Transplantace u osob s aidsem

Před dvaceti lety, na počátku pandemie aidsu, se mezi lékaři ošetřujícími pacienty infikované HIV vedly intenzivní diskuse o tom, zda kriticky nemocné resuscitovat (oživovat), či nikoli. Mnozí lékaři, a dokonce i některé nevládní organizace angažující se ve prospěch lidí s infekcí HIV tehdy souhlasili s tím, že v této situaci je možno postupovat podobně jako u pacientů s nádorovým onemocněním v konečném stadiu, tj. neresuscitovat je.

Od té doby se naštěstí změnilo jak myšlení lékařů, tak možnosti léčby. Dnes se díky vysoce účinné antiretrovirové terapii (v rámci léčebných režimů HAART) prodloužila doba života pacientů infikovaných HIV natolik, že se jejich hlavním zdravotním problémem stávají chronická onemocnění, jimiž trpí populace obecně (chronická hepatitida, chronické selhání ledvin a srdce). Úroveň současné medicíny umožňuje provádět u pacientů s pokročilou infekcí HIV tak náročné zákroky, jako jsou transplantace orgánů. Na několika pracovištích ve světě již byly u vybraných nemocných aidsem provedeny transplantace některých orgánů (ledvin, jater, srdce) a výsledek byl vesměs dobrý.

I při úspěšné antiretrovirové léčbě má většina pacientů sníženou výkonnost imunitního systému nižší hodnoty CD4⁺ lymfocytů, tj. bílých krvinek, které pomáhají ostatním buňkám podílejícím se na imunitní odpovědi. Proto se přímo nabízí úvaha, zda u těchto osob nebude také oslabená reakce proti štěpu, což by v této situaci bylo určitou výhodou. Bohužel tomu tak není i těmto pacientům je třeba podávat léky tlumící reakci odhojování štěpu a zároveň je chránit před oportunními infekcemi (mikroorganizmy, které většině lidí neškodí, ale nemocného s poruchou imunity mohou ohrozit). Ovšem právě díky rozsáhlému výzkumu problematiky oportunních infekcí u pacientů s aidsem je možno dnes lépe a účinněji zvládat oportunní infekce i u pacientů po transplantacích. (AIDS Clin Care 1, 2003/6)