Administrátor na poušti

Je takové obecně uznávané klišé, že pouště Předního východu a severní Afriky byly kdysi – ještě za římských dob – mnohem úrodnější, protože i klima bylo vlhčí, ale následkem nadměrného vypásání, odlesňování a dalších nevhodných lidských zásahů svou úrodnost postupně ztrácely. Vždyť jak dnes vypadá severoafrické pobřeží, kdysi obilnice Říma? Jak dopadly řecké kolonie v Turecku, vznikající jako potravinové základny Řecka sužovaného erozí?

Na několika místech v Libyjské a Jordánské poušti provádějí výzkum starověkých populací a jejich životních strategií britští archeologové ze tří různých univerzit. Jejich výsledky ukazují, že situace není tak přímočará, jak se na počátku zdálo. Postup pouště byl totiž do značné míry urychlován či zpomalován použitými zemědělskými metodami. G. Barker z Univerzity v Leicesteru vysvětluje, že v Libyii sice docházelo k erozi půdy, ale byla malá. Místní společnost zvolila chytrou strategii založenou na zachycení přívalových dešťů, které pak byly pomocí systému zavlažovacích kanálů rozváděny po polích. Po celá staletí probíhalo zemědělství v této oblasti bez velkých dopadů na životní prostředí. Naproti tomu v Jordánsku se farmáři snažili vyhovět požadavkům římského trhu na lukrativní dovoz obrovského množství obilí, a proto zavedli velkovýrobní model, který byl zpočátku ekonomicky velmi úspěšný. Půdu orali na velkých plochách a spoléhali se na jednorázové přívalové deště. Tento model fungoval tak dlouho, dokud nebyla erodována svrchní úrodná půda. Když se potom vytvořily erozní rokle, poklesla úroveň podzemních vod a přírodní i ekonomický systém se zhroutil.

Na jiném zkoumaném místě v jordánském Wadi Faynan se přidala další krize. Dolování a výroba kovů tam dosáhly značného rozměru a přilákaly spoustu lidí. Po vyčerpání ložisek se zhroutila sídelní struktura. Svou roli sehrála i hrozivá kontaminace prostředí těžkými kovy, které se ještě dnes (po 2000 letech) dostávají do potravního řetězce prostřednictvím spasených rostlin a ohrožují místní populaci beduínů.

Výchozí podmínky pro komunity žijící v Libyi a v Jordánsku byly podobné – na obou místech poušť, na obou téměř stejné klima. V Libyi ale byla jiná organizace práce. Místní lidé pracovali na vlastní půdě pro sebe a pro své rodiny. V Jordánsku probíhalo rozhodování opačným způsobem – shora dolů. Římský administrátor podporovaný římskou legií prosazoval zájmy centra, které situace ve vzdáleném Jordánsku nezajímala.

Někdy je zajímavé pozorovat, jak účinná mohou být jednoduchá řešení. Teprve po nedávných povodních jsem si všiml, že mnoho domů porybných, kteří měli na starosti i stav hráze rybníka, je umístěno přímo pod hrází. I kdyby byl porybný nespolehlivý alkoholik, žena by ho ve svém vlastním zájmu nutila, aby se o hráz staral. Podobně mě napadlo, že bych se mohl utopicky zasadit o přijetí dvou zákonů. První by zněl, že starosta musí bydlet v nejchudší čtvrti města. Druhý by zněl, že ředitel chemické továrny musí konzumovat zeleninu z polí přiléhajících k chemičce… a kdybych měl chuť popudit ještě někoho dalšího, tak by šlo navrhnout, že vodohospodáři musí bydlet u řeky nebo že bruselský úředník, který má na starosti české zemědělství, musí mít kancelář třeba v Semilech. To, k čemu došli britští archeologové, i to, co tady drze říkám, je vlastně zaměřeno proti Evropské unii a celé globalizaci. Některé strategie jak zacházet s přírodou a jejími zdroji totiž fungují jen na úrovni místní zpětné vazby.