Aktuální číslo:

2018/7

Téma měsíce:

Co kdyby…

Etika, globalizace a nemoci

Vztah k nemoci společný všem kulturám
 |  5. 9. 2002
 |  Vesmír 81, 491, 2002/9

Lze základní etické hodnoty globalizovat? Toť otázka, která je jistě mnohem širší než otázka hodnot spojených se životem, zdravím a umíráním, na něž prof. Helena Haškovcová zúžila svůj pohled. Vztah jednotlivce i skupiny ke svobodě, pravdě, rovnosti, integritě individua a dalším hodnotám se v různých kulturách jistě liší mnohem více než vztah ke zdraví, nemoci, bolesti, životu či smrti. Ten, kdo alespoň chvíli viděl nejen nemocného Evropana, ale i Inda, Číňana, Afroameričana, Arabku či Japonce, ví, že s nemocí se lehce nesmiřuje nikdo z nich, že i stoicky snášená bolest ukrutně trápí, že obava ze smrti a také žal z úmrtí příbuzného je něčím, co je nám globálně (nebo s Janem Sokolem mondiálně?) víceméně společné.

Přestože bych oproti Heleně Haškovcové datoval počátek terapeutické revoluce o několik desetiletí zpátky – minimálně k objevu a k praktickému užití inzulinu počátkem dvacátých let 20. století, ne-li až k epochálnímu zavedení anestezie, asepse a antisepse v druhé polovině 19. století, nepovažuji v terapeutické revoluci za problém odlišné etické hodnoty mezi kulturami. Z očkování proti variole mají podobný prospěch obyvatelé Evropy stejně jako Indie či Somálska. Při zahájení Kongresu Mezinárodní diabetologické federace v Mexiku v listopadu 1999 mne dojala mladá dívka z rovníkové Afriky, jež prostými slovy popisovala pocity diabetičky před stanovením diagnózy a zázračnou úlevu, kterou jí poskytl inzulin.

Je jisté, že legální potraty, genetické zákroky, prenatální určování pohlaví, ultrazvuková prenatální diagnostika, a dokonce i preimplantační diagnostika přinesly mnoho složitých etických otázek. Ještě více jich přinášejí pokusy s embryonálními kmenovými buňkami, či dokonce s embryi, nemluvě o takových extrémech, jakými jsou klonování a další možné buněčné manipulace. Otázek je více než odpovědí a odpovědi jistě souvisejí s hodnotovými systémy, v nichž jsou nalézány. Není zřetelné, jaký je všeobecný asijský přístup k preimplantační diagnostice či k potratům (a zda vůbec nějaký existuje), ale chtěl bych upozornit na dvě věci. Především si nemyslím, že pojem západní a asijské hodnoty je přesný. Západem zřejmě autorka rozumí křesťanskou Evropu a Severní Ameriku. I v této oblasti však lze zaznamenat rozdílné postoje například k potratům – od zcela odmítavých v katolické církvi po rezervované v církvích protestantských až po plně liberální přístupy v komunistických zemích. Tomu také odpovídaly počty potratů prováděných například v osmdesátých letech 20. století. Patřili jsme k zemím s nejvyšším počtem potratů na počet obyvatel, předstihly nás jen takové země, jako byl SSSR. Známý je rozdílný přístup k odnímání orgánů a k transplantacím mezi katolickou církví a islámem. Podobných příkladů by bylo jistě možné uvádět řadu. Z hlediska dlouholetého profesního zaměření H. Haškovcové jsou nejvíc nasnadě rozdílné přístupy k otevřenému sdělování závažné diagnózy mezi oblastmi tradičně katolickými, tradičně protestantskými a pravoslavnými. Dalším nápadným rozdílem z tohoto okruhu je vztah k sebevraždě a k sebevrahům. Zde se tedy přístupy v jednotlivých kulturních či nábožensko-kulturních oblastech dosti liší. Jiné jsou a budou v západních zemích křesťanských, jiné v zemích s pravoslavnou tradicí, jiné v zemích s převahou nevěřících obyvatel, jinak budou řešeny v zemích muslimských či v zemích s tradicí hinduistickou a zase jinak v zemích s tradicí konfuciánskou.

Za nejdůležitější z celého článku Heleny Haškovcové považuji poslední odstavec, který naznačuje možnost přiblížení evropských a čínských základních bioetických východisek ve vztahu ke zdraví a nemoci. Je však také jisté, že jednotlivé pojmy, jako jsou odpovědnost, lidskost, spravedlivost či samostatnost, mohou různé kultury vnímat naprosto odlišně. A tak i přes deklarativní vzájemné přibližování základních východisek bioetických systémů mohou být (a jistě budou) také odlišně intepretovány.

Na druhé straně bolest, utrpení, nejistota či strach jsou v různých kulturách vnímány vesměs jako jevy negativní. Cesta k jejich odstranění nebo alespoň zmírnění proto po celé zeměkouli představuje hodnotu vnímanou pozitivně.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Michal Anděl

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Je profesorem vnitřního lékařství se zaměřením na diabetologii a klinickou i preventivní výživu. Je vedoucím Centra pro výzkum výživy, metabolismu a diabetu 3. lékařské fakulty UK. Je členem Učené společnosti ČR.
Anděl Michal

Doporučujeme

Člověk páchne *alkoholem

Člověk páchne *alkoholem audio

Jaroslav Petr  |  5. 8. 2018
Že pach lidského těla „vyrábějí“ bakterie, se ví už relativně dlouho. Některé mechanismy tohoto procesu jsou ale dosud stále tajemstvím. Britští...
Do světa a zase zpět

Do světa a zase zpět

Eva Bobůrková  |  31. 7. 2018
Mladý lékař Karel Kieslich o sobě říká: „Splňuji archetyp českého Honzy“. Studuje totiž na University College v Londýně, chtěl by ve světě...
Zahalená Venuše

Zahalená Venuše uzamčeno

Jan Veselý  |  16. 7. 2018
Snímky pořízené ve viditelném a infračerveném oboru kamerou VIRTIS sondy Venus Express zachycují pozoruhodná oblaka v nejvyšších vrstvách...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné