Příživník, nebo souputník archeí?

Vědci objevili podivnou skupinu drobounkých mikrobů žijících při dně moří na povrchu mikrobů jiných. Tyto nově objevené mikroorganizmy se nazývají Nanoarchaeota. Náleží ke skupině Archaea, jedné ze tří uznávaných říší živých organizmů. V průměru mají tito drobečkové 0,4 mikrometru a zdá se, že nejsou schopni žít samostatně. Nevíme přesně, co malí příživníci ze svých hostitelů získávají, či zda je nějak poškozují. Víme ale, že jejich hostitelé bez nich přežívají naprosto bez obtíží.

Nanoarcheota mají jeden z nejmenších dosud známých genomů, pouhých 500 kb DNA. Jeho sekvence, která se nyní zkoumá, nás může dovést k minimálnímu počtu genů potřebných pro udržitelný život samotného organizmu. Dosud nejmenší zjištěný genom (530–1185 kb DNA) měla Phytoplasma, bakterie ze skupiny mykoplazmat.

Teorií o původu nanoarcheot je několik – vzhledem ke své velikosti a velikosti svého genomu mohou být nanoarcheota starobylá primitivní skupina, anebo také mohla v průběhu fylogeneze většinu svého genomu ztratit a takto zmenšená se vydat na cestu k závislému způsobu života (stejně jako to udělaly mnohé jiné mikroby, které přešly na parazitický způsob života a nepotřebnou DNA během evoluce odložily). Historie této skupiny však zatím zůstává záhadou.

Nanoarchaeota objevil tým H. Hubera z Univerzity v Regensburgu. Nalezli je severně od Islandu v hloubce 120 m pod hladinou Grónského moře, kde je velké množství geotermálních pramenů, v jejichž blízkosti žijí archea rodu Ignicoccus. Na povrchu těchto archeí pak vědci zaznamenali drobné kuličky. Buňky archeí měly asi 2 mm v průměru a každá z nich nesla 30 až 50 kuliček.

Již barvení mikroskopických preparátů ukázalo, že „kuličky“ obsahují DNA. První pokusy o identifikaci této DNA a tím i podivných kuliček selhaly. Srovnání sekvencí jejich DNA s DNA známých organizmů totiž neodhalilo žádnou shodu. Použitím méně specializovaných sekvencí pak došel Huber s kolegy k závěru, že tajemné kuličky jsou z říše archeí. Nyní již byla nanoarcheota vypěstována spolu se svými hostiteli Ignicoccus v laboratoři. Vtírá se neodbytná otázka, co vše se nám ještě skrývá přímo pod nosem. (Nature 417, 63, 2002)