Povaha civilizace

Jestliže se zamyslíme nad tím, jaká je asi nejvnitřnější povaha lidské civilizace od nejstarších dob, zjistíme, že ze všeho nejspíš jde o zpřítomňování něčeho, co by podle přirozeného běhu věcí a z toho plynoucích očekávání přítomno být nemělo. Celá záležitost začíná už povahou lidského jazyka, který umožňuje referovat (povšimněme si etymologie: re-fero – znovu-přináším) o něčem, co zde právě aktuálně není, ať už místně nebo časově. Z komunikací jiných živočišných druhů mají tuto vlastnost v podstatě jen „tance“ včel – na včely by se ostatně mnohé z toho, co tu bude řečeno o lidech, dalo v menší míře vztáhnout taky. Znovuzpřítomňování minulého řečí pak nabývá výstřední formy vynálezem „konzervace“ řeči písmem – můžeme si tak i dnes poslechnout pěvce Homéra či popovídat si s Platonem, byť poněkud monologicky. Konzervace na všech úrovních by tomuto klíčovému aspektu civilizace nedílně patřila – kus uzeného vydrží ještě dlouho poté, co zbytek mamuta shnil, syn, byť už šedivý, se na vybledlé fotografii stále ještě bezzubě usmívá na beránčí kůži, amfora v muzeu či obilí v silu vypadají dobře ještě dávno poté, co jejich bratři už dávno vzali za své. I kult mrtvých a vzpomínky na ně jsou z této kategorie jevů. Zpřítomňování v čase a prostoru je v zásadě hlavním společným jmenovatelem industriální a postindustriální civilizace – telefon, televize, internet, ale i rychlé „turistické“ cestování a dovoz produktů na velké vzdálenosti – kdysi výstřední přání zlé macechy z pohádky O dvanácti měsíčkách by dnes bylo přiměřeným úkolem pro odrostlé dítě – v lednu se pro jahody jezdí do nejbližšího supermarketu. Kdybychom měli nějak zkusit definovat rozdílnost člověka a zvířat, bylo by možná nejpřiléhavější říci, že člověk se z živých bytostí nejméně rád spokojuje s aktuálním, byť včely, mravenci a křečci také umějí své.