Ošemetné jméno Zátor

Po povodni v roce 1997 jsme všichni viděli v televizi varovné snímky ze Zátoru na Bruntálsku (viz též Vesmír 76, 516, 1997/9) a dnes není člověka, který by tuto vesnici neznal, byť do té doby o ní slyšel málokdo. Vybrala si povodeň svého obětního beránka náhodou?

Původně se Zátor jmenoval Seyfridisdorf, tj. Seyfridova ves (Seyfrid je domácí podoba Sigfrida). Víme, že kolem roku 1474 tato kolonizační ves zpustla a znovu byla osídlena až před rokem 1560. Z místopisných pramenů lze však zjistit, že krátce předtím, než osadníci odešli, přejmenovali svou ves na Zátor. O čem to svědčí? Jednak o tom, že se na německé kolonizaci jesenického podhůří do značné míry podílelo obyvatelstvo českého původu, které význam tohoto staročeského (dnes už neznámého) slova muselo dobře chápat. Především ale o tom, že se v té vsi musel nějaký nebezpečný zátor vyskytovat, jinak by nebyl k přejmenování osady důvod.

Obecným názvem zátor (od zatříti, podobně jako třeba nádor od nadříti) se označovalo místo na potoce, kde se v zúženém korytě zatírají ledy a tvoří bariéru, která ucpe koryto do té míry, že se nad hrází rozlije množství vody. Pamětníci slezského dialektu možná ještě znají výraz ledy se začyraju (tvoří ledovou zácpu).

Jenže vesnice Zátor byla záplavami postižena v létě 1997, kdy o nějakých ledech nemůže být řeč. Je to tedy jen náhoda? Nemusí být. Pomístní jméno Zátor označuje často též vyhloubeninu řečiště způsobenou silným prouděním (tak asi vznikly i názvy pražských ulic Na Zátorách a Na Zátorce). Podle V. Machka je zátor příkop či podemletý břeh, v polštině také řečiště. Sloveso tříti mělo ve staročeštině význam řezati, vlastně jde tedy o zářez v řečišti, resp. odříznutí (části) břehu, podle J. Jungmanna též zavalení řeky.

Vznik vesnice Zátoru spadá do druhé kolonizační vlny, která na našem území započala ve 13. století. Tehdy už byla lepší zemědělská půda rozebrána domácími kolonisty a ti cizí (hlavně Němci) získávali zemědělskou půdu na úkor lesů a močálů, často v podmínkách dosti drsných. „Mokrých“ jmen je u nás mnoho (byť ne všechna souvisejí s druhou kolonizací, najdou se i starší). Na vodnatém místě byly založeny Vodňany, původně Vodná (řeka Blanice se v tamním močálovitém terénu rozbíhala řadou ramen) a přehnaně suché patrně nebudou ani Mokrá, Mokřice, Mokřany, Mokropsy, Mokrovousy či Mokrsko. Nedostatkem srážek nejspíš nikdy netrpělo Deštné ani Mokliny. S blátivým (brnným) místem souvisejí Brník, Brnná, Brnné, Brňany, ba i moravská metropole Brno (mokřiny se rozkládaly na místě starého hradu, jehož místo dosud nebylo spolehlivě určeno). Lidová etymologie zmiňuje historku o dvou vandrácích, kteří se na místě budoucího Brna probudili tak prokřehlí, že se jeden z nich otřásl Br! a druhý přitakal No. Okouzlující nesmysl, nicméně kdo z vás někdy nocoval pod širým nebem uprostřed bažin, najde i ve smyšleném příběhu racionální moment. K dalším vlhkým jménům dala podnět různá blana (mokřinaté louky), zmiňme řeku Blanici a osadu Blansko. Také Blatná či Blatnice byly založeny mezi močály, a jak přišly k svému jménu Benátky nad Jizerou, dovtípí se každý, kdo navštívil jejich italský vzor. Všelijaké Luhy a Lužánky nebyly původně nic než močálovité louky a rovněž Třtí, Třešť, Třinec či slovenská Trstená podezřele zavánějí rákosím.

Přestěhováním do Suchdola situaci řešit nelze. Jednak je mokrých míst příliš mnoho, jednak si ani etymologií těch suchých nemůžeme být jisti. Třeba taková Praha je nejspíš místo vyprahlé, možná ale také získané pražením, tj. vypalováním lesa (o nepravděpodobné teorii s prahy – peřejemi – nemluvě). A i kdyby Praha byla suchá jako troud, stejně by ji spláchla kterákoliv protržená přehrada z vltavské kaskády. Mokrá jména tedy nenabádají k vystěhování, nýbrž k obezřetnosti.