Aktuální číslo:

2021/7

Téma měsíce:

Požáry

Povaha civilizace

 |  3. 4. 2003
 |  Vesmír 82, 206, 2003/4

Jestliže se zamyslíme nad tím, jaká je asi nejvnitřnější povaha lidské civilizace od nejstarších dob, zjistíme, že ze všeho nejspíš jde o zpřítomňování něčeho, co by podle přirozeného běhu věcí a z toho plynoucích očekávání přítomno být nemělo. Celá záležitost začíná už povahou lidského jazyka, který umožňuje referovat (povšimněme si etymologie: re-fero – znovu-přináším) o něčem, co zde právě aktuálně není, ať už místně nebo časově. Z komunikací jiných živočišných druhů mají tuto vlastnost v podstatě jen „tance“ včel – na včely by se ostatně mnohé z toho, co tu bude řečeno o lidech, dalo v menší míře vztáhnout taky. Znovuzpřítomňování minulého řečí pak nabývá výstřední formy vynálezem „konzervace“ řeči písmem – můžeme si tak i dnes poslechnout pěvce Homéra či popovídat si s Platonem, byť poněkud monologicky. Konzervace na všech úrovních by tomuto klíčovému aspektu civilizace nedílně patřila – kus uzeného vydrží ještě dlouho poté, co zbytek mamuta shnil, syn, byť už šedivý, se na vybledlé fotografii stále ještě bezzubě usmívá na beránčí kůži, amfora v muzeu či obilí v silu vypadají dobře ještě dávno poté, co jejich bratři už dávno vzali za své. I kult mrtvých a vzpomínky na ně jsou z této kategorie jevů. Zpřítomňování v čase a prostoru je v zásadě hlavním společným jmenovatelem industriální a postindustriální civilizace – telefon, televize, internet, ale i rychlé „turistické“ cestování a dovoz produktů na velké vzdálenosti – kdysi výstřední přání zlé macechy z pohádky O dvanácti měsíčkách by dnes bylo přiměřeným úkolem pro odrostlé dítě – v lednu se pro jahody jezdí do nejbližšího supermarketu. Kdybychom měli nějak zkusit definovat rozdílnost člověka a zvířat, bylo by možná nejpřiléhavější říci, že člověk se z živých bytostí nejméně rád spokojuje s aktuálním, byť včely, mravenci a křečci také umějí své.

Ke stažení

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Kulturní a sociální antropologie
RUBRIKA: Eseje

O autorovi

Stanislav Komárek

Prof. RNDr. et Dr. rer. nat. Stanislav Komárek, Ph.D., (*1958) vystudoval biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Zabývá se dějinami biologie, vztahem mezi přírodou a kulturou a také biologickou estetikou. V nakladatelství Vesmír vyšly jeho knihy Sto esejů o přírodě a společnosti (1995), Dějiny biologického myšlení (1997), Lidská přirozenost (1998), Hlavou dolů (1999) a rovněž dvě publikace týkající se problematiky mimikry: Mimicry, Aposematism and Related Phenomena in Animalis and Plants – Bibliography 1800–1990 (1998), Mimikry, aposematismus a příbuzné jevy (2000). Recenzi jeho poslední knihy Ochlupení bližní: Zvířata v kulturních kontextech (Academia 2011)

Doporučujeme

Jak můžeme dosáhnout vynikající úrovně výuky?

Jak můžeme dosáhnout vynikající úrovně výuky?

Clément Lafon Placette  |  14. 7. 2021
Jak poznáte, že jste odvedl dobrou práci? Pokud jste obeznámeni s neurolingvistickým programováním (nebo jste studentem, kterého jsem měl to...
Požáry v krajině

Požáry v krajině

Jiří Sádlo  |  12. 7. 2021
Centrální paradigma čili ústřední hláška vědeckého oboru ekologie ohně by mohla znít skromně: je normální, že příroda občas hoří.
Dobře už bylo

Dobře už bylo uzamčeno

David Storch  |  12. 7. 2021
„Biologická rozmanitost Země od prvohor po dnešek roste, ale tento nárůst byl přerušen pěti masovými vymíráními, z nichž to zatím poslední...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné