Vodíková silnice

Kanada plánuje výstavbu „vodíkového“ koridoru mezi Windsorem v provincii Ontario a Montrealem v Quebecu, kde by byl pro řidiče dostatek pump s vodíkovým palivem. Překonat vzdálenost 900 kilometrů by pak pro vozidlo s vodíkovým pohonem byla hračka.

Prezident Spojených států G. Bush a prezident Evropské komise R. Prodi se dohodli, že „urychlí rozvoj vodíkové ekonomiky“. Nejde jen o snahu zlepšit životní prostředí, ale také o strach ze závislosti na energetických zdrojích cizích států.

Japonsko má tento záměr už delší dobu. Letos vynaloží na výzkum a demonstrační projekty 190 milionů dolarů. V roce 2010 by v této zemi mělo na vodíkový pohon jezdit 50 000 aut, v roce 2020 už 500 000. V Tokiu je již v provozu pět vodíkových stanic pro autobusy. Snahu projevuje i Argentina, v Pico Truncado se tam buduje závod vyrábějící vodík pomocí větrné elektrárny. Palivo by mělo být nejdříve využito ve veřejné dopravě města s 15 000 obyvateli. První autobusy na vodík mají jezdit letos od května také v Madridu. Na Islandu chtějí k výrobě vodíku využít geotermální energii, autobusy poháněné vodíkovým palivem zde snad jezdí od září. Na další výzkum a pilotní programy pro příštích pět let chce Evropská unie věnovat dvě miliardy dolarů.