Tygr ussurijský

Hodně přes dva metry od špičky čenichu ke kořeni ocasu, metrová výška v kohoutku a více než tři metrické centy živé hmotnosti – to jsou krajní parametry největší žijící kočkovité šelmy, tygra ussurijského (Panthera tigris altaica). Úctyhodný dojem budí svým majestátním vzhledem, velkou hlavou opatřenou delšími licousy, širokými tlapami s deseticentimetrovými drápy a robustní postavou, kterou v zimě ještě umocňuje místy až 10 cm dlouhá hustá srst (na 1 cm2 je asi 3000 chlupů). U starých samců vytvářejí prodloužené chlupy v zátylku, na hrdle a na hrudi dokonce jakousi hřívu. Nesmíme opomenout ani impozantní řev, slyšitelný údajně až na vzdálenost 3 km. Uvedené tělesné dispozice souvisejí s prostředím, které tento poddruh obývá. Na rozdíl od jižních forem tygra, zvyklých na teplé vlhké klima, se tygr ussurijský musí vyrovnávat s drsnými podmínkami v podobě vysoké sněhové pokrývky a teplot klesajících až k –40 °C.

V současné době se tygr ussurijský vyskytuje především na ruském Dálném východě v nehostinných horských lesích Přímořského kraje a v okolí Chabarovska, několik posledních jedinců obývá i přilehlé pohraniční oblasti Číny. Ještě v 19. století však jeho areál sahal až do jihovýchodní Sibiře (Zabajkalí), severovýchodní Číny (bývalého Mandžuska) a na sever Korejského poloostrova. Dnes se ani nechce věřit historickým záznamům, podle nichž bylo tehdy ročně (!) loveno 120–150 tygrů. Na druhé straně to vysvětluje, proč došlo počátkem 20. století k náhlému zlomu – roční úlovky postupně klesaly z 50–60 kusů (1900 až 1905) na pouhých 8 kusů po r. 1920. K neblahému osudu největšího tygra přispělo i dokončení Transsibiřské magistrály.Hlavní problém však nespočíval ani tak v narušení celistvosti tajgy (dnes to neplatí) jako v snazší dostupnosti dříve odlehlých končin – na východ přijížděli stále častěji lovci toužící po zajímavé trofeji, a opačným směrem naopak putovalo mnoho živých tygrů do oblíbených ruských cirkusů a zvěřinců. Netrvalo dlouho a přišla první vážná krize – v roce 1940 klesl počet volně žijících zvířat na pouhých 20–30 jedinců.

Ke zvratu v hrozivém populačním vývoji nakonec paradoxně přispěly válečné události a následná stalinská genocida domorodého obyvatelstva. V roce 1947 byl konečně vydán úplný zákaz lovu a na několik let i odchytu živých zvířat do zajetí, a zároveň bylo založeno několik chráněných území (nejznámější jsou biosférická rezervace Sichote Alin a Lazovská rezervace). Uvedená opatření se projevila příznivě – do r. 1957 stoupl počet tygrů ussurijských na 60–65 kusů, po dalších deseti letech bylo napočítáno 120–150 jedinců a početnost nadále vzrůstala (r. 1971 na 134–158 kusů, r. 1985 už měla 250–400 kusů), až se počátkem devadesátých let ustálila na 350–400 kusech.

Druhé krizové období přinesl ussurijským tygrům rozpad Sovětského svazu. Následné společenské změny způsobily, že ochrana rezervací i hranic ochabla, a tím se otevřela cesta pytlákům i pašerákům. Nesmíme totiž zapomínat, že se téměř všechny části tygřího těla, včetně trusu a moči, dosud využívají v tradiční východoasijské medicíně a je po nich stále velká poptávka. Nejžádanější jsou kosti, za které překupníci dostanou na černém trhu až 2000 amerických dolarů za kg. Připravují se z nich pilulky, léčivé náplasti a masti na léčení tyfu, malárie, astmatu, revmatických bolestí v kloubech i svalech a vředů všeho druhu. Lákavé jsou i ceny za tygří kůži (10 000 amerických dolarů) či penis (170 dolarů). Jako posilující nápoj má věhlas tinktura „tygří víno“, mnozí Arabové zase věří, že lebka pod polštářem chrání majitele před zlými duchy; zuby, drápy či kožešina se dosud používají jako talismany. Sečteno a podtrženo, stavy tygrů ussurijských začaly opět dramaticky klesat a kolem r. 1993 bylo napočítáno nanejvýš 150 jedinců.

V roce 1994 proto vyhlásila ruská vláda projekt (nazvaný podle původního ugedejského názvu tygra) Amba, který pokračuje dodnes. Se zahraniční podporou zřídila dvě speciální jednotky s dobrýmm technickým vybavením, zejména terénními vozy, vysílačkami, výpočetní technikou a zbraněmi. Úkolem „strážců tygrů“ bylo nejen omezit činnost pytláků, ale také přerušit síť pašeráckých gangů a mafií. Bilance téměř desetileté operace je příznivá – ztráty způsobené pytláky se snížily zhruba o 70 % a stavy tygrů mají opět stoupající trend, podle nejoptimističtějších odhadů se pohybují znovu na někdejších 400–470 kusech. Jejich další prosperitu může zajistit dostatečná nabídka stanovišť, proto se mezinárodní organizace nyní snaží v rámci projektu Amba zamezit pokračující těžbě dřeva v tajze a finanční podporou povzbudit vyhlášení dalších rezervací o rozlohách, které nelze s evropskými poměry srovnávat; jedna samice dospělého tygra totiž pro sebe potřebuje území velké 400 km2, a samec dokonce 1000 km2.

Významnou roli v záchraně tygra ussurijského bezpochyby sehrála skutečnost, že je již dlouho chován v zajetí (mezi ohroženými druhy a poddruhy savců patří jeho chov k nejstarším). Může se pochlubit vskutku úctyhodnou bilancí, neboť do plemenné knihy bylo dosud zaznamenáno více než 4000 jedinců, z nichž naprostá většina přišla na svět v zajetí; z přírody bylo dovezeno pouze okolo stovky tygrů. V „kauze“ tygra ussurijského se dostáváme k paradoxu – v zajetí jich žije mnohonásobně víc než v přírodě.

Už před řadou let však dosáhl záchranný chov tygra ussurijského hranice, kterou se zatím nepodařilo překlenout. Na rozdíl od jiných druhů (např. kondora kalifornského, bernešky havajské, koně Převalského či adaxe) totiž zatím neexistuje cesta jak odchované tygry vypouštět zpět do přírody. Jejich vazba na člověka je natolik silná, že ji nepřekoná ani pocit „znovunabyté“ svobody. Navíc se i dnes mezi divokými ussurijskými tygry objeví „lidožrouti“ (povětšinou nemocná či jinak hendikepovaná zvířata), které musí strážci rezervací odstřelit. Denní spotřeba 7–9 kg masa činí z ussurijského tygra natolik nákladného chovance, že si ho nemůže dovolit každá zoo. Ročně se narodí asi 50 mláďat, ale na směnném trhu o ně není příliš velký zájem. Poddruh tygra, který je v přírodě ohrožený, se v zajetí stává nadbytečným…