Aktuální číslo:

2025/7

Téma měsíce:

Umění

Obálka čísla

Povaha civilizace

 |  3. 4. 2003
 |  Vesmír 82, 206, 2003/4

Jestliže se zamyslíme nad tím, jaká je asi nejvnitřnější povaha lidské civilizace od nejstarších dob, zjistíme, že ze všeho nejspíš jde o zpřítomňování něčeho, co by podle přirozeného běhu věcí a z toho plynoucích očekávání přítomno být nemělo. Celá záležitost začíná už povahou lidského jazyka, který umožňuje referovat (povšimněme si etymologie: re-fero – znovu-přináším) o něčem, co zde právě aktuálně není, ať už místně nebo časově. Z komunikací jiných živočišných druhů mají tuto vlastnost v podstatě jen „tance“ včel – na včely by se ostatně mnohé z toho, co tu bude řečeno o lidech, dalo v menší míře vztáhnout taky. Znovuzpřítomňování minulého řečí pak nabývá výstřední formy vynálezem „konzervace“ řeči písmem – můžeme si tak i dnes poslechnout pěvce Homéra či popovídat si s Platonem, byť poněkud monologicky. Konzervace na všech úrovních by tomuto klíčovému aspektu civilizace nedílně patřila – kus uzeného vydrží ještě dlouho poté, co zbytek mamuta shnil, syn, byť už šedivý, se na vybledlé fotografii stále ještě bezzubě usmívá na beránčí kůži, amfora v muzeu či obilí v silu vypadají dobře ještě dávno poté, co jejich bratři už dávno vzali za své. I kult mrtvých a vzpomínky na ně jsou z této kategorie jevů. Zpřítomňování v čase a prostoru je v zásadě hlavním společným jmenovatelem industriální a postindustriální civilizace – telefon, televize, internet, ale i rychlé „turistické“ cestování a dovoz produktů na velké vzdálenosti – kdysi výstřední přání zlé macechy z pohádky O dvanácti měsíčkách by dnes bylo přiměřeným úkolem pro odrostlé dítě – v lednu se pro jahody jezdí do nejbližšího supermarketu. Kdybychom měli nějak zkusit definovat rozdílnost člověka a zvířat, bylo by možná nejpřiléhavější říci, že člověk se z živých bytostí nejméně rád spokojuje s aktuálním, byť včely, mravenci a křečci také umějí své.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Věstonická superstar

Věstonická superstar video

Soška tělnaté ženy z ústředního tábořiště lovců mamutů u dnešních Dolních Věstonic pod Pálavou je jistě nejznámějším archeologickým nálezem...
K čemu je umění?

K čemu je umění? uzamčeno

Petr Tureček  |  7. 7. 2025
Výstižná teorie lidské evoluce by měla nabídnout vysvětlení, proč trávíme tolik času zdánlivě zbytečnými činnostmi. Proč, jako například lvi,...
Paradoxní příběh paradoxu obezity

Paradoxní příběh paradoxu obezity uzamčeno

Petr Sucharda  |  7. 7. 2025
Obezita představuje jednu z nejzávažnějších civilizačních chorob, jejíž důsledky zasahují do téměř všech oblastí lidského zdraví. Její definice...