit pro lidskou důstojnost. Soudíme, že je neslučitelný s některými ideami, které jsme si sami pro sebe formulovali a kterých se v žádném případě nehodláme vzdát.“ ⁸⁾

Ale přesto…

Myšlenka eugenizmu napadla Galtona po přečtení knihy O původu druhů. Ovšem celý život si ostře uvědomoval, že její provedení závisí na konkrétních mechanizmech dědičnosti, které se marně snažil odhalit a které začínáme poznávat až dnes.

V současnosti je zřejmé, že základní program klasické eugeniky – jak pozitivní (podporování množení jen těch „nejlepších“ jedinců), tak negativní (zabránění v množení těm „nekvalitním“) – byl nejen vysoce nelidský, ale také poměrně neúčinný. Svědčí o tom i chudí, pokrevně spříznění, nemocní a degenerovaní obyvatelé jedné zapadlé vesnice v Paraguayi, která nese příznačné jméno: Nueva Germania. Jména těchto lidí nejsou španělská, nýbrž znějí jako Fischer či Neumann. Jsou to potomci eugenického experimentu, který měl pod patronací Elisabeth Nietzschové, oddaně antisemitské filozofovy sestry, přivést svět k dokonalosti. ⁹⁾ Jaké memento!

Dnes již víme, že nežádoucí genetický rys nelze z populace jednoduše odstranit tak, že vymýtíme všechny jeho nositele nebo jim zabráníme v množení. Většina genetických vad má recesivní charakter – tj. projeví se pouze v případě, že jsou zděděny zároveň od matky i otce. Konsekventní klasická eugenická politika by tedy musela vyloučit z plození nejen ty, u nichž se vada projeví, ale i všechny nositele recesivního genu. A jak dokládají genetické analýzy, nějaký ten recesivní gen pro určitou anomálii si v sobě nese téměř každý.

Klasický eugenizmus ovšem nemůže být účinný především z jiného důvodu. Otázka genetického složení každého jedince je totiž věcí několikanásobné náhody. První vabank se hraje při meiotickém dělení pohlavních buněk, kdy jedinec produkuje řadu navzájem geneticky odlišných gamet, jež jsou nositeli toho či onoho charakteru. Další vabank je oplození, při němž musí, jak známo, tradičně spolupracovat geneticky náhodný pár a vajíčko je oplodněno jedinou zbloudilou spermií z dvou set milionů možných, navzájem odlišných. Tato loterie je navíc připepřena možností vzniku mutace, která změní povahu genů nebo počet chromozomů. Za těchto okolností může každý „vadný“ jedinec zplodit zdravého potomka, a naopak žádný zdravý rodič nezabrání výběrem partnera možnosti, že se mu narodí „vadné“ dítě. Klasický eugenizmus byl jen hrůznou a krvavou iluzí.

Ale přesto: dnes, kdy již alespoň částečně rozumíme zákonům dědičnosti a kdy začínáme být prakticky schopni základní program eugeniky naplňovat nebo o tom alespoň znovu uvažovat, můžeme donekonečna odkládat onu v zásadě oprávněnou galtonovskou otázku, zda se má všem kopiím genů umožnit, aby přešly do další generace? Nebo se má člověk přesto snažit nějakým způsobem vylepšovat svou genetickou kvalitu? Což máme právo přenášet své utrpení na vlastní děti a nepokusit se ho zmírnit? Proti názoru, že všechny plody jsou nedotknutelné a genom posvátný, stojí přesvědčení, že vědomé předávání poškozených genů se rovná týrání dětí.

Ze sta novorozenců jich pět trpí nějakým typem vrozené chromozomální či genetické anomálie. Tři procenta novorozenců jsou postižena více či méně závažnou vrozenou vadou, jako je absence mozku, rozštěp páteře, rozštěp patra či nadpočetné prsty... Jedno dítě ze sta trpí nějakou chromozomální poruchou, jako jsou Downův syndrom (projeví se tělesnými odchylkami a zaostalým vývojem), Turnerův syndrom (způsobuje neplodnost a poruchy růstu u žen), Klinefelterův syndrom (obdobná porucha u mužů). S vadným genem se rodí 1,5 % dětí: to je případ dětí s Duchennovou myopatií (způsobuje ve věku tří let svalovou atrofii, jež kolem dvaceti let vyústí v celkovou paralýzu), s Leschovým-Nyhanovým syndromem (je spojen s intelektuální nedostatečností) či s Huntingtonovou choreou (projeví se – nejčastěji až po čtyřicítce – progresivní demencí).

Domnívám se, že do té míry, do jaké se ukazuje správná myšlenka o dědičnosti, je nutné uvažovat i o eugenice. Neboť dozajista ne vše, co dědíme po předcích, je nutné zároveň považovat za dobré. Jde jen o to zvolit tu z terapeutických možností, která by nepřinesla více škod než užitku. Pohybujeme se zde v oblasti filozofie medicíny.

Liberální eugenizmus

Kdo odmítá zabývat se eugenickými problémy, pošetile strká hlavu do písku. Jakmile z něj hlavu jen na chvíli vytáhne, ihned si všimne, že eugenizmus z praxe nevymizel ani po druhé světové válce, nýbrž že je současnou medicínou zvesela praktikován, protože je živen nejniternějšími potřebami lidí. Současné eugenické zásahy do „přirozenosti věcí“ jsou vázány na odvěkou a bohulibou touhu rodičů zplodit zdravé potomky. Neboť rodiče argumentům typu „vždyť i Dostojevský byl epileptik, Beethoven hluchý, Milton slepý, Toulouse-Lautrec znetvořený… a přesto vedli plnohodnotný život“ příliš přístupni nejsou. Kdo by nechtěl být zdráv? A především, kdo by nechtěl své dítě ušetřit např. případné epilepsie? Příroda bohužel občas těmto tužbám nepřeje, a tak je na nás lidech, abychom tu a tam něco poopravili, tu a tam něco přistrčili, tu a tam něco přiřízli.

Jakkoli je v teorii většina lékařů falešně antieugenická, v praxi už tak zásadně proti být nemohou. V současné medicíně existuje několik postupů, které za všeobecného tichého souhlasu eugeniku (v pravém slova smyslu) provozují. Zmíním se o třech z nich: o terapeutickém přerušení těhotenství, o dárcovství gamet a o umělém oplodnění a následném přenosu embrya do dělohy.

Že dnešní společnost nejen v tichosti akceptuje, nýbrž přímo vnucuje eugenické praktiky jak pozitivní, tak negativní, je jasně vidět na běžné praxi „terapeutického přerušení těhotenství“, ke kterému většina matek přistoupí na doporučení lékaře ve chvíli, kdy jí prenatální diagnostika ohlásí, že je její dítě postiženo nějakou vážnou chromozomální anomálií. Současná společnost připouští, že některé životy mohou být zrušeny ještě před zrozením, jestliže se jejich budoucí osud jeví příliš nešťastným. O co jiného zde jde než o negativní eugenizmus nebo jinými slovy o „eutanazii zárodku“ – jak zní titul knihy Jacquesa Millieze? ¹⁰⁾

Pozitivní eugenizmus vyhozený dveřmi se vrací oknem ve chvíli, kdy pohlavní buňky jednoho či obou budoucích rodičů nejsou schopny oplození, nebo jsou natolik patogenní, že si rodiče oplození nepřejí. V tom případě mnohé páry přistupují k dárcovství gamet.

I když je myslitelné a praktikovatelné i dárcovství oocytů (viz Vesmír 82, 13, 2003/1), pro jednoduchost uvažujme jen o dárcovství spermatozoidů. Aby tato akce k něčemu byla, je nutno mezi dozajista mnoha možnými dárci pečlivě vybrat. Jak jinak zabránit tomu, aby se u dítěte negenerovala případná patologie přenesená neznámým dárcem? Celý zákrok by se minul účinkem. Lékaři proto musí vybírat dle určitých kritérií. V prvé řadě jsou to kritéria biologickomedicínská: dárcovo sperma musí být plodné a prosté závažných genetických vad či jiných patogenů, jako jsou viry HIV a podobně. Ovšem vedle biomedicínských kritérií jsou nasnadě i kritéria čistě sociální. Dítě nemusí nutně vědět, že bylo zplozeno za pomoci dárcovství gamet. Je proto žádoucí, aby dárce měl podobné fyzické charakteristiky (barvu kůže, vlasů, velikost těla, krevní skupinu atd.) jako sociální otec.

Zde se ovšem vynořuje řada možných otázek: Nejde o selekci téměř veterinární, jak mnozí namítají? ¹¹⁾ Jaké vady legitimují vyloučení toho či onoho muže ze seznamu možných dárců? Mnoho pochyb asi nebude v případě závažných patologií monogenetických (závisejících na jediném genu). Co ale rizikové faktory polygenetické, které způsobují náchylnost k onemocněním, jako je cukrovka či astma, a jestliže se sloučí se stejnými rizikovými faktory u příjemce, je poměrně vysoká šance, že se choroba vyvine i u dítěte? Ostatně což se dárci neselektují i dle kritéria inteligence? Spermatozoidy mohou darovat pouze vysokoškoláci!

Jinou z dnes běžných biomedicínských praktik, která v sobě nese bohatý eugenický potenciál, je oplodnění in vitro a následný přenos embrya do dělohy. ¹²⁾ Ve spojení s preimplantační diagnostikou jsou zde eugenické myšlenky i postupy nabíledni. V tomto případě již nejde dokonce ani o genetickou manipulaci, nýbrž, jak říká Jacques Testart, přímo o „genetickou čistku“. ¹³⁾

V první fázi se pomocí hormonální stimulace ženských vaječníků získá místo jednoho hned několik zralých oocytů a ty jsou oplozeny in vitro. Zpravidla po dvou dnech vývoje ve zkumavce je jedno nebo více z takto oplodněných vajíček implantováno do dělohy. V roce 1978 se za přispění této reprodukční technologie narodilo první zdravé „dítě ze zkumavky“ – Luisa Brownová.

Předimplantační genetická diagnostika nabízí z eugenického hlediska důležitou možnost: provést ještě před implantací genetický test všech takto získaných embryí a do dělohy přenést to, o kterém rodiče na základě výsledků tohoto testu rozhodnou, že se má stát jejich dítětem. Ostatní půjdou k ledu. Na provedení testu stačí jediná z embrya odebraná (popřípadě pak ještě naklonovaná) buňka, což čtyřbuněčnému embryu nikterak neublíží, protože až do dvou týdnů jsou všechny buňky nediferencované a totipotentní (jedinec se může vyvinout z každé z nich, přičemž poměrně běžné je, že se vyvine ze dvou, a vzniknou pak jednovaječná dvojčata).

Pokud by bylo žádoucí takový výběr embryí provádět v masovějším měřítku, je teoreticky (a pravděpodobně i prakticky) možné získat výplachem dělohy embrya oplozená přirozeným způsobem ještě před zahnízděním, tj. v období pěti až šesti dnů mezi oplodněním vajíčka a jeho fixací v děložní stěně. ¹⁴⁾

Asistovaná reprodukce ve spojení s genetickou diagnostikou vytváří zcela nové podmínky pro kontrolu kvality potomstva. Při předimplantační genetické diagnostice mohou rodiče odmítnout i velmi lehký hendikep, který by při diagnostice uskutečněné v těhotenství musel být přijatelný. Prenatální diagnostika se týká jediného zárodku, do kterého rodiče již investovali mnoho emocí, zatímco předimplantační diagnostika kontroluje množství vajíček, jež jsou izolována od mateřského těla, tudíž jsou nabita pouze nízkým afektivním nábojem.

Z tohoto faktu vyplývá i zcela jiný postoj, který budoucí rodiče k potenciálnímu dítěti zaujmou. V předimplantační diagnostice se již nerozhoduje o tom, zda přijmout, nebo odmítnout zrození dítěte, které nese tu či onu charakteristiku, nýbrž se vybírá z řady možných dětí takové, jehož vlastnosti a charakteristiky jsou nejžádoucnější. Takový eugenizmus je jak pozitivní, protože umožňuje každému předání jen těch nejlepších genů, tak negativní, protože vyřazuje nežádoucí vlastnosti.

Již dnes dokáže prenatální diagnostika odhalit řadu monogenetických nemocí a začíná se s rozkrýváním polygenetických faktorů, jež způsobují náchylnost např. k rakovině prsu či konečníku, k autizmu či k astmatu. A tento seznam se neustále rozšiřuje. Bude tedy možno testovaná vajíčka hierarchicky seřadit podle „zdravotního stavu“. Není však důvod, aby se vybíralo jen podle patologických kritérií. Proč by rodiče nemohli vybírat i podle kritérií sociálních či estetických? Jestliže mají nějací manželé tři kluky, mohli by legitimně po lékaři požadovat, aby se jim konečně narodila holčička.

A proč genovou volbu omezovat na pouhý výběr mezi několika možnými zygotami? Vždyť je teoreticky možné získat rovnou libovolně geneticky modifikované vajíčko přenesením nových genů buď do gamet před oplodněním, nebo ještě lépe do samotného právě oplozeného vajíčka. Pomocí transgeneze, ať již substitutivní (nahrazením nežádoucího genu genem jiným) nebo aditivní (přidáním zcela nového genu), by bylo možno vyloučit nežádoucí rys, nebo naopak přidat zcela nový kýžený rys budoucímu jedinci v těch nejranějších stadiích embryonálního vývoje, dokonce ještě předtím, než se embryo uhnízdí v děloze. Byla by tak naplněna vize nositele Nobelovy ceny biologa Hermana Mullera, který požadoval, aby se negativní eugenizmus netýkal v žádném případě celých organizmů, tedy lidí, nýbrž pouze jejich genů. „A to je jen první etapa k početí ušlechtilejší bytosti, vedle které by mytická božstva minulosti vypadala uboze,“ píše Muller a dodává: „Ten, kdo by se odvážil tvrdit, že člověk již dosáhl své finální formy, ať mi jen poví, jak by mohl být v tuto chvíli vylepšen televizor, automobil nebo letadlo.“ ¹⁵⁾ Tím se již sice dostáváme z oblasti aktuálního do oblasti možného, avšak krok z první do druhé říše je jen maličký. ¹⁶⁾

Meze liberalizmu?

Běsnění klasického eugenizmu se dostalo do konfliktu s ideami o lidské svobodě, a navíc nebylo schopno dokázat svou účinnost. Co ovšem brání znovunastolení eugenických idejí dnes, kdy lze genetické „čištění“ uskutečnit bez nátlaku, aniž by se proti němu stavělo veřejné mínění, tj. pouhým výběrem nejlepšího z embryí, jež zabydlují zkumavky?

Problém klasického eugenizmu byl v tom, že obětoval individuum zájmům druhu, současnost budoucnosti. Perspektiva nového eugenizmu reagujícího na individuální poptávku je právě opačná. Je možno ji vidět jako obětování druhu zájmům individua nebo také obětování budoucnosti druhu jeho současnosti. K tomu by mohlo dojít tehdy, kdyby se genetické kvality nežádoucí v současnosti ukázaly žádoucí v budoucnosti. Proto někteří lidé namítají, že by se do genetického dědictví lidstva nemělo zasahovat, jelikož zásahy mohou být nevratné. Lidstvo by se vydalo na cestu, odkud není návratu.

Což ale nejsme na této cestě odedávna? Od dob, kdy se člověk začal pohlavně rozmnožovat, tedy odnepaměti, zároveň manipuloval, byť neuvědoměle, své genetické dědictví: zvyšoval frekvenci určitých alel a snižoval frekvenci jiných. Když po příchodu prvních Homo sapiens do Evropy před nějakými třiceti čtyřiceti tisíci let zmizel Homo neanderthalensis, aniž nám předal něco ze své hominidní genové výbavy, přišli jsme možná také o některé evoluční možnosti.

Uvědomělé genetické manipulace nemusí být nutně nevratné. Jestliže dnes umíme měnit genetické složení, je více než pravděpodobné, že to budeme umět i zítra, a to dokonce ve zvýšené míře. Proč by tedy nešlo opravit případné omyly dneška?

Jiní často namítají, že eugenické ideje dělají ze současného člověka primární surovinu pro výrobu jakéhosi nadčlověka, a tím jej instrumentalizují. Člověk se stává pouhým prostředkem pro budoucí generace, a nikoli již cílem. Snahy o zlepšení člověka prý popírají onu verzi Kantova kategorického imperativu, podle níž se s lidstvím nesmí zacházet jako s prostředkem. ¹⁷⁾

Na takovou námitku, jež se nebojí sofistických figur, je možno odpovědět, že člověk, který mění sám sebe, není instrumentalizován ani reifikován, nýbrž se vyvíjí a osvobozuje. Jeho lidskost a důstojnost zůstává jediným cílem, jehož má být dosaženo. Jako by oni kritikové neviděli, nakolik jsou mnohé ideály lidství (třeba idea volnosti, rovnosti a bratrství) biologickou situací člověka popírány. Jestliže se někdo zrodí s genotypem změněným na základě projektu jiné osoby, není v žádném případě a priori omezena jeho autonomie, jak tvrdí například Jürgen Habermas. ¹⁸⁾ Právě naopak. Vždyť cílem eugenizmu by nemělo být nic jiného než vyloučit některá vrozená přírodní omezení a posílit autonomii, tudíž lidskou důstojnost.

Nemusí jít hned o „projektování nadčlověka“. Jde pouze o to, aby se mohl co největší počet lidí, kteří si to přejí, radovat z darů, jež příroda doposud poskytovala jen svým oblíbencům. „Jestliže existují staletí lidé, proč by se stovky neměli dožívat všichni? Jestliže existují géniové, proč neumožnit všem lidem, aby vynikali darem ducha?“ ptá se Jean Rostand. ¹⁹⁾

Jedním z nejzávažnějších důvodů, který by mohl vyznít ve prospěch prozatímního zákazu genetických manipulací ve stadiu oocytu, je poukaz na naši hlubokou nevědomost a na komplexitu všeho živého, doposud občas zahlédnutou jen z velké dálky. Biologové, jak jsme viděli například v případě klasického eugenizmu, často chtěli co nejrychleji uplatňovat své poznatky pro blaho lidstva. Jednali přitom opačně než Mefistofeles, jehož ústy Goethe praví: Té síly díl jsem já, jež chtíc páchat zlo, vždy dobro vykoná.

Než se případně vydáme na cestu zárodečných manipulací, je dobré vše pečlivě zvážit. Naštěstí technologie, které jsou v současnosti genetikům k dispozici, jsou (navzdory možnostem, jež ohlašují), hrozně neúčinné a špatně kontrolovatelné.

Předpokládejme, že by se rodiče rozhodli, aby jejich dítě vlastnilo místo defektního genu nějaký zbrusu nový. Pak by ovšem požadovali, aby byl jejich projekt zaručeně úspěšný. Jenže míra dnešní úspěšnosti několik málo procent pro aditivní transgenezi a několik promile pro substitutivní transgenezi může být přijatelná nanejvýš pro chov hospodářských zvířat, nikoli však pro tatínky a maminky, kteří chtějí ideální dítě.

Genetické dědictví individuí i populací je produktem evoluce. Bylo by proto přinejmenším neopatrné chtít je náhle drastickým způsobem měnit, dokud nebudeme znát mnohem hlouběji všechny důvody genetické struktury a důsledky, které by velké modifikace mohly přinést.

Doba, kdy bude možné po libosti se znalostí (všech?) možných důsledků měnit lidský genom, je nepochybně ještě daleko. Nelze však pochybovat o tom, že ten čas přijde. Je třeba, abychom na něj byli připraveni. Jak říká Jean Rostand: „Otázka nezní, jestli víme nebo jestli můžeme, nýbrž jestli chceme či jestli se odvážíme.“ ²⁰⁾

Dříve či později se nepochybně odvážíme. Pozvolna se odvažujeme už dnes. Současná medicína disponující prenatální, nebo dokonce preimplantační diagnostikou jistý druh negativního (vyloučení vad) a liberálního (nepovinného) eugenizmu zavádí. Argumenty ve prospěch kontroly genů (eugenizmu) jsou stejné jako ty, které hájí právo na potrat. Vycházejí z principu nejmenšího zla (nebo z požadavku vyhnout se nejhoršímu).

Otázka legitimnosti nového eugenizmu se tedy staví právě opačně, než se stavěla v první polovině minulého století. Eugenizmus může být i demokratický. Dnes již otázka nezní, je-li správné někoho nutit, aby podstoupil eugenická opatření, např. sterilizaci, proti své vůli. Právě naopak. Stojíme před zcela opačným problémem, totiž ve jménu jakých explicitních či implicitních kritérií lze někomu bránit v zásahu do „přirozenosti věcí“, tedy v eugenicko-terapeutickém zásahu na sobě či svých potenciálních dětech? Žádný demokrat nemůže zůstat necitlivý ke klíčové otázce: Kdo může pro nadcházející roky zavést omezení pro stále se množící individuální žádosti po eugenických opatřeních? A jakým způsobem by to mohl udělat? ²¹⁾

Klasický eugenizmus se zdobil a zaklínal univerzalistickou a autoritářskou rétorikou o spáse či povznesení lidstva apod. Nezajímal se o individuum. Byl pouze statistický a makropolitický. Galtonovský eugenizmus nechtěl vylepšit konkrétního jedinečného člověka, nýbrž pouze lidskou rasu, v prvé řadě populaci anglosaskou.

Nový eugenizmus je naopak přísně individualistický, mikropolitický, a především svobodomilný. Nová eugenika nemá v úmyslu změnit člověka, nýbrž změnit osud konkrétního jedince dle jeho vlastní volby či volby jeho rodičů, pokud sám ještě volit nemůže. Každý rozhoduje o sobě a o svých potenciálních dětech, z čehož ovšem plynou i mnohá rizika. Opakuji, problém nového eugenizmu není v totalitarizmu, nýbrž možná naopak v přílišném liberalizmu. V souvislosti s výběrem embryí se spíše ukazují meze demokracie než hrozba demokracii. Možná je nutné hledat principy limitující volnou poptávku po eugenice.

Při tomto hledání je však třeba si uvědomit, že genom není posvátný. Člověk není definován svým genotypem. Idea genetického determinizmu je falešná. Za „posvátné“ můžeme prohlásit pouze některé naše hodnoty, např. požadavek svobody či rovnosti, které jsou vázány na naši představu lidskosti. Genom není osoba, a je proto možno jej měnit s cílem, aby sloužil člověku, aniž by byla jakkoli postižena jeho lidskost.