Jak čaj souvisí s Brnem?

Přestože je Česká republika vedle čajových velmocí úplná nula – nejenže se čaj u nás nikdy nepěstoval a pěstovat nebude, ale donedávna se tu pořádně ani nepil – můžeme se tiše radovat z výsady, kterou by nám mohli závidět i Číňané, kdyby si jí všimli. V odborném jméně čaje je totiž zvěčněna památka na jednoho Brňáka.

„České“ slovo čaj pochází samozřejmě z čínštiny. Ve standardní čínštině se čaj řekne čcha, zatímco v dialektu provincie Fu-ťien má podobu t’é [tché]. Holandští obchodníci, kteří čaj přivezli do Evropy, měli zpočátku styky spíš v zmíněné dialektologické oblasti, a proto tomuto nápoji začali říkat thee. Od nich převzali název Němci, Italové, Španělé, Maďaři, Dánové, Norové, Švédové a v mírně pozměněné podobě i Angličané (tea), Francouzi (thé), Finové (tee), Korejci (ta) aj. Naproti tomu Rusové, Mongolové, Indové, Pákistánci, ale i Portugalci převzali název, který je v Číně nejrozšířenější – a ten jsme si (nejspíš prostřednictvím Rusů) přivlastnili i my spolu se Slováky, Bulhary, Srby, Chorvaty, Poláky a Ukrajinci. (Thé u nás zůstalo omezeno pouze na bylinkový odvar.) V češtině je slovo čaj doloženo od r. 1827, ale ještě v 1. dílu Jungmannova slovníku z r. 1835 najdeme pouze ostýchavou zmínku čag viz čeg – thé, přičemž pod heslem thé čteme: „Rusky slowe čaj, což by znělo po česku čeg“. Ani sám veliký J. Jungmann nemohl tušit, že v Praze na Ferdinandově (Národní) třídě vyroste ruský čajový velkoobchod a spolu s nápojem převezme náš národ nezměněný ruský název.

A teď z Prahy do Brna: V 18. století měl už čajovník v Evropě slušnou reputaci, a proto se o něj začal ve Švédsku zajímat Carl Linné, který požádal jednoho kapitána (jmenoval se Exberg), aby mu z Číny přivezl celý keř. Rozhodl se totiž, že tuto rostlinu popíše a pojmenuje. Když pro ni v roce 1768 hledal jméno, vzal za základ jednu z čínských variant a dospěl k podobě Thea sinensis. Vydělil dokonce dvě formy (Thea bohea a Thea viridis), jenže pak vyšlo najevo, že černý a zelený čaj pocházejí z téže rostliny, rozdíl je jenom ve zpracování listů. Problematický keř posléze přejmenoval O. Kuntz, který ho zařadil k správnému rodu a přidělil mu jméno Camellia sinensis. Kamélie jako takové byly ovšem pojmenovány na počest brněnského jezuity, misionáře, botanika a znalce východoasijských léčivých rostlin Jiřího Kámela (1706), jehož jméno v polatinštěné klášterní podobě znělo Camellius. Mohli byste namítnout, že rod Camellia má bezmála 270 druhů, a zásluha Moravanů o čaj je tedy víc než sporná. Existují však doklady o tom, že Jiří Kámel na příbuznost čajovníku s květinovou ozdobou na večerní toaletě souchotinářské dámy upozornil.

V češtině je čaj mladý, mladá jsou i rčení. Z vojenského slangu první světové války pochází šel na čaj k báťuškovi (nechal se zajmout od Rusů), mladší je obecně rozšířené dostal horký čaj (bylo mu vyhubováno), ze studentského slangu let nedávných pochází rčení jít na čaj (na malou stranu). Proč se v Čechách něco nedomrlého přirovnává k slabému čaji, kdežto něco omračujícího k silné kávě, dovtípí se alespoň ten, kdo zažil „čaj“ školních jídelen a menz.

Jestliže si ve slovníku přečteme synonyma adjektiva opilý alespoň od písmene n-(nacáknutý, nacamraný, nacucaný, načaptaný, nadraný, nadrátovaný, nadundaný, nadzinganý, nachlámaný, nachmelený, nakulený, nalopaný, namotaný, napařený, napraný, naražený, nastříknutý, natrknutý, natrunčený, navalený atd.), dospějeme k závěru, že kýženou cestou k střídmosti může být právě čaj. A až zas v televizi „Cyroš s Metodem přislintají na Špilas“ skrze pivo, vzpomeňme, že i čaj jeví ambice stát se brněnským fenoménem.