MARTIN MYKISKA: Afghánistán, prach a růže

Nemám rád klasické cestopisy. Takové ty nudné knihy, v nichž více, ale většinou spíš méně význační světoběžníci líčí, jak uvízli na špatných cestách v hromadě bláta, jak museli přespat ve špinavém provinčním hotýlku, jak se prodírali džunglí plnou malarických komárů, jak se účastnili „neznámých“ obřadů tajemných domorodců, či dokonce jak si obyvatelé těch či oněch krajů museli sáhnout na jejich bílou pleť, kterou jaktěživi neviděli. Stačí přitom elementární znalost historie, aby si čtenář uvědomil, že ve stejné vísce, kde domorodci osahávali bílého muže, sídlila již před sto lety koloniální správa některé evropské mocnosti a běloch tu byl už tehdy stejně zdomácnělé zvíře jako třeba potkan, neboť dlouho před kolonizátory přišli misionáři křesťanských církví. Zkrátka neznám jiný literární žánr, který by ve svém hlavním proudu projevoval tak málo fantazie a tvůrčí imaginace.

Na druhou stranu miluji knihy, které pracovně nazývám knihami o zemi. Píšou je obvykle lidé, kteří v nějaké zapadlé končině světa strávili půl života. Pracovali v ní, měli tam rodinu, přátele a známé – prostě se sžili s okolím. Nemnohá díla tohoto typu představují důkladné nazření do jiné kultury a jsou cenným zdrojem poznání pro současníky, a snad ještě více pro generace budoucí. Občas se takovou knihu podaří napsat i „obyčejnému“ cestovateli. Musí to však být poutník neobyčejný, který je nadán otevřenou myslí, vysokou vnímavostí a alespoň jistou mírou pokory.

Myslím, že knihou druhého typu je i publikace Martina Mykisky o Afghánistánu. Ač napsána jako typický cestopis (rozuměj popis cesty), přináší hlubší vhled do duše kraje a lidí, kteří v něm žijí. V případě země zmítané po dlouhá desetiletí jednou válkou za druhou to ani nemůže být vhled jiný než převážně historický a politický. Ocenil jsem, že je podán jako mozaika událostí, osudů a vyprávění, v nichž chybí jakékoliv hodnocení. Tu a tam zlehýnka, ale opravdu jen zlehýnka, probleskují autorovy názory, nikde se však nedočtete, zda pokládá nedávnou americkou intervenci za dobrou či špatnou, zda jsou podle něj mudžáhidové ti spravedliví nebo nespravedliví, ani zda odsuzuje nebo neodsuzuje hnutí Tálibán.

Těžištěm vyprávění o Afghánistánu jsou názory a životní příběhy mnoha Afghánců i dalších obyvatel a návštěvníků těžce zkoušené země – od těch nejnepatrnějších lidiček až po muže, kteří se významně podíleli a podílejí na kultuře a historii své vlasti. Je pak už na čtenáři, aby si z přepestrých kamínků složil svou vlastní mozaiku.

Knihu doprovází několik příloh se spoustou kvalitních a často unikátních fotografií. U mnohých si člověk klade otázku, jak se vůbec podařilo získat takový snímek v zemi, jakou je Afghánistán. Vlastní text je vyšperkován mnoha milými pérovčičkami Lucie Seifertové (podobně jako v předchozí Mykiskově knize Byl jsem rok v Antarktidě, Vesmír 80, 675, 2001/12). Jen jediné mne mrzí – korektur textu mohlo být víc a měly být pečlivější. Postižen zůstal hlavně druhý díl, v němž je několik překlepů na každé stránce. Na druhou stranu je třeba uvážit, že kniha vyšla roku 2002 (i když nese vročení 2001), přestože z největší části se zabývá autorovou cestou, již uskutečnil rovněž v roce 2002. V případě Afghánistánu je vydavatelský spěch na místě. V takové zemi se dějiny měří na hodiny a dny, nikoliv na roky a desetiletí, jak je obvyklé v „poklidné“ Evropě.