Hraje Bůh dřevěnými kostkami?¹⁾

Dřevo doprovází člověka již od počátku. V podobě primitivních nástrojů, obydlí či paliva se stalo nedílnou součástí jeho života. Postupně člověk vytvořil pro dřevo řadu kvalitativních i kvantitativních hledisek – od technologických, technických či ekologických po ekonomická, estetická až mystická. Bez jakéhokoliv zlehčení přečkalo dřevo – a s ním i někteří jeho rostlinní nositelé – dlouhou dobu nezájmu, milion let prostého využívání a posledních pár století vědeckého zájmu. Dalo by se očekávat, že množství uplynulého času dodá váhu hodnotě, která je v něm skryta. Paradoxně ale právě mnohaletý každodenní kontakt a dosažitelnost v širším slova smyslu z něj činí v lidských očích fádní spotřební materiál. Teprve nedostatek dřeva, odvozených produktů a finančních prostředků pro jejich zpracování vytváří potřebu, aby byly některé prvky výroby materiálů na bázi dřeva efektivnější.

Materiál rozmanitých vlastností

Dřevo lze definovat řadou způsobů, schopných postihnout některou z podstat jeho existence. ²⁾ Obecnost definic pak dává tušit rozmanitost možného vnitřního uspořádání i vnějších projevů. Rozmanitost však nespočívá pouze v množství druhů rostlinných zástupců, ale je součástí každého jedince. Jedním z nejpropracovanějších rostlinných zástupců (z morfologického, ekologického, fyzikálního i mechanického hlediska) je ve střední Evropě smrk obecný (Picea abies).

Současné technologie zpracování se v návrzích na zefektivnění výroby stále častěji dovolávají nových matematických modelů schopných popsat rozmanitost možného projevu v rámci daného jedince. Rozmanitost lze dokumentovat z různých hledisek, ale zaměřme se na mechanické a fyzikální vlastnosti, které jsou v technologickém procesu nejdůležitější. Z tohoto pohledu lze dřevo charakterizovat jako anizotropní materiál. Anizotropie ³⁾ se v jednotlivých, rozdílně organizovaných úsecích liší, navíc se úseky mohou překrývat.

Pro dřevařský průmysl je nejdůležitější kmen, který lze postupně rozlišit až na buněčnou (mikroskopickou), popř. ještě detailnější (submikroskopickou) úroveň. Vlastnosti se však mění i uvnitř měřítek – v rámci struktur. Lze vypozorovat závislost jednotlivých pletiv, dřevních elementů apod. na poloměru vzdálenosti od středu kmene, na výšce či poloze uvnitř letokruhu. Organizované celky je třeba rozlišit, a potom je vymezit jako projev obecného principu hierarchické výstavby.

Makroskopické a mikroskopické měřítko

Proměnlivost vlastností lze dokumentovat na mnoha případech, např. na makroskopickém i mikroskopickém měřítku se mechanické vlastnosti ve třech hlavních směrech liší v jednom řádu, avšak změna v rámci jednoho měřítka se ve vybraném hlavním směru ortotropie ⁴⁾ rovněž může pohybovat v jednom, popř. i ve dvou řádech. Průběh závislosti napětí na deformaci při statickém namáhání může mít charakter podobný jako kovové materiály, stejně dobře jako materiály pěnové.

Příčinu tohoto faktu se od r. 1670 snažilo popsat více než 17 (známějších) modelů, všechny však přistupovaly k materiálu homogenizovanému na makroskopickém měřítku. Na druhou stranu při zpětné rekonstrukci chování vycházely pouze ze středních hodnot rozložení mechanických vlastností a ochuzovaly výsledný projev právě o tu širokou škálu rozmanitosti. Z pochopitelných důvodů se proto od sedmdesátých let 20. století přesouvá zájem na nižší měřítka – mikroskopické a submikroskopické. Zkoumalo se chování buněčných nosných elementů (u smrku jsou to tracheidy neboli cévice) a jejich buněčných vrstev. Výsledkem byl analytický vrstvený model i homogenizovaný skeletární model cévice. V devadesátých letech nárůst výpočetního výkonu umožnil zachovat proměnlivost vybraných organizovaných struktur v podobě geometrické konstrukce letokruhů, a tím rozlišit různé poměry jarního a letního dřeva v rámci letokruhu, prozatím řešené převážně jako rovinné problémy. Zároveň se začaly rozlišovat detaily v modelech odvozených z anatomické stavby (rozpoznány byly pětihranné či šestihranné až nepravidelné průřezy tracheid).

Samostatný směr tvoří verifikační modely, které vycházejí z fotografické předlohy vzorku a provádějí extrapolaci do makroskopického měřítka (obr. 321 vlevo dole). Takové modely se pohybují v rozměru 0,01–0,1 mm a umožňují zahrnout i drobné detaily, např. ztenčeniny buněčné stěny a vzájemný kontakt tímto způsobem perforovaných buněčných stěn. Omezené schopnosti výpočetní techniky limitují množství detailů zahrnutých v modelu na jedné straně a velikost simulovaného regionu na straně druhé.

Pravděpodobnostní modely

Kombinací výše uvedených jsou pravděpodobnostní modely, které popisují anatomickou strukturu dřeva na základě statistického rozložení morfologických parametrů (délky, šířky, tloušťky) stavebních elementů včetně vlivu nadřazených struktur s vlastní organizací. V porovnání s rovinnými modely je pravděpodobnostní model složitější a je schopen popsat menší oblasti (viz obrázek pod článkem), avšak několikanásobně rozsáhlejší ve srovnání s verifikačními modely. Oproti předešlým modelům není výstupem jedno řešení odpovídající dané oblasti, ale sada řešení, která reprezentují výsledky zvoleného fyzikálního problému na statisticky ekvivalentní pozici. Pojem statisticky ekvivalentní pozice zde v přeneseném významu označuje zvolený počet reprezentantů simulované oblasti s pravděpodobným vnitřním uspořádáním podle zvolené funkce hustoty pravděpodobnosti příslušející morfologickým parametrům tracheid. Velikost oblastí může být v extrémních případech až několik cm2 v průřezu, a tedy několik tisíc buněk, čímž přechází na makroskopické měřítko a postihuje tak variabilitu a převažující chování podstatné části tohoto materiálu.

Současné pravděpodobnostní modely jsou prozatím realizovány pouze na jednodušších strukturách dřeva. Geometrie vyjadřuje kompromis mezi splněním základních rozpoznávacích znaků, pravděpodobným tvarem elementů a nedostatkem informací o reálné struktuře. Modely formované tímto způsobem vzhledem k popisu prosté geometrie mohou být aproximovány některou z numerických metod vhodných pro zvolený fyzikální problém – např. od mechanické úlohy po vázané fyzikální problémy vlivů teploty, vlhkosti, času… Většina prací má však i další nemalý význam, který spočívá v odhalování výstavbového principu, a tím i obecnějšího popisu nezávislého na lokálních hodnotách materiálových vlastností.

Dřevo je bezesporu spotřebním materiálem, na který jsme si zvykli dívat se jako na materiál homogenní a popisovat jeho chování tímto způsobem. Avšak rozmanitost, proměnlivost, a především obtíže, se kterými se lze setkat při jeho citlivějším a podrobnějším popisu, jej činí přinejmenším překvapivým, a tím snad i méně fádním. ⁵⁾