Etika, globalizace a nemoci

Vztah k nemoci společný všem kulturám
 |  5. 9. 2002
 |  Vesmír 81, 491, 2002/9

Lze základní etické hodnoty globalizovat? Toť otázka, která je jistě mnohem širší než otázka hodnot spojených se životem, zdravím a umíráním, na něž prof. Helena Haškovcová zúžila svůj pohled. Vztah jednotlivce i skupiny ke svobodě, pravdě, rovnosti, integritě individua a dalším hodnotám se v různých kulturách jistě liší mnohem více než vztah ke zdraví, nemoci, bolesti, životu či smrti. Ten, kdo alespoň chvíli viděl nejen nemocného Evropana, ale i Inda, Číňana, Afroameričana, Arabku či Japonce, ví, že s nemocí se lehce nesmiřuje nikdo z nich, že i stoicky snášená bolest ukrutně trápí, že obava ze smrti a také žal z úmrtí příbuzného je něčím, co je nám globálně (nebo s Janem Sokolem mondiálně?) víceméně společné.

Přestože bych oproti Heleně Haškovcové datoval počátek terapeutické revoluce o několik desetiletí zpátky – minimálně k objevu a k praktickému užití inzulinu počátkem dvacátých let 20. století, ne-li až k epochálnímu zavedení anestezie, asepse a antisepse v druhé polovině 19. století, nepovažuji v terapeutické revoluci za problém odlišné etické hodnoty mezi kulturami. Z očkování proti variole mají podobný prospěch obyvatelé Evropy stejně jako Indie či Somálska. Při zahájení Kongresu Mezinárodní diabetologické federace v Mexiku v listopadu 1999 mne dojala mladá dívka z rovníkové Afriky, jež prostými slovy popisovala pocity diabetičky před stanovením diagnózy a zázračnou úlevu, kterou jí poskytl inzulin.

Je jisté, že legální potraty, genetické zákroky, prenatální určování pohlaví, ultrazvuková prenatální diagnostika, a dokonce i preimplantační diagnostika přinesly mnoho složitých etických otázek. Ještě více jich přinášejí pokusy s embryonálními kmenovými buňkami, či dokonce s embryi, nemluvě o takových extrémech, jakými jsou klonování a další možné buněčné manipulace. Otázek je více než odpovědí a odpovědi jistě souvisejí s hodnotovými systémy, v nichž jsou nalézány. Není zřetelné, jaký je všeobecný asijský přístup k preimplantační diagnostice či k potratům (a zda vůbec nějaký existuje), ale chtěl bych upozornit na dvě věci. Především si nemyslím, že pojem západní a asijské hodnoty je přesný. Západem zřejmě autorka rozumí křesťanskou Evropu a Severní Ameriku. I v této oblasti však lze zaznamenat rozdílné postoje například k potratům – od zcela odmítavých v katolické církvi po rezervované v církvích protestantských až po plně liberální přístupy v komunistických zemích. Tomu také odpovídaly počty potratů prováděných například v osmdesátých letech 20. století. Patřili jsme k zemím s nejvyšším počtem potratů na počet obyvatel, předstihly nás jen takové země, jako byl SSSR. Známý je rozdílný přístup k odnímání orgánů a k transplantacím mezi katolickou církví a islámem. Podobných příkladů by bylo jistě možné uvádět řadu. Z hlediska dlouholetého profesního zaměření H. Haškovcové jsou nejvíc nasnadě rozdílné přístupy k otevřenému sdělování závažné diagnózy mezi oblastmi tradičně katolickými, tradičně protestantskými a pravoslavnými. Dalším nápadným rozdílem z tohoto okruhu je vztah k sebevraždě a k sebevrahům. Zde se tedy přístupy v jednotlivých kulturních či nábožensko-kulturních oblastech dosti liší. Jiné jsou a budou v západních zemích křesťanských, jiné v zemích s pravoslavnou tradicí, jiné v zemích s převahou nevěřících obyvatel, jinak budou řešeny v zemích muslimských či v zemích s tradicí hinduistickou a zase jinak v zemích s tradicí konfuciánskou.

Za nejdůležitější z celého článku Heleny Haškovcové považuji poslední odstavec, který naznačuje možnost přiblížení evropských a čínských základních bioetických východisek ve vztahu ke zdraví a nemoci. Je však také jisté, že jednotlivé pojmy, jako jsou odpovědnost, lidskost, spravedlivost či samostatnost, mohou různé kultury vnímat naprosto odlišně. A tak i přes deklarativní vzájemné přibližování základních východisek bioetických systémů mohou být (a jistě budou) také odlišně intepretovány.

Na druhé straně bolest, utrpení, nejistota či strach jsou v různých kulturách vnímány vesměs jako jevy negativní. Cesta k jejich odstranění nebo alespoň zmírnění proto po celé zeměkouli představuje hodnotu vnímanou pozitivně.

OBORY A KLÍČOVÁ SLOVA: Sociologie

O autorovi

Michal Anděl

Prof. MUDr. Michal Anděl, CSc., (*1946) vystudoval Fakultu všeobecného lékařství UK. Je profesorem vnitřního lékařství se zaměřením na diabetologii a klinickou i preventivní výživu. Je vedoucím Centra pro výzkum výživy, metabolismu a diabetu 3. lékařské fakulty UK. Je členem Učené společnosti ČR.
Anděl Michal

Doporučujeme

Recyklace plastového odpadu

Recyklace plastového odpadu

Zdeněk Kruliš  |  9. 12. 2019
Plastové odpady a jejich neblahý vliv na životní prostředí jsou poslední dobou námětem mnoha populárních i populárně- -naučných článků tištěných i...
Odpad, nebo surovina?

Odpad, nebo surovina?

Vladimír Wagner  |  9. 12. 2019
Pokud se ukáže hrozba rostoucí koncentrace CO2 pro vývoj klimatu opravdu tak veliká, jak předpokládají některé scénáře, bude třeba zrychlit cestu...
Modré moře pod blankytnou oblohou

Modré moře pod blankytnou oblohou

Jaromír Plášek  |  9. 12. 2019
Při pohledu na blankytnou oblohu si většina čtenářů určitě vzpomene, že za její barvu může jakýsi Rayleighův rozptyl slunečního světla. V případě...

Předplatným pomůžete zajistit budoucnost Vesmíru

Tištěná i elektronická
verze časopisu
Digitální archiv
od roku 1994
Speciální nabídka
pro školy a studenty

 

Objednat předplatné