Mozaika

Bilancování kosmického smetí

Podle zprávy z Toulouse způsobilo čtyřicetileté pronikání do kosmu, při němž se „vysloužilé“ družice a vesmírné sondy ponechávaly na oběžné dráze, pořádné znečištění. Dnes již létá kolem Země 8700 předmětů větších než 10 cm, přičemž z 94 % jde o „smetí“. K tomu je nutno připočíst ještě 200 000 úlomků větších než centimetr a 350 000 milionů úlomků větších než jeden milimetr.

Lidé dosud nemají prostředky na „kosmický úklid“. Je nejvyšší čas, abychom začali přemýšlet o možnostech jak vysloužilé družice na nízkých drahách „sundat“ a na drahách vzdálenějších „odmést pryč“. Nádrže starých družic či nosných raket by se měly vyprazdňovat, aby byly zbaveny zbytků paliva, které by mohlo vybuchnout.

Všechny tyto operace jsou bohužel nákladné a žádný stát se do nich nemůže pustit sám. Proto hlavní kosmické agentury světa již v únoru předloží „Výboru OSN pro mírové využívání kosmického prostoru“ návrh řešení.

Planetky příčinou vulkanického pekla

Z doby posledních 250 milionů let našli geologové na naší planetě 38 kráterů, které byly vyhloubeny dopadem planetek. Ze současných teoretických představ však vyplývá, že Země byla v tomto údobí terčem 440 asteroidů o průměru větším než jeden kilometr.

Objasnění rozdílu není prý složité: svědectví těchto dopadů je skryto příkrovy lávy. Země nemusela být pouze porušena v místě dopadu, a pak ohrožena nesmírným znečištěním ovzduší, ale navíc mohla být postižena neobyčejně mohutnou sopečnou aktivitou.

Dallas Abbort z Kolumbijské univerzity s kolegyní Ann Isleyovou z Univerzity v New Yorku prostudovali všech 38 známých impaktních kráterů a jejich souvislost se sopečnou činností. Asteroid o průměru asi 20 km má být natolik velký, aby prorazil zemskou kůru a roztavil horniny svrchního pláště Země. Vybuzená sopečná aktivita pak původní díru do Země zakryje.

Ne všichni vědci samozřejmě souhlasí. Např. Boris Ivanov z Ústavu dynamiky geosféry v Moskvě modeloval tyto procesy na počítači a vychází mu, že planetka není schopna tak výrazně geologické procesy ovlivnit. Souvislost dopadu planetky a zvýšení sopečné činnosti je prý velice nezřetelná.

Adrian Jones a David Price z University College London dospěli na základě počítačového modelování k názoru, že planetka, která má průměr větší než deset kilometrů, může prorazit zemskou kůru a vyvolat vulkanickou činnost. Domnívají se, že krátery, které na Zemi pozorujeme, mohly vzniknout dopadem pouhé části tělesa. Větší kus se mohl střetnout se Zemí jinde a vyvolat sopečnou činnost i ve vzdálených místech. Např. kráter Chicxulub v Mexiku z doby před 65 miliony let, dávaný do souvislosti s vyhubením dinosaurů, mohl být vytvořen pouhým úlomkem planetky, která zasáhla Indii a vyvolala tam sopečnou aktivitu (o níž geologové dobře vědí).

Záhada vzniku Měsíce prý objasněna

Třicet let máme na Zemi horniny z Měsíce a bylo už dost času na to, aby je vědci prozkoumali do nejmenších detailů. Přesto donedávna nebylo úplně jasné, jak Země k Měsíci přišla. Je Měsíc jejím sourozencem, dítětem, nebo cizím přivandrovalcem? Důležitou otázkou je, zda jsou obě tělesa utvářena z téhož materiálu a zda vznikla v téže době. Shodný obsah kyslíku přesvědčil vědce o tom, že stavební materiál obou těles má tentýž původ. Měsíc má ale mnohem méně železa i prvků, které tvoří pozemskou atmosféru a vodstva. Astronomové si to už dlouho vysvětlují tím, že se Země kdysi srazila s planetkou o velikosti Marsu a při srážce z ní byl vytržen obrovský kus zemské kůry i pláště. Vytržený materiál pak kolem Země kroužil, až se stmelil v Měsíc. Podle této hypotézy by Měsíc byl „dítětem“ Země.

Nedávno opodstatněnost hypotézy potvrdili Franck Poitrasson a Alex Halliday ze švýcarské techniky. Znovu analyzovali pozemské i měsíční horniny a nalezli v nich překvapivý rozdíl (objev zveřejnili na prosincovém zasedání Americké geofyzikální unie v San Francisku). Horniny, které jsou si jinak dost podobné, se liší poměrem izotopů železa ⁵⁷Fe a ⁵⁴Fe. Vysvětlit to lze pouze tím, že horniny Měsíce i Země byly vypařeny v době, kdy se tato tělesa sluneční soustavy teprve formovala. Jedině střet obřích kosmických těles může osvětlit vznik teploty 1700 °C, při níž se vypařuje železo.

Planetka o velikosti Marsu (nazvaná Theia) narazila do Země asi padesát milionů let po zrodu sluneční soustavy a při tom se uvolnilo stomilionkrát více energie než při známém střetu s planetkou před 65 miliony let v Mexiku. Část Země se vypařila a Theia byla zcela zničena. Z materiálu rozmetaného do okolí Země se pak začal formovat Měsíc. Mají Franck Poitrasson a Alex Halliday pravdu?

Je Jupiterův měsíc Amalthea drobivou sněhovou koulí?

O špinavých sněhových koulích se začalo v astronomii hovořit už před desetiletími v souvislosti s poznáváním podstaty kometárních jader. Nyní se ukázalo, že dalším takovým tělesem by měl být Jupiterův měsíc Amalthea. Jde o největší z malých Jupiterových měsíčků, objevený už před 110 lety, v době, kdy byly známy jen čtyři velké Galileovy měsíce.

Amalthea, nejčervenější těleso sluneční soustavy, má bramborovitý tvar poďobaný krátery, z nichž největší je kráter Pan o průměru 90 kilometrů. Pojmenován byl (tak jako jeho sourozenci) podle antické mytologie (Amalthea byla koza, která svým mlékem krmila Dia, když žil jako dítě v jeskyni na Krétě).

Loni v listopadu se k měsíčku přiblížila kosmická sonda Galileo, a díky tomu si jej vědci mohli „zvážit“. Zjistili, že při velikosti 270 km je nepřiměřeně lehký. John Anderson z proslulé Jet Propulsion Laboratory v Kalifornii proto tvrdí: Jestliže má měsíc průměrnou hmotnost zmrzlé vody, a přitom na jeho povrchu vidíme pevné skály, znamená to, že jde o „sněhovou kouli“, kde jsou horniny promíseny s ledem. A musí to být koule nestlačená, která v sobě má z poloviny prázdno.

Jak mohl takový měsíček vzniknout? J. Anderson se domnívá, že se prvotní Amalthea rozdrobila při střetu s jiným kosmickým tělesem, a pak se opět „slepila“, ovšem už nedokonale. Je tedy Amalthea tělesem, které není dost pevné na to, aby na něm v budoucnu mohli pobývat astronauti? To snad ne, ale přesto by Amalthea (podle astronoma Josipa Kleczka) byla pro návštěvníky peklem. Neustále ji zasypává sopečný materiál z blízkého měsíce Io. Jupiterova magnetosféra ji zas napadá životu nebezpečnými energetickými částicemi, a navíc je stále ostřelována spoustou průrazných mikrometeoritů.

Naše sestřička myš

Ve sdělovacích prostředcích jsme mohli často číst nebo poslouchat, že po rozluštění genomu člověka přišla na řadu myš. V jednom anglickém časopise publikovali tabulku srovnávající genovou výbavu lidí a myší:

• Myš má stejný počet genů jako my: 30 000.
• Souhrn myších genů je pouze o 14 % menší než náš. Je zapsán do dědičné hmoty 2500 miliony písmen a náš 2900 miliony písmen.
• Máme 99 % genů společných, pouze 1 % genů (tři stovky) odlišných.
• Nejvíce se od myši lišíme geny pro vůni, imunitní odolnost a rozmnožování. Myš je geneticky vybavena lépe než my pro boj s jedy.
• Díky studiu genů myši (resp. porovnáním s člověkem) vědci našli 1200 nových, dosud neznámých lidských genů.

Lidský klon jako reklama

O prvních dvou dětech, údajně už naklonovaných, se toho napsalo mnoho. Postupně krystalizovalo poznání podstaty kampaně: obdivovatelé mimozemšťanů slibují neplodným manželům dítě. Za medicínským prohlášením se skrývá klamný, ale možná výnosný obchod.

Klonování se r. 1997 stalo vděčným mediálním tématem zásluhou ovečky Dolly. Hnutí raelistů, ať už se prohlašují za nové náboženství (v některých zemích bojují o statut církve, odmítají být sektou) nebo za průkopníky v nové oblasti vědeckého výzkumu, však existuje déle, než si většina z nás uvědomuje. Kanadská socioložka Suzane Palmerová už čtrnáct let bedlivě sleduje každý krok členů této sekty, a zdaleka není sama.

Na první strany periodik tato problematika pronikla především ve Francii. Je to pochopitelné, protože zakladatel raelistů je Francouz Claude Vorilhon, kdysi zpěvák a sportovní reportér. S vědou nemá nic společného, snad kromě frází, evidentně převzatých od poučenějších. Vesměs to jsou demagogické řečičky typu: „Klonování je pouze jednou z etap, podobně jako bylo oplodňování ve zkumavce. To svého času také pobuřovalo církve či odborníky na etiku, a dnes už je nezpochybnitelné…“ Taková argumentace ještě může zabrat, ovšem Vorilhonova hra na vůdce vybraného mimozemšťany, aby masovým klonováním zajistil lidstvu nesmrtelnost, je klauniádou a ničím jiným. Francouzka Brigitte Boisselierová, která oznámila zrození dvou naklonovaných holčiček, aniž byla ochotna je nechat přezkoumat odborníky, už má k vědě o něco blíž. Dvanáct let pracovala ve společnosti Air liquide, která ji propustila poté, co bylo zjištěno její členství v hnutí raelistů a také její rozhodnutí provádět výzkum právě v oboru klonování lidí.

Obrovským, zatím nevyřešeným problémem je legislativní vakuum ve všem, co s klonováním souvisí. V r.1998 přijala Rada Evropy (jako reakci na bombu v podobě ovečky Dolly) dodatek k úmluvě o lidských právech a bioetice, v němž se praví: „Je zakázáno vše, co by vedlo k vytvoření lidské bytosti geneticky identické s jinou lidskou bytostí, ať už živou nebo mrtvou.“ Tento text však byl ratifikován pouze patnácti členskými státy. Chybí mezi nimi Německo, Velká Británie, Itálie a také Francie, kde se čeká na revizi zákona o bioetice. Ten může (a nemusí) být přijat parlamentní cestou nejdříve koncem tohoto roku.

V USA je prozatím klonování legální ve 43 státech z padesáti. Prvním státem Unie, kde se o tomto problému hlasovalo, byla Kalifornie: Od r.1997 je zde zakázáno klonování reprodukční (klonování lidí), ale je povoleno klonování terapeutické (výzkum zaměřený na genetické choroby). Text zákona byl sice r. 2002 obnoven a potvrzen, ale skupina advokátů ze San Franciska připravuje proces proti státu Kalifornie, v němž hodlá hájit zájmy manželů, jimž se nepodařilo oplodnění ve zkumavce, a proto doufají, že by potomka mohli získat klonováním.

Kalifornský příklad pak následovaly tři státy: Luisiana, Rhode Island a Virginie. Stát Missouri se spokojil zákazem financování výzkumu reprodukčního klonování ze státních peněz, Michigan a Iowa zakázaly klonování reprodukční i terapeutické. V těchto dvou případech byly příslušné zákony přijaty jako důsledek masové kampaně, kterou vedli nejkonzervativnější náboženské kruhy a odpůrci potratů (podle nich se i léčebné klonování rovná umělému přerušení těhotenství, protože při odebírání buňky je zničeno embryo).

Celkově bylo v 25 státech USA předloženo 48 návrhů zákonů více či méně omezujících rozsah povoleného klonování, ale pouze čtyři byly prozatím přijaty k dalšímu jednání. Všechny ostatní byly zablokovány v různém stadiu diskusí a velice brzo budou staženy jako prošlé. Projednávání návrhů je všude provázeno vášnivými debatami. Ve státě Kentucky byl návrh zákona zakazujícího klonování mnohokrát upravován, pak byl přijat k hlasování ve formě povolující léčebné klonování, ale nakonec ho jeho autoři raději stáhli. V Kentucky je tedy klonování prozatím legální a právě sem byla přenesena klinika Panaylotise Zavose, amerického lékaře, který oznámil, že v dohledné době uskuteční reprodukční klonování.

Na federální úrovni sice Sněmovna reprezentantů r. 2001 odhlasovala zákon zakazující všechny formy klonování, ale nebyl přijat senátem, tudíž nevstoupil v platnost. Boj za zákaz nebo omezení klonování musí začít od nuly. I kdyby Kongres federální zákon přijal, státy, které už mají své vlastní omezující zákony, si je mohou ponechat a řídit se jimi. Naproti tomu státy, které dosud podobný zákon nemají nebo si odhlasovaly zákon v liberálnější formě, by chtě nechtě musely respektovat zákon federální, popř. zahájit proces s federální vládou.

Čeká Kaliforňany zemětřesení?

Ve Spojených státech se uzavřel nejrozsáhlejší výzkum kalifornských zemětřesení. Po deset let na něm pracovalo čtrnáct týmů. Závěr bohužel nevyznívá optimisticky.

Známý svatoondřejský zlom, v němž se srážejí dvě zemské desky, se táhne Kalifornií 1200 km. Zemětřesení o velikosti sedmi či více stupňů zemětřesné stupnice by mohlo zasáhnout v budoucnu do života pěti až deseti milionů Američanů. Třeba v Los Angeles nebo v Křemíkovém údolí by mohly být následky opravdu hrůzné.

Např. u San Bernardina seizmologové datovali 14 ničivých zemětřesení za posledních 1500 let. K největším otřesům zde došlo r. 1857. V průměru tu velké zemětřesení bývá jednou za 105 let.

U San Franciska byla od r. 1470 zaznamenána čtyři velká zemětřesení. Příští ničivé zemětřesení může přijít velice brzo a podle expertů by mohlo způsobit škody za 50 miliard dolarů.

Města jsou stále nenasytnější

V poslední době jako by umlkl strach z toho, že rozrůstání měst zmenší plochy úrodné půdy na minimum a planeta Země nás neuživí. Přitom často právě ta nejúrodnější půda mizí pod domy a komunikacemi. Ve Spojených státech již urbanizace zasáhla 3 % plochy. Je to málo? Nejnovější studie dokazuje, že je to naopak nebezpečně mnoho.

Ukazuje se, že největším nebezpečím pro lesy i zemědělskou půdu je klesající schopnost pohlcovat oxid uhličitý, který pak zůstává v atmosféře. Pokusy kvantifikovat tyto děje nebyly dosud dost přesné. Nedávno však Marc Imhoff z Goddard Space Flight Center v Marylandu získal údaje, které dokazují, jak velmi urbanizace škodí. M. Imhoff vyšel z dat meteorologických družic, jejichž prostřednictvím lze při jasné noční obloze změřit rozsah městského osvětlení. Tým tak rozčlenil veškeré území Spojených států na města, městské periferie a oblasti bez měst. Družicové snímky rozsahu vegetace kombinoval s dalšími údaji o teplotě půdy, vlhkosti a srážkách. Nakonec získal hodnoty úhrnné rostlinné produkce v jednotlivých územích.

Urbanizace v USA omezuje množství rostlinné produkce v hodnotě sušiny ročně o 91 milionů tun. Kdyby veškerá tato hmota byla stravitelná, poskytla by potravu 450 milionům lidí. Všechnu ji sice konzumovat nelze, přesto však celkový údaj prozrazuje, že rozšiřování měst má velmi záporný vliv.

Zjistilo se, že Spojené státy ztrácejí právě tu nejkvalitnější půdu. V roce 1992 zabírala města na jihovýchodě země 4,5 % plochy, v roce 2000 už 6,4 %.

Američtí vědci varují, že rozvojové státy, zejména hustě zalidněné země jako Čína a Indie, si nemohou dovolit velkoměsta o rozměrech Washingtonu, D. C.