Smím prosit?

Zaklepete na dveře a z místnosti se ozve "prosím!". (Rodilý Čech ví, že neutrálně lze říci dále!, úředník s klotovými rukávy možná štěkne vstupte! a v krajním případě narazíte na hulváta, který zařve dveřma!!) "Mohu odejít?" zeptáte se. "Prosím". (Znamená to: samozřejmě, jen běžte.) "Prosím?" řekne váš kolega a dá si ruku k uchu. (Lze chápat jako přeslechl jsem, co jste říkal, popř. - s jinou mimikou - co mi to tu vykládáte?) Jestliže úřední dopis končí slovy "prosím, odpovězte obratem", víte velmi dobře, že vás nikdo o nic neprosí, ale v podtextu vám vyhrožuje (jestli neodpovíte ihned, tak). Když soused ukončí výčet svých námitek vůči vašim nezvedeným dětem slovy "a to ještě prosím není všechno!", pouze zdůrazňuje (to zdaleka není všechno). Podobně např. "prosím tě, jak je to možné?" vyjadřuje určitý údiv, "prosím tě, víš co se stalo?" avizuje důležité upozornění, "prosím tě, co to má znamenat?" představuje do jisté míry varování, "prosím tebe, jak to vypadáš?" lze interpretovat jako úlek nad stavem příchozího atd. Co mají tyto příklady společného? Ani v jednom z nich nikdo nikoho o nic neprosí (byť zdánlivě prošení inzeruje).

Význam slůvka prosím je oslaben. Ať už je součástí zdvořilosti nebo slouží jako nějaké upozornění, nechová se slovesně (postrádá variabilitu osoby, čísla, času, způsobu, rodu atd.). V daných kontextech je blízké spíš příslovci nebo citoslovci. Přitom je ale někdy velmi těžké rozlišit to od sebe. Jestliže malé dítě naučíte zdvořilostnímu kouzelnému slůvku, vnímá je skutečně jako sloveso. Říká-li prosím, prosí doopravdy, což často demonstruje klasickým prosebným gestem.

Klasické (neoslabené) sloveso prosit existovalo patrně už v praslovanštině a lze vystopovat i příbuznosti mimoslovanské, např. s lat. precari (s tím souvisí též prekérní, tedy nepříjemný, choulostivý, z lat. precarius - vyprošený, nejistý). Příklady uplatnění tohoto slovesa si můžete doplnit sami, např. "úpěnlivě prosil o milost", "snažně vás prosíme, pomozte nám", "prosili Boha o odpuštění hříchů", "chodili prosit" (žebrali). Významy se v jednotlivých slovanských jazycích všelijak posouvaly, za zmínku stojí, že např. v srbštině a charvátštině prositi znamená dnes jen žebrat, kdežto našemu prosit odpovídá moliti (se), které ovšem znamená jak prosit, tak modlit se (a existuje i v oslabené podobě - molim prosím).

Přinejmenším praslovanský (a zřejmě i předslovanský) původ má také sloveso modliti (pův. molditi). Ze starých hypoteticky spřízněných slov bývá zmiňováno např. chetitské maltai (prosím). Podle většiny teorií znamenalo modliti (tehdy ještě nezvratné) "snažně prosit", a teprve později "vzývat Boha". Zvratným se prý stalo až podle prositi se (které naopak zvratnosti - snad až na záporné o nic se tě neprosím - pozbylo) a v této podobě také nabylo církevního významu. Prolínání slov modliti a prositi je poněkud komplikované, proto je ponechme stranou. Zajímavé pro nás je jedno: zvratná slovesa prositi se i modliti se patrně znamenala zpočátku prosbu pouze za vlastní prospěch. Součástí takto uzavřeného "obchodu" byla oběť (z ob-větiti - slíbit, tedy "věc slíbená"). Později se modlitba po stránce etické vyvíjela, až nakonec dospěla k dnešní podobě, která má k prvotní objednávce osobního prospěchu daleko. To už sem ale nepatří. Z etických zásad zmiňme jen jednu: "Prawj modlitebnici by byli, neřwuc gako wolowe" (Jungmannova citace Ctibora z Cimburku).

A nakonec dodejme. Jestliže někdo poprosí, pak - není-li nevděčný - za splnění prosby poděkuje. Slovo dík není slovanského původu, do staročeštiny se dostalo z němčiny. Pozoruhodné je, že starohornoněmecké denke bezprostředně souvisí s německým denken - myslet (viz též angl. thank - dík, think - myslet). Ani myšlení samo však nestačí. Např. vhodnou odpověď na otázku "smím prosit?" prostě vymyslet nelze, nutno znát rituál.