Ortel vzdělaného skeptika

Ortel je vynesen už v titulu a je přísný. Vzdělanost novináře či spíše medicínského „science-writer“ Le Fanu je zřejmá už z citovaných pramenů. Desítky děl renomovaných autorů jako „doporučená literatura“ po každé kapitole a 610 citací původních vědeckých studií – to je věc nevídaná. Skepse je shrnuta v té závěrečné Pravdě: Je sice pravda, že medicína dnes potřebuje „návrat k základním zásadám medicínské praxe a znovunastolení osobního, lidského vztahu lékaře a pacienta“ (a ani to nikdo nezpochybňuje), ale není pravda, že teorie o špatném životním stylu a nová genetika, jež se snaží vysvětlit příčiny lidských chorob na základě genů a proteinů, „zavádějí lékařský výzkum na slepou kolej a jejich přísliby zůstávají nevyplněny“. Ostatně je v tom vůbec zásadní rozpor? Jakýpak výzkum, když jde jen o lékařovu empatii! I ten nanejvýš žádoucně empatický lékař musí být vzdělán, opírat se o výsledky výzkumu (tedy i výzkumu kognitivně-behaviorálního).

Na dvanácti historkách medicínských úspěchů (penicilin, kortizon, streptomycin, chlorpromazin, dětská obrna, operace na otevřeném srdci, nové kyčelní klouby, transplantace ledvin, prevence mrtvic, dětské nádory, děti „ze zkumavky“, Helicobacter jako příčina vředové nemoci) ukazuje autor nesmírný pokrok medicíny ve dvacátém století. I zde však zlehčuje zásluhy cíleného výzkumu, podle něj se o léky doslova „zakoplo při screeningových programech nebo náhodou“. Tu náhodu nám autor jaksi nemůže odpustit. I když pominu triviální připomínku nezbytné připravenosti, nemohu se vzdát hrdosti na to ohromné množství práce, úsilí, obětí, které za všemi těmi úspěchy stojí. Jinak ovšem je těch dvanáct historek podáno s virtuozitou. Je tu mnoho podrobností o tom, jak to vše probíhalo v jednotlivých výzkumných laboratořích, dokonce i s různými aférkami, nicméně znova se tu opakuje: „Vědci zkrátka nemohou vědět, proč něco nefunguje, dokud nepřijdou na něco, co zabere.“ Je snad na tom něco špatného?

V druhé polovině knihy se autor od zmíněného vzestupu medicíny propracovává k tomu, čemu s novinářskou nadsázkou říká pád. Rozebírá ideu Vannevara Bushe o „nekonečných možnostech vědy“, pro úspěchy v prvých osmdesáti letech dvacátého století neváhá použít slogan „velký třesk v medicíně“, ale rychle se dostává k jádru věci: „k stanovisku, podle něhož je prospěch pacienta podřízen pokroku vědy“ (s. 138). Podobně dále zmiňuje „tento hrozivý aspekt klinické vědy, v níž se z pacientů stávají lidská morčata“ (s. 139). Autor jasně vidí negativní důsledky „rohu hojnosti nových léků“, zamýšlí se nad tím, co se mu zdá být ústupem ze slávy, koncem věku optimizmu, vyčerpáním možností objevovat nové léky. Myslí si, že se kliničtí vědci stali ohroženým druhem. Cítí i jistou skepsi – zčásti oprávněnou – k biotechnologickému inženýrství, ale (snad neúmyslně) pomíjí, že lidé, kteří nerostou, jsou léčeni biotechnologicky připraveným růstovým hormonem, diabetici biotechnologickým lidským inzulinem.

Zpochybňuje „vyváženou stravu“ či nebezpečí pasivního kouření, koronární sklerózu vysvětluje spíše chlamydiovou infekcí než cholesterolem (s. 223), mluví ovšem o „zlatém dolu studie o snižování cholesterolu“ (s. 220), z nějž finančně profitovali všichni kromě pacientů. Tedy i „soukromí lékaři, kteří svým pacientům účtovali za vyšetření cholestrerolu“ (s. 221). To už je trochu přehnané – stanovení cholesterolu skoro nic nestojí. A tak výsledkem jsou (s. 253):

1. rozčarovaní lékaři,
2. ustaraní zdraví,
3. stoupající popularita alternativní medicíny,
4. stoupající ceny zdravotní péče.

Naštěstí (s. 255) „lékaři přese všechno pomáhají, a díky novým metodám a lékům mnohem víc než před padesáti lety“.