Geoglyfy u Limy

I když nejpopulárnější jsou geoglyfy z Nazky, podobné linie a figury jsou známy po celém pobřeží Tichého oceánu v Peru (viz obrázek ). Z archeologických nálezů vyplývá, že tyto obrazce zde byly nebývale rozšířeny v předkolumbovských kulturách. V některých andských komunitách však tato tradice přetrvává dodnes. Množství geoglyfů na pobřeží vedlo některé badatele k hypotéze o společném náboženství zdejších předkolumbovských kultur. Centrální pobřeží Peru je – stejně jako celý pobřežní pás – poušť ohraničená na západě Tichým oceánem a na východě Andami, z nichž k oceánu stékají krátké řeky. Jejich údolí jsou v této poušti skutečnými oázami. Většina archeologických nalezišť s geoglyfy v oblasti Limy leží nad údolími řek Chancay, Chillón, Rímac a Lurín.

K nejznámějším nalezištím patří Quilca, Canto Grande, Collique a Torreblanca a Macas. Na rozdíl od Nazky, která není v žádných předkolumbovských písemných dokladech zmiňována, dochovaly se o této oblasti cenné záznamy. Pořídili je španělští kněží, kteří sem přijeli během prvních let španělské conquisty. Jejich etnicko-historické záznamy popisují rozličné původní andské rituály, zpracované na základě ústního podání domorodců. Mnohé popisy jsou pochopitelně pojaty z hlediska „vykořeňování modlářství“, o něž katolická církev v 17. i v 18. století usilovala. Nejdůležitějším dokladem zdejší předkolumbovské historie je „Kečuánský rukopis z Huarochirí“ přibližně z r. 1608, jehož autorem je Francisco de Ávila. Obsahuje informace o využívání geoglyfů při rituálech a popisuje kultovní místa, která pak archeologové podle jeho popisu skutečně identifikovali. Práci archeologům usnadňují také dochovaná místní či pomístní jména. Prostor, v němž předkolumbovské kultury rituály tohoto typu provozovaly, lze vymezit rovněž archeologickými nálezy veřejných i náboženských staveb. Poznatky etnografie, historie, archeologie a ikonografie napovídají, že v kultovních prostorách andský lid inscenoval choreograficky ztvárněné davové rituály. Byly známy pod kečuánským nebo ajmarským názvem „taqui“, jímž se vyjadřovala etnická identita andských kultur. Srovnání archeologických a etnicko-historických zdrojů ukázalo, že některé typy geoglyfů nejspíš byly vytvořeny speciálně pro ceremoniály spojené s rituálním přemísťováním. Takové rituály lze rozdělit na tři typy: procesí a pouti na velké vzdálenosti, rituální běžecké závody a rituální tance.

Oblasti geoglyfů v centrální části peruánského pobřeží jsou četné, ale pouze málo jich bylo uchráněno před zničením při výstavbě hlavního města. Geoglyf, který byl předmětem našeho studia, je umístěn na starém kultovním místě ve střední části údolí řeky Chillón (v provincii Canta). Tento „taneční geoglyf mytického hada yahuayra“ je součástí kultovního centra pod širým nebem. Popsal jej španělský kronikář Cristobal de Molina. I když v místě existuje kolem deseti geoglyfů, tenhle je nejzřetelnější a nejlépe zachovalý. Pro jeho výzkum byla použita metoda leteckého snímkování z balonu s upoutanou kamerou, protože klasický přelet letadlem je vzhledem k rozměrům a topografii oblasti nevhodný.

Skupina geoglyfů se nalézá na pravém okraji údolí řeky Chillón v blízkosti archeologického naleziště Macas-Huarabí. Tato zóna má největší hustotu archeologických nálezů z celého centrálního pobřeží Peru a je popsána různými archeology, kteří se zajímali zejména o stavby velkých zdí z pozdního období. Podle nečetných zbytků keramiky na plochách sousedících s geoglyfy a podle chronologie blízkých archeologických nálezů je možno oblast datovat do pozdního intermediálního období (1000–1450 n. l.) anebo do posledního horizontu (1450–1533 n. l.).

Plošina má červenavý kamenitý povrch vhodný pro podobnou techniku (odstranění povrchu) jako v Nazce. Některé geoglyfy jsou ale sestaveny ze žlutavých kamenů kontrastujících s tmavým červenavým podkladem. V nejvyšší části plošiny se nachází nejúplnější a nejlépe zachovalý geoglyf mytického hada (viz rámeček), z nějž je nejlepší výhled do celé střední části údolí řeky Chillón.

Jestliže chceme porozumět pohnutkám vedoucím ke konstruování obrovských ploch geoglyfů, nemůžeme zůstat u jediné hypotézy a představovat si, že bude platit pro celou oblast i pro všechna období. Zvláště je třeba se vyvarovat jednostranného technického přístupu z pohledu dnešní civilizace. Nejnovější práce D. W. Johnsona a jeho spolupracovníků o vztahu podzemní vody a geoglyfů upozorňují na to, kolik aspektů staří obyvatelé těchto končin brali v úvahu. Při řešení záhad geoglyfů bychom měli postupovat podobně.

/Přeložili a zkrátili František Vítek a Jaroslav Klokočník./