Globalizace dějinné perspektivy

Globalizace – obecně – znamená rozšíření nějakého jevu po celé zeměkouli. V našem případě jde o celosvětové rozšíření technických, ekonomických a politických aspektů společenského života, které charakterizují země západní či evropsko-americké civilizace. O sociálně-kulturních aspektech života v ostatních zemích se předpokládá, že s globalizovanými aspekty najdou společný modus vivendi, tak jako ho našlo křesťanství, když se smířilo s rolí duchovního poradce společnosti, jíž v dřívějších dobách dominovalo. Aktéři globalizačních snah západní civilizace jsou zřejmě ve svém očekávání, že se ostatní náboženské či světonázorové tradice přizpůsobí, povzbuzováni pozitivní odezvou ve vzdělaných vrstvách jiných civilizací.

• Britský historik Arnold Toynbee spatřoval v této vstřícnosti analogii evropského zesvětštění, tedy něco, co vzešlo z vlastního vývoje neevropských kultur. Evropský příklad to prý jen urychlil.
• Britský sociolog Anthony Giddens, poradce ministerského předsedy Blaira, vyslovil na jaře 1999 ve své přednášce v Dillí naději, že kosmopolitní postoj západní civilizace pohltí všechny místní tradice a ponechá jen – jako hrozivé protilátky – různé fundamentalizmy. Ironií osudu je to však právě Indie, kde odpor vůči pohlcování místní tradice opět ožívá.
• Americký politolog Samuel Huntington vyslovil již o deset let dříve realističtější představu o srážce civilizací. Dnes ale srážka neprobíhá ani tak mezi civilizačními prostory jako uvnitř prostorů, kde vytváří rozpolcené civilizační společnosti. Evropa sice dala popud k zesvětšťování, ale například v Indii a ve většině zemí islámských nebyly pro tak radikální změnu předpoklady. Huntington bohužel nepostřehl, že i studená válka byla střetem civilizací. Samozřejmě nejde jen o náboženství, ideační základnu civilizační identity vytvářejí i nenáboženské světové názory, například konfucianizmus, marxizmus nebo liberalizmus.
• Winston Churchill, úspěšný kormidelník osudu své země v jejím nejtěžším období, byl toho názoru, že čím dále chceme dohlédnout do budoucnosti, tím dále se musíme zahledět do minulosti. Najít v minulosti nějaké jevy, které by se vyznačovaly globalizační tendencí, není nesnadné. I když k nim došlo v době, kdy ještě ani celý svět nebyl poznán, snaha obsáhnout jej byla obdivuhodná.

Obsáhnout celé lidstvo

Tři velká misijní náboženství – buddhizmus, křesťanství a islám – byla šířena se záměrem obsáhnout celé lidstvo. Všechna byla jak z hlediska zeměpisného prostoru, tak z hlediska intenzity sociálně-kulturní integrace velmi úspěšná. Jejich úspěch však nezávisel jen na síle duchovní, ale také na tom, jak byla užitečná nositelům světské moci, a místy i na tom, jak vojensky zdatní byli jejich představitelé.

Hlavní překážkou dalšího šíření těchto náboženství byl (kromě vnitřních štěpení či rozbrojů a také konkurence jiných názorů) blíže nevysvětlitelný duch času, který – posunutím kritérií dobra a pravdy do odlišných rovin – dovede otřást i těmi nejpevnějšími pilíři víry.

Všechny tyto okolnosti také mohou ochromit globalizaci současnou. Západ nepostupuje vždy v sevřeném šiku. Baštami odporu se stávají např. islám a hinduizmus, které jsou podbarveny nacionalizmem, a marxizmus impregnovaný konfuciánskou tradicí. Na tom se nepodílejí jen fundamentalisté těchto směrů, jak to vidí Giddens, ale i nefanatičtí konzervativci či hledači vlastních cest k pokroku, ať je definován jakkoli. Nakonec, ač se to může zdát absurdní, ani náš ideál svobodného individua nemusí zůstat ideálem všech příštích generací.

K této skeptické poznámce nabádá zkušenost z rozmachu helénsko-latinské civilizace, který v lecčems předznamenává globalizační tendenci civilizace naší. Šíření helénsko-latinského životního stylu rovněž probíhalo v rovině laických, tj. nenáboženských aspektů civilizace. Vstřebávání místních kultur usnadňovalo jednak přijímání místních elit do privilegované vrstvy občanů helénistických států, a pak římské říše, jednak slučování místních náboženských kultů s kultem olympského panteonu. Když však oba tyto absorpční kanály vyschly, občanství ztratilo svou reálnou hodnotu a názory typu „moje božstva jsou tvoje božstva, jenom s jinými jmény“ ztratily důvěryhodnost, civilizace se ocitla v krizi. Když k tomu ještě přistoupila demografická stagnace a zároveň zvenčí působil přistěhovalecký tlak, celá důmyslná a v mnohém smyslu i kosmopolitní struktura helénsko-latinské civilizace musela být důkladně proměněna. K civilizační proměně nejvíce přispěl příliv hodnot, které učinily konec jak vedoucí roli laiků, tak jejímu sklonu k racionálně-pragmatickému myšlení. Svatopluk Machar v této souvislosti nazval křesťanství „jedem z Judeje“.

Závažné varování

Nynější prolínání civilizací je provázeno podobnými příznaky, jako byly ty, které podlomily životnost helénsko-římské civilizace: demografickou stagnací, vnějším tlakem přistěhovalců, iluzorností představy, že se jiná náboženství nebo světové názory mohou smířit s vedoucí rolí laické elity našeho typu podobně, jako se to stalo s křesťanstvím. Na naší straně je stále jen nesmírná převaha technická a ekonomická. Udržíme ji tváří v tvář dramaticky klesajícímu podílu Západu na světové populaci? Nebo budeme opět zachráněni nějakým „jiným jedem“ odněkud zvenku?

Je třeba jasně říci, zda nám běží jen o globalizaci trhu a s ním související technické infrastruktury, což už je v podstatě hotová věc, nebo zda nám jde také o globalizaci základních principů našeho právního řádu, tj. rovnosti všech lidí bez rozdílu rasy, jazyka, náboženství, majetku a pohlaví, z čehož vyplývají práva jednotlivců a práva menšin. Také je třeba říci, zda to s rovností obou pohlaví myslíme natolik vážně, že jsme ochotni se jí zastávat, podobně jako se zastáváme (či snažíme se zastávat) potlačovaných názorových či etnických menšin. Nerovné postavení ženy je totiž nejvýraznějším znakem některých hodnotových systémů, s nimiž chceme uzavřít globalizační modus vivendi.

Kam až sahá naše ochota?

Zatím to vypadá tak, že jsme ochotni lidská práva prosazovat jen v zeměpisném dosahu své vlastní civilizace, do níž jsme omylem z dobré vůle zahrnuli i Balkán. Na periferii této civilizace – ať na východ od Bugu a Dněstru, na jih od Rio Grande del Norte nebo v černé subsaharské Africe – jsme však už opatrnější. Na mnohopočetné jinověrce, kteří se nechtějí přizpůsobit, například na Číňany, jen příležitostně vrčíme. Různé druhy surového zacházení s ženami jsme ochotni tolerovat jako kulturní specifika.

Tuto strategii lze sice v daných podmínkách vzájemného poměru sil chápat, ale globalizace v širším než jen ekonomickém pojetí je pak otázkou daleké budoucnosti. Náš současný prezident republiky má představu jakéhosi mravního minima, které by se mohlo stát společným jmenovatelem všech náboženství (viz Vesmír 78, 214, 1999/4) a působit jako duchovní tmel kosmopolitně orientované globální civilizace. Něco podobného sice abstraktní filozofická debata může nastínit. Sotva však pomůže najít konkrétní řešení, které by vymezilo postavení člověka s jeho rovnými právy a povinnostmi, bez rozdílu příslušnosti k nějaké názorové, etnické či profesní formaci, a zejména – což se snadno stane kamenem úrazu – bez rozdílu pohlaví. Zvláště rovnoprávnost ženy se diplomatický protokol diskuse pokusí zamést pod stůl, tím spíše že v některých směrech jsou všechna velká náboženství vůči rovnoprávnosti žen rezervovaná.

Nicméně dědicům křesťanské tradice přichází k dobru to, že Ježíšovo „království nebylo z tohoto světa“. Něco z tohoto světa do praktikování křesťanské víry zavlekli až světští protektoři církve, církevní koncily, papežové a reformátoři. Jejich současní pokračovatelé však mohou z takové nežádoucí světskosti vycouvat, aniž Písmo svaté Nového zákona utrpí újmu. Naštěstí to hlava římskokatolické církve pochopila a nad napáchaným zlem projevila kajícnou lítost. Z hlediska sociálně-kulturních aspektů globalizace je to významný, a nejen symbolický krok, který přímo volá po odezvě z druhých břehů. Je možno něco takového očekávat?

Největší odpor ke globalizaci hodnot a životního stylu evropsko-americké civilizace přichází ze dvou oblastí: z lůna pravověrného islámu a ze syntézy komunizmu s konfuciánskou tradicí. Hinduistický nacionalizmus, jemuž současná globalizace také není po chuti, je však natolik pohlcován střety s oběma výše uvedenými protigloblizačními silami, že pro něj Evropa s Amerikou mohou nakonec znamenat spíše podporu než ohrožení.

Pozice muslimů ve vztahu k moderním evropsko-americkým hodnotám je ztížena hlavně tím, že právě k těmto hodnotám má Korán nejvíce výhrad. Krom toho je islámská víra ze všech tří misijních náboženství nejživější. Poevropštěná inteligence je ve většině muslimských zemí vůči ortodoxnímu prostředí v defenzivě, ale obtížnost jejich situace není všude stejná. Například v Egyptě je inteligence odkázána na záštitu prezidentské diktatury, která politicky balancuje mezi nesouměřitelnými tlaky moderního a tradičního světa. V Íránu je vystavena útisku šíitských duchovních, kteří se prostřednictvím mocenské struktury předstírající model parlamentní republiky pokoušejí udržet myšlení na úrovni 8. stol. n. l.

Protichůdné principy

Spletitost protichůdných principů lze nejnázorněji ukázat na případě Turecka, které je asi nejvíc poevropštěnou muslimskou zemí. Tamní režim je jednoznačně laický a islamisty drží v šachu administrativními zásahy. Tím ale z hlediska Západu porušuje jejich lidská práva. Ta však zároveň ještě více porušuje vůči své největší etnické menšině – Kurdům. V dané situaci islamisté mohou kurdským nacionalistům nabídnout víc než turečtí nacionalisté. Vítězní islamisté v Turecku mohou však opustit západní koncepci lidských práv, podobně jako to činí v jiných zemích.

Vztah k východoasijskému kolosu se zdá jednodušší. Jeho energie je zatím do značné míry absorbována bezprostředními východními sousedy, kteří se již – s výjimkou Severní Koreje – na globalizaci, a nejen na té tržní, podílejí. Kromě toho projevuje současný čínský režim mírný sklon opatrně se přizpůsobit globalizaci, kterou však občas naruší méně racionálním zvratem. V dlouhodobé perspektivě je vyhlídka na nějaký pragmatický modus vivendi Číny se světem západní kultury představitelná.

Třetí svět má uvnitř své čtyřpětinové většiny lidstva příliš mnoho „horkých hranic“, než aby se dalo očekávat, že proti globalizaci vytvoří jednu údernou sílu. Jsou však významné jednotlivosti, při kterých jeho hlas může zaznít souznačně. Tak třeba účastníci regionálního setkání pro Asii při Světové konferenci lidských práv roku 1993 v Bangkoku se shodli na tom, že se státní suverenita nemá porušovat. Podle nich se nerespektování lidských práv nesmí stát nástrojem politického tlaku, například podpora na rozvoj by neměla být poskytována výhradně těm, kteří lidská práva (podle evropských kritérií) dodržují.

Setkání politických představitelů islámské a konfuciánské tradice v Kuala Lumpuru roku1997, které bylo orientováno víc ideově, nalezlo styčný bod v étosu komunity jako protikladu západního individualizmu. A co může étos komunity znamenat v praxi, to nám v současné době předvedli naši jihoslovanští bratři.

Odpověď na výzvu

Odpověď Východu i Jihu na výzvu Západu vyznívá jasně: globální trh ano, ale ne volný. Globální civilizace lidských práv budiž, ale tato práva nesmějí být vymáhána naší vlastní jurisdikcí. Suverenita států má prioritu.

Nicméně, jak ukázal příklad Indonésie ve vztahu k východnímu Timoru, globalizátoři lidských práv mohou vyvinout účinný tlak i na velkou, převážně muslimskou zemi. V té zemi však musí být nějaké síly, které jsou naladěny na odpovídající strunu. A to předpokládá posun v kritériích toho, co se pokládá za správné. Komerční a elektronické parametry života samy o sobě, byť by – jak o tom sní génius mikrosoftu Bill Gates – pronikly do každé domácnosti, to nezvládnou.