Aktuální číslo:

2017/12

Téma měsíce:

Kontakty

Mozaika

Věda na stránkách světového tisku
 |  4. 8. 2003
 |  Vesmír 82, 473, 2003/8

Abelova cena udělena

Konečně se uznání dočkala i matematika. Za objevy ve fyziologii a medicíně, fyzice, chemii jsou udělovány Nobelovy ceny, matematiku však Alfred Nobel „vynechal“. Vědecký svět se to pokoušel napravit například Fieldovou cenou, jenže ta se uděluje jednou za čtyři roky a 11 000 dolarů jí v našem materiálně uvažujícím světě velkou prestiž nezajistí.

Nyní se k Nobelovým cenám přidružila Abelova cena za přínos matematice, letos jde o částku 816 000 dolarů, tedy patřičné zviditelnění. Niels Henrik Abel byl norský matematik, profesor univerzity v Oslu. Narodil se r. 1802 a svou první skvělou matematickou práci napsal už ve dvaceti letech. V pouhých sedmadvaceti, po stipendijním pobytu v zahraničí, však zemřel na tuberkulózu.

Jako první obdržel Abelovu cenu Jean Pierre Serre z Colle`ge de France. Matematikové potvrzují, že plným právem. Cenu mu odevzdával norský král Harald V., což snad trochu připomnělo, že matematika bývá považována za královskou vědu.

Nebeské znamení Konstantina I. Velikého

Před branami starověkého Říma stáli barbaři a uvnitř říše se šířilo křesťanství. Konstantinu I. se podařilo sjednotit západ a východ římské říše. Vyprávělo se o něm, že začal podporovat křesťanskou církev, protože na nebesích uviděl podivuhodný úkaz.

Pověst má patrně reálné jádro, aspoň to tvrdí švédský geolog Jens Orno, který se zabývá dopady meteoritů a planetek na naši planetu. V horách Sirente, severovýchodně od Říma, nalezl s kolegy dopadový kráter, který byl vyhlouben zhruba ve čtvrtém nebo v pátém století po Kristu. Rozlohou předčí fotbalové hřiště. Tým je přesvědčen, že právě dopad tohoto „vesmírného návštěvníka“ dal podnět k legendě o nebeském znamení, které spatřil Konstantin.

Sám podnět k nálezu byl poněkud „nevědecký“. Jens Orno se díval do turistického průvodce tamní přírodní rezervací Sirente-Velino a spatřil okrouhlé jezero o průměru 115 až 140 metrů s charakteristikami dopadového kráteru, v jehož okolí byla řada kráterků menších rozměrů.

Vše nasvědčovalo tomu, že na Itálii dopadl meteorit o průměru deseti metrů, který se před dopadem začal drobit. Další rozbor hornin vypověděl, že se dopad odehrál v roce 412 plus minus 40 let. Uvolnilo se při něm tolik energie jako při výbuchu malé atomové pumy – a tak nějak také tento jev vypadal, včetně zemětřesení, tlakové vlny a hřibovitého mraku. Má tedy legenda o nové hvězdě, která přilétala stále blíž a blíž, až zmizela v horách, reálný základ?

Zlatý důl kontra peníze

Ve Spojených státech se konstatuje, že věda prohrála bitvu o příležitost vybudovat mezinárodní výzkumné centrum. Nepoužívaný zlatý důl Homestake v Jižní Dakotě chtěli vědci proměnit v rozsáhlou podzemní laboratoř, kterou by využívalo mnoho oborů – od geologie po fyziku elementárních částic. Zatím však nemají peníze na to, aby hradili odvodnění, a vlastník – společnost Barrick Gold z Toronta – chce už v červnu odvodňovací systém vypnout. Až vědci získají prostředky, budou možná muset nejdřív ze zaplaveného dolu vyčerpat vodu.

Homestake je nejhlubší důl v celých Spojených státech (2,4 km pod povrchem). V provozu byl přes sto let a jeho těžební činnost byla ukončena r. 2001. „Zdejší výzkumné centrum mohlo být jedním z nejdůležitějších projektů mezinárodní vědy 21. století,“ konstatuje John Bahcall z Ústavu pokročilých studií v Princetonu, předseda komise, která pro mezinárodní centrum hledala vhodné místo. Vědci spolupracovali s homestakeskými horníky celá desetiletí, např. tu koncem šedesátých let začal Ray Davis pracovat na svých experimentech se slunečními neutriny a počátkem sedmdesátých let publikoval první výsledky. Mimo jiné tedy důl přispěl k tomu, že loni Ray Davis obdržel za neutrina Nobelovu cenu.

Společnost Barrick Gold z Toronta tvrdí, že by si přála, aby projekt pokračoval, ale 300 000 dolarů měsíčně na čerpání vody si nemůže dovolit. Astrofyzik Stephen Hawking a řada laureátů Nobelovy ceny poslali společnosti dopis, v němž ji žádají, aby důl nezaplavovala, protože americký Kongres už na projekt laboratoře odsouhlasil částku deset milionů dolarů. Čerpání však bylo 10. června přesto ukončeno s odůvodněním, že nejde jen o provoz pump, ale o komplexní údržbu dolu, která je mnohem nákladnější. Podle nich by v budoucnu nemělo být nepřekonatelným problémem opět důl odvodnit, trvalo by to prý jenom šest měsíců.

Wick Haxtan z Washingtonské univerzity v Seattlu, jeden z šéfů skupiny, která se zabývá přípravou laboratoře, s tím nesouhlasí. Laboratoř získá potřebné financování nejdřív v roce 2006, a pak by vysoušení dolu trvalo dva až čtyři roky. Ani ve vysušených prostorách by nebyly realizovatelné všechny plánované výzkumné programy; například by odpadla možnost podzemního studia mikrobů.

Společnost namítá, že jí dnes nikdo nemůže slíbit, že se stavba laboratoří uskuteční. Co když budoucí prezident Spojených států nebude projektu nakloněn? Vědci patrně přestanou na projektu laboratoře pracovat, ale „pro jistotu“ se přidrží problematiky, jíž se tam chtěli věnovat. Doufají, že laboratoř svou dočasnou smrt přežije.

„Večerní krajina s vycházejícím měsícem“ datována astronomy

Astronomové se opět pletli do práce kunsthistorikům a určili přesně dobu vzniku dalšího obrazu Vincenta van Gogha. Už před několika lety astronomové datovali jeden jeho obraz podle polohy jasné hvězdy; nyní využili pozici Měsíce.

Víme, že obraz „Večerní krajina s vycházejícím měsícem“ vznikl v létě roku 1889, kdy byl van Gogh hospitalizován v ústavu dr. Peyrona v Saint Rémy. U většiny Goghových obrazů znají historikové umění datum vzniku díky tomu, že o nich Gogh psával ve svých dopisech, v tomto případě však datum v dopise chybí.

Astronomové Donald a Marillyn Olsonovi a Rusell Descher z Texaské univerzity se vydali do Saint Rémy a našli místo, odkud van Gogh krajinu maloval. Pak hledali v astronomických tabulkách dobu, kdy byl úplněk na místě, na němž ho malíř zachytil. Zjistili, že to mohlo být buď 16. května, nebo 13. července r. 1889, květen však vyloučili, protože tehdy nemohl van Gogh malovat kupky sklizeného sena. Jediným přijatelným datem je tedy 13. červenec 1889, a to v devět hodin osm minut večer. Z umělcova životopisu víme, že v ten den skutečně maloval, prožíval právě období duševní pohody.

Trávník pro alergiky

Genetici z Melbournské univerzity genově pozměnili trávu, aby neobsahovala nejrozšířenější alergeny vyvolávající sennou rýmu. Genově pozměněná tráva by už měla být pokusně vysévána v Americe na trávníky, jimž by se lidé trpící alergiemi nemuseli tolik vyhýbat (alergeny má potlačovat z 50 %).

Jílek vytrvalý, jehož geny vědci ovlivnili, tvoří v zemích Evropské unie značnou část travního semene. Podle názoru lékařů je právě jílek hlavní příčinou senné rýmy, jak v Evropě, tak v Austrálii, i když sennou rýmu vyvolávají i jiné traviny.

K proměně trávy použil German Spanenberg z Melbournu podobnou techniku, jaká byla rozpracována pro genově upravenou kukuřici odolávající hmyzím škůdcům. Australské vědce láká nejen možnost pomoci alergikům, ale také doufají, že tímto způsobem přesvědčí zase pár odpůrců genově modifikovaných rostlin.

Lidé se pletou do soupeření lososů

Mladí lososi, kteří jsou chováni na rybích farmách, se třou daleko intenzivněji než lososi ve volné přírodě. Znamená to, že šlechtěné ryby, které uniknou z chovů, potlačují přirozenou rybí populaci a snižují biologickou diverzitu?

Na rybích farmách jsou lososi šlechtěni, aby rostli rychleji, a protože velikostí předčí mladé lososy žijící ve volné přírodě, jsou i úspěšnější v rozmnožování. (O dospělých uprchlících z rybích chovů to neplatí, ti jsou v rozmnožování naopak méně aktivní.)

Uprchlí lososi stačí oplodnit až třetinu všech lososích jiker. Angličtí vědci z Oxfordské univerzity zkoumali plodnost ryb z farem, z oceánu a z řek. Zjistili, že „mladíci“ z farem jsou jako otcové úspěšnější o 25 %, viditelně úspěšnější byli ještě i kříženci lososů z přírody a z farem. Šlechtění uprchlíci tedy své geny stále více šíří, což nemusí být lososům ku prospěchu. Světový fond na ochranu přírody konstatoval, že v posledních dvou desetiletích populace atlantského lososa poklesla o 45 %, zatímco populace lososů odchovávaných lidmi se zmnožila. Chov lososů se začíná uplatňovat i při atlantském pobřeží Severní Ameriky a Chile, budou tedy genově pozměňováni i atlantičtí lososi.

Chránit světovou populaci lososů před uprchlíky z farem se už r. 1994 rozhodlo sedm států, ale jak se ukazuje, rezoluce se zatím příliš neuplatnila.

Stane se NANO stejným strašákem jako GMO?

Environmentální aktivisté a nátlakové skupiny bojující proti „genově manipulovaným potravinám“ se patrně pustí také do veškerých nanotechnologií. V červnu se na dva dny sjeli z celého světa do Bruselu, aby diskutovali o moratoriu na nanotechnologie i jejich výzkum.

Tony Juniper, ředitel organizace „Přátelé Země“, přirovnává chystanou kampaň proti nanotechnologiím k protestům proti genově modifikovaným potravinám před osmi devíti lety. Odpor proti „atomově modifikovaným organizmům“ má být velice masivní. Argumentuje se nedostatkem informací o nanočásticích, které se již staly součástí výrobků, jež veřejnost kupuje. Jako příklad se uvádí opalovací krém proti slunečnímu záření, který obsahuje i nanočástice oxidu titaničitého. Co když se tyto nanočástečky dostanou hlouběji do těla?

Vyvyan Howard, toxikolog z Liverpoolské univerzity, konstatuje, že se „nano“ začíná ztotožňovat s „jedovatý“. Na bruselské setkání aktivistů nebyli vědci přizváni, a proto upozorňují, že problémy bezpečnosti nanotechnologií neopomíjejí. Např. vědečtí pracovníci Centra pro biologické a environmentální nanotechnologie na Riceově univerzitě v Houstonu předložili loni zprávu o svých aktivitách americké Agentuře pro ochranu životního prostředí, která na studie této problematiky vynaložila pět milionů dolarů.

Vlivu nanotechnologií na lidské zdraví a životní prostředí se věnovalo i výroční zasedání Americké chemické společnosti. „Nic nedržíme pod pokličkou,“ říká Ottilia Saxlová, ředitelka Ústavu nanotechnologií ve skotském Stirlingu. Mark Welland z Cambridžské univerzity prohlásil, že je zděšen neúčastí vědců při veřejných diskusích na toto téma. Přitom americká National Science Foundation předpovídá, že v roce 2015 bude trh nanotechnologií dosahovat jednoho bilionu dolarů. M. Welland to vidí černě: „Je snadné lidi nanotechnologiemi děsit a těžké vyvést je z omylu.“

Patří krásná tvář ke krásnému hlasu?

Věřte, nevěřte… Ve Spojeném království zjistily dvě anglické badatelky, že ženy s neobyčejně půvabnou tváří mívají také překrásný hlas. (Výzkumný tým až nevědecky přirovnával hlasový projev žen ke zpěvu vábných sirén.)

Sarah Collinsová a Carole Missingová z Nottinghamské univerzity přehrávaly mužům záznam hlasu třiceti mladých žen, a pak jim ukázaly jejich fotografie. Ženy s nejkrásnějšími hlasy muži ocenili jako nejatraktivnější vzhledem.

A jak je to s půvabnými muži? U krásných pánů bylo zas prý zjištěno, že mají nejkvalitnější sperma. Tým Carla Solera ve španělské Valencii vybral podle lékařských kritérií muže, kteří mají šanci zplodit kvalitní potomstvo, a pak ženy vybíraly z předvedených mužů ty, kteří jsou podle jejich mínění krásní a mají sex-appeal. Za nejpřitažlivější označovaly ženy neomylně ty muže, u kterých lékaři zjistili, že mají nejkvalitnější sperma.

Můžeme si být jisti před zemětřesením?

Na světě jsou oblasti, kde se lidem neustále země zachvívá pod nohama, a jinde mají štěstí, tak jako my v České kotlině. Podobně se i Australané domnívali, že jim zemětřesení téměř nehrozí, byť na jihovýchodě kontinentu byly v posledních 150 letech zaznamenávány menší otřesy (největší bylo newcastleské zemětřesení, které r. 1989 zabilo devatenáct lidí). Mike Sandiford z Univerzity v Melbourne se však domnívá, že se určité známky zemětřesné aktivity musely v Austrálii projevovat v průběhu posledních šest milionů let, a případy na jihovýchodě světadílu nemusí být ničím novým. Podle Sandiforda právě zemětřesná aktivita vyzdvihla horstva v Jižní Austrálii a Victorii.

Proč zas Austrálie začíná být neklidná? Tento kontinent pluje spolu s Indií na rozlehlé indicko-australské desce, kterou obkličují desky africká, euroasijská, pacifická a antarktická. A právě s euroasijskou a pacifickou deskou se Austrálie střetává. Proč se otřesy projevují na jihovýchodě kontinentu? Může to být tím, že tam je vyšší výskyt radioaktivních prvků, které zemskou kůru rozehřívají, a tím se kůra ztenčuje.

Voda v údajích Organizace spojených národů

Stále víc se potvrzuje, že se voda stane možná nejožehavějším problémem lidstva v našem novém století. Vody je sice na této planetě hodně, ale k úpravě na pití se hodí jen 2,5 % a tři čtvrtiny z ní jsou skryty v polárním ledu a ledovcích. V řekách a jezerech máme k dispozici z celkového množství jen 0,3 %.

Lidstvu to už nestačí. V materiálech Organizace spojených národů se uvádí, že za čtvrt století už nebude voda stačit ani k pití, natož na zavlažování polí. Už dnes má téměř polovina lidstva (v osmdesáti státech) s nedostatkem vody nepříjemné zkušenosti. Například v ekologicky celkem šetrném Spojeném království se spotřebuje 135 litrů vody na osobu, lidé v rozvojových zemích však mají k dispozici pouhých 10 litrů. Jestliže k jídlu a pití vystačíme, dejme tomu, se čtyřmi litry vody za den, potrava na jediný den pro jediného člověka k své výrobě vyžaduje od 2000 do 5000 litrů vody. Zemědělství spotřebovává 80 % vody, přitom jí ale 60 % promrhá.

Ne že by se vlády nesnažily nedostatek vody řešit. Za uplynulých dvacet let se zlepšila situace v zásobování pitnou vodu dvou a půl miliardy lidí. Přesto dosud každý šestý člověk na světě žízní. Závadná voda poškozuje ročně zdraví více než miliardy obyvatel planety – každých osm vteřin zabíjí jedno dítě.

Zkrátka zajistit pitnou vodu by si vyžádalo vydávat do r. 2025 každoročně 180 miliard dolarů, což by ovšem fungovalo jen za předpokladu, že by se do toho nezamíchala politika a státy by o vodu nevedly války. Polovina lidstva totiž využívá řeky, které jsou „mezinárodní“ – jejich povodí leží na území více států.

Ve velkoměstech víc zmoknete

Jestliže nejste rádi, když promoknete a nad hlavou vám zuří prudká bouře, nestěhujte se do velkoměst, zvláště přímořských, kde vám hvízdá vítr v zádech.

Radí to Marschall Shepherd z Goddardova kosmického centra v Marylandu a Steve Burian z Arkansaské univerzity. Oba badatelé zpracovali údaje americké umělé družice Země, která sledovala deště v letech 1998–2002 v Houstonu a jeho okolí.

Zjistili, že v samotném městě byly srážky o 29 % vyšší, a dokonce o 44 % intenzivnější byly v místech, kde vanou větry od moře než tam, kde se vzdušné proudy pouze zvedají vzhůru. Všechna města jsou, jak dobře víme, ve srovnání s okolím teplejší, a proto vytvářejí vzestupné větry, které přispívají k mohutnější tvorbě oblačnosti. Efekt je ale zřetelnější v přímořských městech, kde se vítr v ulicích více prohání.

Po ledové době dostalo zemědělství šanci

Zemědělství bylo vynalezeno i na Nové Guineji. Tato oblast, dosud považovaná za tišinu civilizačního vývoje, byla nyní odhalena jako jedno ze světových center vzniku zemědělství. Dosud se uvádělo, že proměna lidstva související se vznikem zemědělství proběhla nezávisle na šesti místech: před 11 000 v proslulém úrodném půlměsíci Mezopotámie, v povodí Eufratu a Tigridu, před 9000 lety v čínské nížině řek Jang-c’-ťiang a Žluté řeky, před 9000 až 4000 lety na severovýchodě Nové Guiney, před 5000 až 4000 lety ve středním Mexiku a při severním pacifickém pobřeží Jižní Ameriky a před 4000–3000 lety na severovýchodě dnešních Spojených států.

Tvrzení, že zemědělství vzniklo nezávisle také na Nové Guineji, je v rozporu s tradiční představou, že pěstování rostlin nevyhnutelně vede ke koncentraci osídlení a rozvrstvování společnosti. „Právě v zemědělském území Nové Guiney zůstala společnost rovnostářská a osídlení rozptýlené,“ konstatuje Simon Haberle z Australské národní univerzity v Canbeře. Tin Denham z téže univerzity vedl tým zkoumající oblast vysočiny na severovýchodě ostrova a odhalil tam stopy po zemních pracích, jež svědčí o pěstování, sklizni, a dokonce nezbytných zavlažovacích drenážích. Radiouhlíkovou metodou i pylovými analýzami v usazeninách bylo stáří nejstarších nálezů datováno do doby před 10 000 lety a stopy už vyspělejšího zemědělství se zavodňováním mají být staré zhruba 7000 let.

Názory, že zemědělství mohlo na Nové Guineji vzniknout samostatně, se vyskytovaly už dřív, ale chyběly důkazy. Katharina Neumannová z Ústavu prehistorie a protohistorie Univerzity ve Frankfurtu nad Mohanem se závěry australských badatelů souhlasí. Nové nálezy podporují představu, že teplé podnebí, které nastoupilo po poslední době ledové, uspíšilo vznik zemědělství v různých koutech světa. A jak se zdá, nemusel být všude spojen s urbanizací, civilizační vývoj má patrně více možností.

Ke stažení

RUBRIKA: Mozaika

O autorovi

Ivo Budil

Mgr. Ivo Budil (*1933-2007) vystudoval žurnalistiku na filozoficko-historické fakultě UK, v letech 1955–1974 pracoval v čs. rozhlasu, od roku 1980 do roku 1990 pracoval v redakci Vesmíru. V roce 1990 se vrátil do Čs. rozhlasu, kde připravoval zejména pořad Meteor, později pracoval v radiu Leonardo. Zemřel 24.10.2007

Doporučujeme

Přemýšlej, než začneš kreslit

Přemýšlej, než začneš kreslit

Ondřej Vrtiška  |  4. 12. 2017
Nástup počítačů, geografických informačních systémů a velkých dat proměnil tvorbu map k nepoznání. Přesto stále platí, že bez znalosti základů...
Tajemná „Boží země“ Punt

Tajemná „Boží země“ Punt uzamčeno

Břetislav Vachala  |  4. 12. 2017
Mnoho vzácného zboží starověkého Egypta pocházelo z tajemného Puntu, kam Egypťané pořádali časté obchodní výpravy. Odkud jejich expedice...
Hmyz jako dokonalý létací stroj

Hmyz jako dokonalý létací stroj

Rudolf Dvořák  |  4. 12. 2017
Hmyz patří k nejdokonalejším a nejstarším letcům naší planety. Jeho letové schopnosti se vyvíjely přes 300 milionů let a předčí dovednosti všech...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné