Mozaika

Vyřešila se záhada záblesku na Měsíci v roce 1953?

Amatérský astronom Leon Stuart vyfotografoval 15. listopadu 1953 přibližně uprostřed Měsíce svítící bod a už půl století nedává událost astronomům spát. Nedávno prohlásil Bonnie Buratti z Jet Propulsion Laboratory v Pasadeně, že se tímto úkazem dlouho zabýval a nyní může dokázat, že Stuart tenkrát zachytil, jak na Měsíc dopadá planetka o průměru dvaceti metrů. Takový světelný záblesk by měl být vyvolán výbuchem o energii půl megatuny trinitrotoluenu. Kráter by ovšem nemohl být vidět přímo ze Země, ale mohly by ho odhalit měsíční sondy. B. Buratti ho ztotožňuje s útvarem, který poprvé zaznamenala sonda Clementine v r. 1994. Jde o místo, kde poměrně čerstvě vyvržený materiál pokrývá plochu o průměru 1,5 km. O mládí materiálu prý svědčí barva hmoty.

Peter Brown ze Západoontarijské univerzity je přesvědčen, že skvrnka byla vyvolána meteorem, který vlétl do zemské atmosféry směrem přímo k pozorovateli (tzv. stacionární meteor). Jde sice o řídký jev, ale přesto se vyskytuje častěji než dopad planetek na Měsíc. S „čerstvostí“ materiálu se vypořádává tím, že barva může „vypadat mladě“ i po dvaceti milionech let.

Buratti s Brownem nesouhlasí – Stuart, byť amatér, byl velice zkušeným pozorovatelem, který by se nedal ošálit.

Vrba a nejchladnější hnědý trpaslík vesmíru

Před dvěma lety byl nalezen starý, vychladlý hnědý trpaslík. Takový trpaslík svítí třeba milionkrát méně než Slunce a teplota jeho povrchu může být pouhých 700 °C. Tenhle trpaslík dostal označení 3 MASS 0415-0935 a začal se o něj zajímat Frederic Vrba z observatoře amerického vojenského námořnictva v Arizoně. Určil, že trpaslík je od nás vzdálen pouhých 19 světelných let, a vzhledem k tomu, že znal také jeho infračervenou svítivost a velikost, vypočítal, že jde o nejchladnějšího známého trpaslíka. Například Slunce má na povrchu asi 6000 °C, kdežto tento trpaslík jen něco přes 300 °C. To už je teplota, se kterou máme zkušenosti třeba při pečení v troubě. A protože je trpaslík tak chladný, nejde už o hnědého, ale spíš o černého trpaslíka.

Čtvrtina hvězd prý může mít planety příhodné pro život

Pátrání po planetách jiných hvězd v devadesátých letech značně pokročilo, ale přesto je jejich vyhledávání obtížné jak z hlediska pozorovací techniky, tak kvůli zdlouhavému zpracování naměřených dat. Serge Tabachnik a Kristen Memon z Princetonské univerzity v New Jersey se proto rozhodli modelovat planetární soustavy, v nichž by mohly existovat planety vhodné pro život. Zaměřili se na hvězdy podobné Slunci. V počítači vytvořili modely 85 hvězd s planetárními soustavami, které byly známy do srpna 2002. V úvahu brali řadu faktů, především zda by malé planety měly k dispozici stálé dráhy a obří planety se s nimi nemusely gravitačně „potýkat“. Propočítali i rozlehlost obyvatelné zóny, kde může trvale existovat tekutá voda. Závěr vyznívá optimisticky: planeta schopná hostit život by mohla prosperovat u každé čtvrté hvězdy. Tabachnik s Memonem jsou si vědomi, že jde jen o předběžné vyýsledky, nicméně k podobným výsledkům dospěl i Grieg Laughlin z Kalifornské univerzity v Santa Cruz.

Kosmický ovčák pro bezpečnost astronautů

Tři nezávislé komise mají odhalit, proč zanikl raketoplán Columbia se sedmičlennou posádkou. Jednou z možných příčin havárie je podle některých expertů srážka s kosmickým smetím, ať už přirozeným, nebo vyrobeným lidmi. Ještě před neštěstím zveřejnili odborníci kalifornské společnosti Tether Applications, která se zabývá kosmickou technikou, svou představu o tom, jak by se mohl „čistit“ okolní meziplanetární prostor, aby byl pro kosmonauty bezpečný. Joe Caroll navrhl zdánlivě bizarní plán, při kterém by se nečekalo, až se velká tělesa – již nepotřebné raketové stupně nebo umlklé družice – začnou pomalu a postupně drobit na menší kousky. Vždyť i centimetrový úlomek zaútočí na umělé kosmické těleso asi tak jako kuželková koule vržená stokilometrovou rychlostí. A blízké okolí Země je už dnes zamořeno 1900 tunami podobného harampádí.

Okolní prostor by se mohl čistit tak, že by se k vyhaslému tělesu přirazilo s raketovým motorem, a ten by těleso navedl do hustých vrstev atmosféry, kde by shořelo. Jenže to by vyžadovalo značné množství paliva – ke startu ze Země, a potom k tomu, aby se impulzem raketového motoru ovlivnila dráha odstraňovaného tělesa. Proto J. Caroll navrhuje (podle jeho názoru) elegantnější a lacinější řešení. Vedle hlavní „sběrné lodi“ by se zkonstruoval malý „kosmický ovčák“, který by hledal úlomky. Sběrná loď by byla ještě vybavena několika kilometry vodivého kabelu. „Ovčák“ by nalezené úlomky vždy „přinesl“ k vlečnému kabelu a odebral by se hledat další. Carollova nejambicióznější idea je využít momentu hybnosti nasbíraného smetí tak, aby se sběrná loď dostala na vyšší oběžnou dráhu a nasbírané smetí naopak na oběžnou dráhu nižší.

Titan plný jedu

V roce 1980 objevila meziplanetární sonda Voyager v atmosféře Saturnova největšího měsíce Titanu stopy jedovatého kyanidu, tedy soli kyseliny kyanovodíkové. Pozorování obřím havajským teleskopem Keck II však poskytlo nové údaje. Atmosféra Titanu je prý tisícinásobně jedovatější, než astronomové soudili, tvrdí Tom Gaballe. Titanovo „ovzduší“ obsahuje dusík a metan. Působením ultrafialového slunečního záření tu vznikají početné organické sloučeniny, jako je prudce jedovatý kyanovodík nebo kyselina kyanovodíková. Kyanovodík známe z detektivek, kde chutná po hořkých mandlích a velmi rychle zabíjí. Takový osud by Titan přichystal i astronautovi, který by si tu chtěl loknout „svěží doušek“.

Americké děti u psychiatrů

Americké zdravotnictví bylo nepříjemně překvapeno zjištěním, že děti užívají bezmála tolik léků předepsaných psychiatry jako dospělí. K zvýšení došlo v letech 1987 až 1996, jak ukazuje analýza zahrnující 900 000 dětí: z nich v roce 1987 bralo psychofarmaka 2,5 %, v roce 1996 už 6,2 % (tedy podobné procento jako mezi dospělými). Zvláště dramaticky vzrostlo užívání léků mezi dětmi trpícími psychózami. Výrazně vzrostlo také předepisování sedativ.

Hrozí nám genově pozměněné stromy?

Je to do jisté míry záhada, proč odpůrci genově pozměněných plodin neútočí na pokusy s genetickými modifikacemi stromů. Vždyť už je jich dost. Jsou stromy příliš dlouhověké? Nebo nás nezajímají, protože je přímo nejíme? Genově pozměněné stromy prostě nevyvolávají vášně. V lednu se tým genetiků možná poprvé pokusil veřejně zhodnotit, jaké riziko mohou mít genové „hrátky“ se stromy. Odpůrci genových manipulací rostlin to ocenili.

Pokusů s genovým ovlivňováním stromů opravdu není málo, i když žádný z těch stromů ještě nevytvořil větší lesní komplex. Zkušenost ukazuje, že se geneticky modifikovaný strom jen zřídkakdy kříží s volně žijícími příbuznými, a když už, tak jen s těmi nejbližšími.

Steven Strauss z Oregonské státní univerzity v Cornvallisu se spolu s kolegy snažil zjistit, na jakou vzdálenost se může přenášet pyl mezi tradičně vyšlechtěnými stromy s novými vlastnostmi a jejich volně rostoucími příbuznými. Ukázalo se, že ovlivněno pylem bylo pouze 0,1 až 1 % „přírodních“ stromů.

S. Strauss však upozorňuje, že pyl stromů se může šířit až na osmkrát větší vzdálenost než například pyl řepky olejné, konkrétně až na 16 km. Nyní chce počítačovým modelováním předpovědět, co by mohl způsobit pyl genově pozměněných topolů v průběhu příštích desetiletí. Sám je pro to, aby stromy, které člověk potřebuje genově upravit, byly do přírody vysazovány jako sterilní.

Genově pozměněné brambory na záchranu indických dětí

V Indii vyhlašují ambiciózní akci, která by umožnila zamezit podvýživě milionů nejchudších dětí. Patnáctiletý program se snaží zajistit dětem tři věci – čistou vodu, lepší stravu a potřebné očkování. Své síly na tomto projektu spojují charita, vědci, vládní vědecká pracoviště i průmysl.

Kampaň spoléhá na genově pozměněné brambory jako laciný a hojný zdroj potravy, jak upozorňuje biochemik Govindarajan Padmanaban z Bangalúru. Velmi důležitou roli by tu měly sehrát genově šlechtěné brambory, které mají podstatně vyšší obsah proteinů. Asis Datta z Univerzity Džaváharlála Néhrúa v Nai Dillí do brambor vsadil gen AmA1 získaný z laskavcovité plodiny původem z Jižní Ameriky. Hlíza obsahuje o třetinu více proteinů včetně aminokyselin lysinu a methioninu. V Indii, kde je rozšířeno vegetariánství, mají rostlinné proteiny mimořádný význam – a brambory by se staly jejich nejlacinějším zdrojem. Genově pozměněné brambory by tak následovaly kukuřici, která už je takto úspěšně obohacována.

Genom rýže na internetu

Po huseníčku rolním (Arabidopsis thaliana) se stala rýže druhou rostlinou, která byla v hrubých rysech úspěšně sekvencována. První verze genomu rýže pocházela od soukromé švýcarské společnosti Syngenta, a tak loni došlo ke skandálu, když časopis Science údaje o genomu publikoval, ačkoli je firma neuvolnila pro veřejnost.

Nyní však Mezinárodní projekt sekvence genomu rýže (International Rice Genom Sequencing Project), který sdružuje deset států, poskytl dosud nejkompletnější koncept genomu této plodiny celému světu volně. Nejvíce přispěli vědci z Japonska, Spojených států a Číny. Genom zahrnuje rovněž údaje, které poskytly firma Syngenta a Ústav genomového výzkumu v Marylandu (The Institution for Genomic Research).

Šéf americké účasti Rod Wing z Arizonské univerzity zdůraznil význam úspěchu mezinárodního úsilí: „Je naprosto nutné se dovědět o rýži co nejvíc. Jde o nejdůležitější plodinu světa, která živí polovinu lidstva.“ Vedoucí mezinárodního programu Takuji Sasaki z japonského Národního ústavu agrobiologických věd konstatuje, že ačkoliv ještě několik málo let potrvá, než bude sestavena definitivní podoba genomu, už dnešní stav poznání mnoha genů umožní klasickému šlechtitelství získat rostliny odolné vůči nemocem a různému stresu. „Toužebně jsme na to čekali, a nyní je to tady,“ říká Mike Gale z britského John Innes Centre v Norfolku.

Získány byly náčrty genomu rýže Oryza sativa var. japonica, hojně pěstované ve světě, i rýže Oryza sativa var. indica, rovněž značně rozšířené. Podle M. Galea se oba genomy liší v 16 písmenech na každých 5000. Ukazuje se také, že rýže je jiným obilovinám, např. pšenici a ječmenu, podobnější, než se dosud soudilo. Pro další výzkum obilovin je to slibné, mohl by totiž pokročit daleko rychleji. Například poté, co byl objeven gen rýže odpovědný za mutaci zakrslosti pšenice, dokázali Japonci daleko rychleji určit gen ovlivňující zakrslost rýže.

Genom rýže je v 12 chromozomech zapsán 400 miliony písmen, přičemž počet jejích genů se má pohybovat mezi 40 000 až 60 000!

Jak se z kokainu pozná, kdy rostla jeho mateřská koka?

Při potlačování drog je často důležité vědět, kdy byly pěstovány rostliny, které tyto jedy poskytují. Z pylu znečišťujícího drogu už věda dokáže zjistit, kde se nacházela pole, na nichž byla příslušná rostlina vypěstována. Nyní navíc získáváme možnost přesně datovat její růst.

Tým Ugo Zoppiho z Australian Nuclear Science and Technology Organization v Novém Jižním Walesu k tomu využil radioaktivní spad nukleárních pokusů z dob studené války padesátých a začátku šedesátých let. Když byly r. 1964 pokusy v ovzduší zakázány, byl obsah uhlíku ¹⁴C v atmosférickém oxidu uhličitém dvojnásobný oproti době, kdy se jaderné testy ještě neprováděly. Po zákazu začalo radioaktivního spadu postupně ubývat, protože se ukládal na zemském povrchu, a tedy i v žijících organizmech. A právě pomocí studia poměru uhlíku ¹⁴C a ¹²C lze určit, kdy opium či marihuana vznikaly. U. Zoppi svůj nápad ověřil a konstatoval, že dobu růstu rostlin, z nichž byly kokain a marihuana získány, určí s přesností na rok.

Výpověď zvířat o oteplování Země

I v tomto přehledu se už delší dobu objevují zprávy o tom, že zvířata a rostliny reagují na stále výraznější globální klimatické proměny. Zaznělo to mimo jiné r. 2001 na Mezinárodním panelu o proměnách klimatu. Na světové oteplování reagují zvířata i rostliny tím, že se stěhují blíž k pólům i do vyšších poloh. O tomtéž svědčí měření doby jejich migrace a rozmnožování. Vyčíslují to nové dvě studie, publikované začátkem roku, v nichž jsou zpracovány údaje o tisících druhů fauny i flóry. Zjistilo se, že žáby se páří, květiny rozkvétají a ptáci táhnou v každém následujícím desetiletí o 2,3 dne dříve. Motýli, ptáci a rostliny se stěhují k pólům rychlostí 6,1 km za desetiletí. Může se zdát, že změna je nepatrná, ale v případě organizmů, které žijí na přesně vymezeném území, už to vede k vymírání.

Není lehké vybojovat si právo být otcem

Mnohá vymírající zvířata se zoologové snaží zachránit tím, že je odchovávají v zajetí, a pak je vypouštějí do volné přírody. Někdy se to podaří, ale většinou jsou s tím nemalé trampoty. V roce 1990 v Africe ztratil šimpanz Mekoutou matku, někdo ji zabil. On sám byl nalezen v zbědovaném stavu. Za nějaký čas byl vyléčen a vypadalo to, že bude muset celý život prožít v zajetí. V konžském Národním parku Coukouati Douli ale odborníci z Cardiffské univerzity experimentují s návratem šimpanzů do přírody (v poslední době jich do rezervace vypustili 36). Jedním z těch, s nimiž uspěli, byl právě Mekoutou. Zprvu sice nebyl divokými druhy přivítán přívětivě, prožil si těžké doby. Dvakrát mu museli pomoci zvěrolékaři, protože jej samci z jeho tlupy ztloukli. Přesto se nakonec prosadil. Šimpanzí mimino, které se nyní narodilo šimpanzici Choupette, prozradilo při analýze srsti, že jeho tatínkem je Mekoutou.

Byla velká zvířata na Zemi dříve?

Horniny na Novém Foundlandu, které jsou staré 575 milionů let, odhalily tvory dlouhé až dva metry. Tato zvířata žila v moři a živila se drobnými organizmy, které „filtrovala“ z vody. Měla žít pouhých deset milionů let poté, co Země prožila tak velké zalednění, že se celá proměnila v „sněhovou kouli“. Podle dosavadních představ tehdy život na Zemi téměř ustal. Znamená to, že se po zalednění vyvíjeli živočichové tak rychle, nebo že led předtím nepokrýval celou zeměkouli? Z doby před zamrznutím Země známe pouze malé, velmi jednoduché tvory takzvané ediakarské fauny.

Jsou domy horším nepřítelem přírody než lidé?

Jianguo Liu, ekolog z Michiganské státní univerzity v East Lansing, a jeho kolegové z kalifornské Stanfordovy univerzity přicházejí s překvapivým sdělením. Přírodně bohaté oblasti Země ohrožuje spíše než růst počtu obyvatelstva skutečnost, že se rodiny výrazně zmenšují. Z údajů Organizace spojených národů, vycházejících ze stavu v 141 státech, vyplývá, že vzrůst počtu domácností mezi lety 1985–2000 byl způsoben tím, že se domácnosti co do počtu svých příslušníků zmenšují. Dokonce i v zemích, kde počet obyvatel klesá, žijí lidé ve více domácnostech než dříve. Jestliže bude tento trend pokračovat, v roce 2015 by přibylo – při nulovém růstu obyvatelstva – 233 milionů domácností. A ty samozřejmě budou mít odpovídající požadavky na nové domy a jejich vybavení. Přitom dům má přibližně stejné nároky na pozemek a vytápění, ať v něm žijí dvě osoby nebo čtyři.

Nová skutečnost se už začíná ve světě projevovat škodlivě. Například v Číně to vede k takovému zvýšení spotřeby paliva, že se kácejí lesy, které dosud skýtaly životní prostředí pandám.

Liův tým zjistil, že jsou již silně ovlivněny oblasti v Brazílii a na Novém Zélandu, které donedávna nebyly narušeny. Počet domácností tam roste dvakrát rychleji než počet obyvatel. Co s tím? Dá se proti tomu něco dělat? Dají se lidé úředně nutit, aby žili ve větších skupinách? Pomohlo by, kdyby například domácnosti s malým počtem lidí musely platit větší daně?

Medici, pozor na obezitu!

Pacienti věří méně tlustým lékařům než hubeným. Zjistil do Robert Hash z Mercerovy univerzity v Maconu v Georgii, když vyšetřil dvě stě pacientů pěti lékařů, z nichž tři byli štíhlí a dva měli nadváhu. Rady obézních brali pacienti daleko méně vážně (a to i tehdy, když se týkaly nějakého léčení, při kterém lékař v žádném případě neradí pacientovi, aby zhubl). Z toho plyne doporučení studentům a studentkám medicíny: Pokud nebudete vypadat zdravě, a tedy štíhle, vaši pacienti vám budou věřit méně než sportovně vyhlížejícím kolegům a kolegyním.